Moji dlouholetí čtenáři si třeba vzpomenou na mé dávné články o zemědělství, suchu a vysokých teplotách. Psal jsem, že mým ukazatelem sucha je moje hnojiště. Mám ho řádně izolované s nepropustnou podlahou a vedle něj je jímka na vodu, aby se z hnoje nic nikam nevyplavovalo a nekontaminovalo okolí. Vždycky, když bylo sucho, poléval jsem touto vodou hnůj, aby nevysychal a probíhaly v něm dál všechny hnilobné procesy. Sucho u mě vždycky začínalo ve chvíli, kdy mi došla voda v jímce.
Nastalo to včera…
V letošním roce, kdy nám příroda dluží asi dvě stě milimetrů deště a kdy byla rekordní vedra, mi reálně došla voda až v srpnu. Voda na zavlažování, kterou sbírám ze střech, mi dokonce ještě pořád nedošla. Moje pěstitelská sazóna končí a já mám pořád ještě zásobu vody.
Pamatuju roky, kdy jsem už začátkem července neměl vodu na zalévání a zhruba ve stejnou dobu mi došla voda na polévání hnoje. Tehdy pršelo víc, ale už v březnu byly třicítky teploty a většina vody na zavlažování padla na to, aby se rostlinky vůbec vynořily z hlíny. V posledních pěti letech se to nestalo ani jednou, dokonce ani letos ne. Vidlácky řečeno, zažil jsem na jižní Moravě roky, kdy bylo větší zemědělské sucho než letos.
Tím samozřejmě nechci říct, že letos nebyla šílená horka a všecho je v nejlepším pořádku, protože prostě není. Ale na druhou stranu, strávil jsem s dětmi nějaký čas v lese a kupodivu, tam se ta horka dala docela dobře vydržet. Na měřících stanicích padaly rekordy, ale upřímně, co jiného bychom měli naměřit v krajině plné betonu a solárních elektráren? Zimu?
Když v Klementinu začali s měřením teploty, bylo to od teploměru deset minut do lesa, polí plných mezí, které zadržovaly vodu a blátivých cest i návsí. Dneska je na všechny strany od Klementina kilometry a kilometry beton a asfalt. K tomu máme na západ od nás destitisíce větrníků, které samozřejmě vůbec neberou větru energii a tak se k nám dostane jak méně větru, tak méně vody. Například k nám už ze západu prakticky žádný déšť nedojde. Vyprší se cestou na Vysočině. U nás prší jen když jdou mraky z jihu.
Různí Grolichové a Rakušani začali vládu plísnit, že nebojuje proti suchu a představují si to tak, že vyhlásíme znovu stav klimatické nouze a zaplatíme vyšší daně. Ale i kdyby byl u moci Fiala, nezměnilo by se vůbec nic. Letos se všechny faktory potkaly tak, že voda prostě chybí. Placení emisních povolenek na to jaksi nemá vliv.
Za posledních třicet let jsme přírodě tak či onak vyrvali plochu o velikosti povodí řeky Ohře a neudělali jsme to pokoutně či zlomyslně. Udělali jsme to vědecky za dodržení všech stavebních povolení a norem. Zadláždili jsme miliony metrů čtverečních dvorků. Bylo toho tolik, že se z toho jeden Tomáš Březina stal miliardářem a betonovým králem. Postavily se stovky kilometrů dálnic a ještě mnohem větší plochy různých industriálních zón, každá cyklostezka má asfaltový povrch, aby se tam nedělaly po dešti louže, původní záhonky na zahradách se srovnaly a udělal se tam hustý anglický trávník, který není blátivý ani po dešti, aby si dětičky neumazaly nohy. Zrekultivovaly se brownfieldy i různé neudržované městské plochy… zkrátka, v posledních třiceti letech se dláždilo po milionech tun betonu ročně.
Sice se pořád mluví o ozeleněnění měst, ale ve skutečnosti se děje spíš opak. Stále jezdí tisíce náklaďáků s betonem do měst a ne ven z měst. Stejně tak se pořád dělají složitější a složitější zemědělské dotace na skladbu plodin, osevní postupy, zelené pásy, bezorebné technologie, ale tohle všechno jen zakrývá skutečnost, že se nedává do půdy hnůj a nedělají se meze pro zadržování vody, protože by na polích nemohly jezdit ty óbrovské hogo fogo traktory, které by se mezi mezemi ani neotočily.
