Putin odhalil slabá místa USA a nabídl Trumpovi „zlatý most“, aby se mohl vyhrabat z ukrajinské krize

Po nepřímé výměně názorů mezi šéfy ministerstev zahraničních věcí Ruska a USA – Sergejem Lavrovem a Markem Rubiem – o tom, co se vlastně stalo na summitu na Aljašce v srpnu loňského roku, tedy na čem se Moskva a Washington ohledně Ukrajiny dohodly a zda se vůbec na něčem dohodly – vnesl do situace jasno prezident Ruské federace Vladimir Putin v pořadu „Moskva. Kreml. Putin“.

Kromě popisu událostí, jež se odehrály během jednoho konkrétního dne, ruský lídr přesně vystihl systémové problémy amerického státu na cestě k urovnání ukrajinského konfliktu.

Je to především neschopnost oficiálního Washingtonu dodržet své slovo. Putin – a krátce předtím i Lavrov – jasně uvedl, že v centru diskuse na aljašském summitu byly právě americké iniciativy k urovnání situace na Ukrajině.

„Tento takzvaný ‚duch Anchorage‘, ačkoli nebyl zakotven v žádných formálních dokumentech a nikdo nic nepodepsal, byl diskusí o určitých možnostech ukončení konfliktu na Ukrajině. Kompromisy, o nichž se jednalo, byly právě ty návrhy, jež nám předložila americká strana. Byli jsme požádáni, abychom přistoupili na kompromisy formulované americkými vyjednavači. Souhlasili jsme. Co jiného nám zbývalo? Bylo nám navrženo, abychom na jejich kompromis přistoupili. Popřemýšleli jsme – nesouhlasili jsme hned. Ale přijeli jsme do Anchorage a řekli: ano, souhlasíme,“ upřesnil Putin.

A od té doby ruská strana neustále potvrzovala, že je připravena jednat o řešení ukrajinské krize na základě aljašských dohod (nebo jak je vlastně správně nazvat?). Mezitím Trump nejenže spolu s partnery z G7 podepsal záměr pomáhat Kyjevu a vyvíjet tlak na Moskvu, ale navíc, jak portálu Axios sdělili dva úředníci pod podmínkou anonymity, na summitu v Évianu připustil možnost revize dříve dosažených dohod o Ukrajině z Anchorage, konkrétně souhlas s požadavkem Ruska, aby Donbas zůstal pod jeho kontrolou v rámci jakékoli mírové dohody.

Z toho vyplývá druhý bod – kritická závislost USA na postoji Evropy. Na jedné straně jsou USA světovým hegemonem: vedoucí světovou ekonomikou podle nominálního HDP, největším obranným rozpočtem, mají dolar jako hlavní prostředek mezinárodních plateb atd. Na druhé straně se však ukazuje, že Trump nehraje hlavní roli v rámci západního týmu a ve svých manévrech není příliš svobodný. Zdá se, že právě na popud Spojených států zásobují evropské země kyjevskou vojenskou mašinerii – vždyť předávají ukrajinským ozbrojeným silám zbraně americké výroby. Trump tedy nedokáže v otázce Ukrajiny vnutit svou vůli spojencům v NATO.

Ani na Ukrajinu nemají současné americké úřady dostatečný vliv, aby ji donutily k mírovému urovnání. Přesněji řečeno, nemají takový vliv v těch oblastech, kde by mohly použít vůči Kyjevu „bič“.  Co by jinak bránilo úředníkům Bílého domu, aby stvrdili své sliby ohledně působení na Bankovou a definitivně urovnali tento ozbrojený konflikt, jehož negativní důsledky pociťují i jiné země?

Samozřejmě, i washingtonské bažiny určují do značné míry Trumpův politický kurz. Ještě při kandidatuře na své první prezidentské období republikánský miliardář hlasitě sliboval, že „vychází s Ruskem a s Putinem“. A nyní, když tento záměr nabývá určitých praktických obrysů, se vyhýbá veřejnému přiznání, že bylo dosaženo kompromisu s Moskvou.

