Kamčatka, medvěd a jedna cesta pražským metrem

Člověk si občas myslí, že už ho nemůže nic překvapit. Pak ale stačí obyčejná cesta pražským metrem a během několika minut zjistí, že realita dokáže s přehledem porazit i scénáře hollywoodských komedií.

Dnes jsem se jen přesouval přes Prahu. Z Černého Mostu na Můstek, horko k zalknutí, na sobě obyčejné kraťasy, tričko a sandály, samozřejmě bez ponožek, protože i já mám občas pud sebezáchovy. Přestupoval jsem jako stovky dalších lidí, když jsem najednou ucítil klepnutí na rameno.

Dívám se a vedle stála mladá žena, mohlo jí být kolem pětadvaceti let. Na první pohled působila jako ztělesnění přírodního životního stylu. Člověk by skoro řekl, že doma pěstuje vlastní řeřichu, snídá naklíčený oves, objímá stromy a mobil dobíjí silou pozitivního myšlení. Ještě než jsem stačil cokoliv říct, spustila na mě ostrým hlasem, že nemám soudnost, že jsem bezohledný a že bych se měl zamyslet nad tím, jak se kvůli mně cítí lidé kolem.

Přiznávám, že jsem několik vteřin vůbec nechápal, o čem mluví. V duchu jsem si přehrával posledních pár minut. Do nikoho jsem nevrazil, nikomu jsem nešlápl na nohu, nikoho jsem neomezoval, nevytáhl jsem reproduktor s dechovkou ani jsem nezačal uprostřed vagónu opékat buřty. Slušně jsem se jí proto zeptal, zda by mi mohla vysvětlit, co jsem vlastně provedl.

Odpověď přišla okamžitě. Prý terorizuji své okolí tričkem. Měl bych se prý stydět, protože Kamčatka leží v zemi vrahů, okupantů a největšího světového zla, a já tím údajně veřejně dávám najevo podporu něčeho nepřijatelného.

Chvíli jsem jen stál a snažil se pochopit, jestli to myslí vážně. Pak jsem se podíval na své tričko. Byl na něm medvěd a nad ním nápis Камчатка. Nic víc. Žádné politické heslo, žádný státní znak, žádná vlajka, žádný portrét politika. Jen název jednoho z nejkrásnějších koutů světa napsaný azbukou a pod ním medvěd, který o lidských sporech neví vůbec nic.

V tu chvíli jsem přestal hledat logiku a začal se smát. Ne posměšně té mladé ženě, ale celé absurdnosti okamžiku.

Představa, že obyčejné cestovatelské tričko s medvědem může někoho psychicky terorizovat, mi připadala natolik bizarní, že jsem se prostě otočil a pokračoval dál. Za zády jsem ještě slyšel něco o podporovateli vrahů a výzvy, aby se kolemjdoucí podívali, kdo jim právě prochází kolem.

Cestou jsem přemýšlel, kam jsme se jako společnost dostali. Dříve bylo zvykem člověka nejprve poznat, promluvit si s ním a teprve potom si na něj udělat názor. Dnes mnohým stačí jeden nápis, jedno písmeno v azbuce nebo obrázek medvěda a během několika vteřin mají jasno o vašich názorech, hodnotách i charakteru. Nepotřebují otázky ani odpovědi. Nepotřebují souvislosti. Rozsudek je vyřčen dřív, než vůbec otevřete ústa.

Nejsmutnější na celé příhodě přitom není samotná hádka. Takoví lidé existovali vždy a existovat budou.

Smutné je, jak snadno se dnes některým podařilo zaměnit zeměpis za politiku, cestování za propagandu a obyčejné tričko za ideologické prohlášení. Kdybych měl na sobě tričko s Alpami, asi bych nebyl automaticky obviněn z podpory všech rozhodnutí rakouské vlády. Kdyby na něm byla Patagonie nebo Island, sotva by někdo zkoumal zahraniční politiku tamních států. Jenže Kamčatka je dnes pro některé lidi důkazem viny sama o sobě.

Domů jsem odjížděl s jedinou myšlenkou. Možná si opravdu pořídím malou kameru na čelo a nechám ji při podobných cestách nepřetržitě nahrávat. Ne proto, abych kohokoliv zesměšňoval, ale proto, že život občas píše tak neuvěřitelné scénáře, že by jim nevěřil ani zkušený filmový režisér.

Až si příště vezmu tričko s Kamčatkou, budu se na medvěda dívat úplně jinak. Chudák zvíře. Celý život jen loví lososy, přehrabuje borůvčí a přežívá v drsné přírodě. Přesto se i ono dokázalo stát nebezpečným politickým symbolem. Ne vlastní vinou, ale jen proto, že jsme se jako společnost naučili soudit rychleji, než jsme ochotni přemýšlet.

*

Daniel Danndys Krajča, FB