Dneska už vlastně z celé obhospodařované krajiny odtéká voda zhruba stejně rychle jako z asfaltu… Ať přijde jakýkoliv déšť, vsákne se pět milimetrů a zbytek odteče do přehrad… a můžeme být rádi, že je máme, protože ony jsou poslední instance, jak udržet vodu doma. A bohužel, i když jsou to impozantní vodní díla která zadržují milionů kubíků vody, jejich celková kapacita je asi šest procent vody, která ročně spadne na naše území. Jen voda, která letos nespadla, by naplnila všechny ty Orlíky, Lipna, Slezské Harty, Víry, či Vranovské přehrady asi čtyřikrát. I kdybychom dostavěli přehrady všude, kde to naši předci plánovali, horko těžko bychom se dostali ke kapacitě deseti procent ročního úhrnu srážek…
Každý si spočítejte, kolik vody ročně odteče jen z vašich pozemků. Průměrné srážky u nás jsou zhruba 600mm za rok. My na jižní Moravě máme 450mm… Pokud máte dům a kolem něj tisíc čtverečních metrů, spadne na vaši zahradu ročně šest set kubíků vody. Pokud jste pětičlenná rodina a nekoupete se čtyřikrát denně, spotřebujete ročně tak sto kubíků. Jednu šestinu z toho, co vám příroda zadarmo dá, přičemž voda, kterou jste spotřebovali, nikam nezmizela. Dá se vyčistit a použít na zemědělské zavlažování.
Větší polovina vody, která spadne na váš pozemek, se nevsákne, ale odteče. Odteče vědecky, podle výpočtů nejchytřejších odborníků z ČVUT, kteří na to udělali normy, podle kterých postupují úředníci při schvalování staveb. A pak všichni lomí rukama, že jim vysychají studny. No samozřejmě, že vysychají. Kdysi se na každém tisícimetrovém pozemku vsáklo šest set kubíků ročně, teď je to s bídou polovina a to jsem nejspíš optimista. Na polích to není lepší…
Před sto lety se na velkých širých rodných lánech vsákla VŠECHNA voda. Prakticky nic neodteklo. Meze to zadržely. Dneska se při bouřce voda z polí valí proudem a bere sebou do příkopů u silnic poslední zbytky ornice. Ale nevadí, máme velké bagry i spoustu peněz na údržbu silnic, tak se to zase vybagruje… ale na pole se to zpátky nevrátí.
Za posledních třicet let se nevsákly stamiliony kubíků vody… Ale i před sto lety ale umělo Labe vyschnout.
Když si vezmu, kolik miliard peněz se dalo na větrníky v bláhové naději, že když klesne množství CO2 v atmosféře, bude chladněji a kolik peněz se dalo za dekarbonizaci ekonomiky… (v Číně každý den spouštějí novou uhelnou elektrárnu…) říkám si, co by se stalo, kdyby se všechny ty peníze daly na dotovanou naftu pro zemědělce, aby byla levnější než herbicidy a vyplatilo se hubit plevel oráním a ne postřiky. Přemýšlím, kolik krav, praturů, koz, ovcí a koní Převalského mohlo být v krajině, aby kopýtky narušovaly utuženou půdu, hnojily ji, spásaly trávu zadarmo, aniž by tam musel přijet traktor… a bylo by z nich super kvalitní biomaso a myslivci by si zastříleli mnohem víc než na srnky v lese. Přemýšlím, kolik peněz by zbylo na vývoj technologie, která by umožnila ponechat efektivní stroje, ale zároveň by rozdělila pole mezemi. Přemýšlím, jak by vedle čistíren odpadních vod prosperovali zahradníci a zelináři, protože by měli dostatek vody na zalévání…
Přemýšlím, o kolik lepší byly pro krajinu blátivé cesty, čvachtavé dvorky a obdělané zahrádky…
Vidlákovna nebude udělána podle chytrých pánů z ČVUT. Máme tam tři tisíce metrů pozemku a ročně tam průměrně spadne 1350 kubíků vody. Všechna tam musí zústat! Upravíme to tak, aby nic neodteklo pryč. Většina se vsákne a to, co spadne na střechy, to se zadrží na zalévání. Naše povolení na čerpání vody ze studny nám umožní vytáhnout ze země zhruba polovinu toho, co nám příroda dá a vše, co si vezmeme, to použijeme, vyčistíme a zase vrátíme zpět. Od Vidlákovny nikam nepovede ani kanalizační ani meliorační roura. Takhle budeme bojovat se suchem my.
A už letos na podzim vysadíme stromy. Jednak pro ovoce a jednak pro stín.
Pod stromem totiž nikdy není čtyřicet stupňů.
*
Daniel Sterzik – Vidlák, Litterate