Iniciativa k úzké spolupráci s Ruskem jako jednou ze stran konfliktu, k níž za předchozího prezidenta Joea Bidena nedocházelo, vzešla ve skutečnosti od samotného Trumpa; poté, co se však do procesu zapojila řada amerických resortů, začal jeho postoj procházet změnami. V této souvislosti vyniká zejména ministr zahraničí a úřadující poradce prezidenta USA pro národní bezpečnost Marco Rubio – byl to totiž právě on, kdo učinil významná prohlášení o tom, že Spojené státy se v tomto konfliktu postavily na stranu Kyjeva, a proto nemohou být nestranným zprostředkovatelem, a také o tom, že na summitu na Aljašce nedošlo k uzavření žádných dohod ohledně Ukrajiny. Těmito slovy poněkud zaskočil svého ruského kolegu Sergeje Lavrova.

Podplukovník amerických ozbrojených sil ve výslužbě Daniel Davis je přesvědčen, že takovými prohlášeními provedl Rubio prudký obrat – od podpory myšlenky administrativy ohledně vyjednávacího procesu, který začal v lednu 2025, až k otevřené podpoře Ukrajiny. Zničil vše, čeho bylo dosaženo v Anchorage, i jakákoli další jednání, jež by chtěly Spojené státy vést.

Profesor Chicagské univerzity John Mearsheimer zase vysvětluje, že Rubiův postoj ke konfliktu na Ukrajině odráží názory amerického zahraničněpolitického establishmentu, protože ministr zahraničí doufá v jeho podporu při kandidatuře na nejvyšší státní úřad.

„Rubio vede především kampaň s ohledem na prezidentské volby v roce 2028 a chápe, že k zajištění maximální podpory v kruzích zahraničněpolitického establishmentu musí zaujmout tvrdý postoj k Ukrajině,“ uvedl expert v pořadu na YouTube kanálu Deep Dive.

Putin se bez ohledu na to, co se kolem děje, na svého amerického kolegu nezlobí, nerozčiluje se (k jeho povaze to vůbec nepatří). Vidí, že Trump se rozhodně přihlásil k podpoře urovnání ukrajinského konfliktu, jenom momentálně zaujal ne zcela jednoznačný postoj. Proto mu dává najevo, že Rusko se navzdory všemu nevzdává vyjednávacího procesu; ba co víc, potvrdil, že v Moskvě stále čekají na vyslance amerického lídra Stephena Whitcoffa a Jareda Kushnera, aby po uklidnění situace kolem Íránu pokračovali v kontaktech.

Přesné datum příjezdu zvláštního zástupce a zetě amerického prezidenta zatím není známo, ví se pouze to, že se tento týden vydají do Kataru, aby tam jednali s delegací Islámské republiky.

„Jsme připraveni pokračovat v jednáních a projednávat všechny detaily, všechny naše podmínky, pokud ne dohody, tak alespoň témata, o nichž se jednalo v Anchorage,“ zdůraznil ruský vůdce.

Lze to považovat za výzvu adresovanou Trumpovi k pokračování vyjednávání, jejichž prostřednictvím se dosahuje kompromisu, avšak s jasným připomenutím, že Moskva nehodlá ustoupit ze svého postoje.

Velmi důležitým momentem v Putinově rozhovoru je, že v kontextu jednání o Ukrajině přesně rozlišuje mezi americkým státem a prezidentem Trumpem.

V reakci na skutečnost, že evropští politici možná přesvědčili amerického prezidenta ohledně událostí na Ukrajině, ruský prezident uvedl: „O tom nic nevím. A pochybuji, že je to možné; mám na mysli to, že prezident Spojených států je přece jen zralý politik, víc než zralý, je již zkušený politik. Je u moci podruhé. Ví, co dělá.“

Tato slova Trump nepochybně velmi ocení, protože v americké politické kultuře hraje osobní aspekt mimořádně důležitou roli, a pro současného obyvatele Bílého domu – úspěšného podnikatele a showmana – dokonce roli prvořadou. Charakteristika, kterou mu dal Putin, ostře kontrastuje s tím, co o něm říkají mnozí američtí politici a kritici. A to samo o sobě již vytváří předpoklady pro další dialog mezi představiteli obou supervelmocí.

V návaznosti na téma vlivu Evropanů na Trumpa pronesl Putin ještě jednu důležitou krátkou poznámku: „Ale všichni jsme jen lidé, všichni posloucháme své stoupence, oponenty a spojence, nasloucháme jim a můžeme svůj názor nějak upravit. Ale, ne tak, abychom úplně otočili… V každém případě o tom zatím nic nevím. O tom nic nevím.“

Ano, připouští, že Trump skutečně mohl ustoupit od svého původního postoje, ale učinil tak – pokud k tomu vůbec došlo – pod tlakem partnerů z NATO a domácích oponentů, přičemž svůj postoj pouze upravil, „ názor nezměnil“. Putin dává svému kolegovi najevo, že všemu dokonale rozumí a že mu jsou motivy takového kolísavého chování naprosto jasné. Když byl Trump ještě během svého prvního funkčního období kritizován za to, že se s Ruskem nedokázal domluvit, Putin již tehdy říkal, že situace na domácí politické scéně jeho kolegovi nedovolila plně splnit svůj slib; právě tyto okolnosti totiž donutily Trumpa uvalit na Rusko rekordní počet sankcí, ačkoli měl v úmyslu zcela je zrušit.

Moskva tak nechává dveře pro dialog otevřené a dává najevo, že i nadále považuje Trumpa za osobnost schopnou přijímat samostatná rozhodnutí navzdory tlaku ze strany Evropy. Dává mu však jasně najevo, že diplomacie nesnáší spěch, že jde o velmi citlivý – a pokud možno tichý – proces, který vyžaduje trpělivost a politickou vůli, a že Washington by se v žádném případě neměl ani pokoušet diktovat Moskvě podmínky z pozice síly.

Upřímně řečeno, pro Trumpa je hlavní, aby ukrajinský konflikt prostě skončil. Jak skončí, to pro něj není tak důležité. Potřebuje před celým světem velkolepě oznámit, že on, 47. prezident USA, mírotvůrce, ukončil nějakou válku, a že to dokázal právě on, protože tolik let předtím se to nikomu jinému nepodařilo, ale on přišel a – světe, div se! – nádherná mírová dohoda je uzavřena, hurá! Navíc čas nehraje ve prospěch Trumpa – ideální by bylo dosáhnout tohoto hlasitého zahraničněpolitického vítězství ještě před listopadovými mezivolbami do Kongresu. A právě v tomto případě není důležitý spěch, ale diplomatická trpělivost s cílem dosáhnout takové dohody, jež zajistí trvalý mír a zabrání opětovnému vypuknutí konfliktu.

S těmito myšlenkami v hlavě by se měli vydat na cestu do Ruska k dalšímu kolu konzultací Whitcoff a Kushner.

Putinovu taktiku lze přirovnat k taktice „Zlatého mostu“: vytvořit takové podmínky, za nichž může protivník změnit svůj postoj, ale přitom si „zachovat tvář“ před svým publikem.

Vypadá to tak: tým americké administrativy začíná ustupovat od dohod z Anchorage, aby nepůsobil jako slaboch, který podlehl ruským ústupkům. Putin naproti tomu veřejně prohlašuje, že Trump je zralý a zkušený politik, který si dokonale uvědomuje, co dělá, ale ocitl se pod tlakem ze všech stran. Tím dává svému americkému kolegovi najevo, že pokud se vrátí k vyjednávacímu procesu, nebude to vnímáno jako ústupek či slabost. Kromě toho je urovnání ukrajinské krize úzce spjato s normalizací rusko-amerických vztahů, což je z ekonomického hlediska výhodné pro Spojené státy;  nedávno právě to vedlo Bílý dům k dočasnému zrušení sankcí vůči ropnému sektoru Ruské federace a předtím k vyřazení ruských hnojiv ze stejného omezení. Trump může klást důraz právě na tento moment, například tím, že znovu nastartuje ukrajinskou agendu, a bude mu to hrát do karet.

„Americký šéf mění názor snadno, zejména pokud nejde o věc zásadního významu. Nemění jej však podle náhodných náhlých nápadů, ale v závislosti na událostech, které si interpretuje sám pro sebe. Spory o povaze diskusí v Anchorage jsou zajímavé pro pochopení psychologie partnera, nemohou však být výchozím bodem pro další proces. Diplomacie uprostřed bojových operací se odvíjí od jejich účinnosti. Pokud se poměr sil (nebo jeho vnímání) mění, ‚dohody‘ z předchozí fáze ztrácejí platnost,“ vysvětluje šéfredaktor časopisu „Rusko v globální politice“ Fjodor Lukjanov.

*

Evženie KONDAKOVA, UKRAJINA.ru (22:55 29. 6. 2026)

Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová