Dialektika soudobého školství

7. srpna vyšel na odkazu článek S. A. Hoška „Všeobecné hloupnutí“

…Ještě za vlády KSČ byla v našem státě průmyslová „dělnická třída“ nejpočetnější vrstvou společnosti. A technologická úroveň většiny podniků, byla už taková, že každý dělník musel mít alespoň základní vzdělání z přírodních věd. O technicích ani nemluvě. Ti museli znát kupříkladu předměty z oblasti fyziky od statiky po termodynamiku. A samozřejmě královnu přírodních věd, matematiku v plném rozsahu.

V současnosti ani nejvzdělanější vrstva „pracujících“ tedy „ajťáci“, nepotřebují znát tak zvanou vyšší matematiku od trigonometrie po diferenciální rovnice, natož kupříkladu tenzorový počet a jiné „lahůdky.“ Pro sféru služeb, která je v této etapě vývoje nejširším rezervoárem zaměstnanosti je potřeba podstatně nižšího stupně vzdělanosti. Pokud je zapotřebí nějakých speciálních vědomosti, pak jsou z oborů humanitních nauk, marně se snažících tvářit jako exaktní vědy. Nauky prakticky vždycky sklouzávají do ideologií a mnohdy vrcholí až dogmatičností. A nedokáže to změnit ani královna těchto nauk, filosofie.

Předlistopadová vzdělanost populace byla spjata s étosem produktivního života, který podobnému regresu brání, což byl důvod, proč byl český národ a tzv. občanská společnost v roce 1989 vzdělanější, sebevědomější a historicky mnohem optimističtější než roku 2026, jak rovněž potvrdil nedávný výzkum. Navíc společnost, v níž jsou prestiž, bohatství a status primárně spjaty s parazitismem, spekulacemi a mediálním spektáklem, je odsouzena k intelektuální a morální stagnaci a hloupnutí je jejím základním kořenem.

Dennodenní praxe naší společnosti, kdy se jako největší problém jeví překrucování informací, lež a jiné formy manipulace, toto tvrzení o intelektuální a morální stagnaci a hloupnutí jenom potvrzuje.

Depresivní závěr vede k otázce, co se stalo s všeobecným školstvím,

že v informační společnosti jsou největším problémem informace?

Téměř s každým ministrem školství slýcháme o nutnosti klást méně důrazu na bezduché memorování faktů, mechanické počítání, opakování rutinních postupů a více důrazu na projektovou výuku, řešení skutečných problémů, týmovou práci, prezentování výsledků a práci s výpočetní technikou jako s nástrojem, nikoli jako náhradou vlastního myšlení. 

To zní hezky, ale o projektově orientované výuce, když zapomeneme na Johna Deweye,*) se mluví už od 70. let – a ta má tu zásadní nevýhodu, že to funguje jenom ve velmi malých třídách zhruba do patnácti dětí. Většina moderních systémů výuky zní zajímavě, ale ne v takové masové výuce, kterou máme nebo jsme donedávna měli – třicet dětí na učitele je opravdu problém. Kromě toho – inkluze!

Kdy i děti se speciálními vzdělávacími potřebami nebo postižením navštěvují běžné spádové školy společně s ostatními dětmi. Cílem inkluze je zabránit okolnostem, které zapříčiňují sociální vyloučení. Teoretici inkluze si nedovedou představit, co udělá s kázní ve třídě byť jeden jediný mentálně postižený i když jde pouze o jeho hodnocení výsledků. Ve sportu to šlo. Existuje olympiáda a paralympiáda, či speciální soutěže podle druhu postižení. Ve vzdělávání to nejde?

*)Poznámka – výňatek z příručního slovníku pedagogického vydaného 1939:

Dítě se má zmocňovati vědění vlastní činností. Cíl vzdělání je třeba spatřovati ve vlastním poznávacím pochodu a teprve v druhé řadě v přípravě na budoucí povolání. Dětství má samostatnou životní hodnotu, které se má škola přizpůsobiti. Cílem výchovy je sociální pospolitost. Žádá postup od neděleného vyučování o prostředí dítěte (metoda problémová) k probuzení zájmu o jednotlivé obory zkušenosti. Zájem pramení z vnitřního růstu a pojí se k cílům, které si žák sám klade (základ metody projektové). V tomto pojetí buduje Dewey pracovní školy. Základní metodou k získávání poznatků je praktická činnost a experimentování žáka. Žáci se učí tím, že ve škole řeší úlohy a praktické situace. Žák má totiž zkoušet, používat různé názory, informace a řešení. Zároveň si má pamatovat optimální řešení. Veškeré vyučování je praktická činnost žáků, učení činností.

Co má vlastně vzdělávání zajistit v době, kdy se každý žák/posluchač může AI na cokoliv zeptat?

Pokusím se stanovit schopnosti, tedy vlastnosti nebo potenciály jedince, které vycházejí z vrozených vloh a které se dále rozvíjejí tréninkem a učením. Vynechám-li schopnost komunikovat slovem a písmem a zvládnutí základních početních úkonů (čili jak se od 18. století říká – trivium), je to na prvním místě

• Rozvíjet schopnost učit se. Všimněte si lékařů (nebo advokátů). I sebestarší praktik ví co je nového v oboru a co se nově v lékařské (advokátní) praxi osvědčilo.
• Na druhé místo bych zařadil Rozvíjet schopnost klást dobré otázky. To je důležité pro orientaci a nezástupné pro tolik citované kritické myšlení, které jediné vám pomůže rozpoznat lež, reklamu a manipulaci.
• Součástí vzdělání by také měla být Rétorika. Tady se potkávám s hluchými, kteří ji pohrdavě řadí do starověku a nechtějí pochopit, že jasně vysvětlit myšlenku, přesvědčit ostatní, naslouchat a spolupracovat je úplným základem pro týmovou práci.
• Často citovanou schopností je také Tvořivost. Ano, jsem přesvědčen, že se má podporovat, ale nejspíše tím, že ji vzdělávací proces odhalí a svěřit tam, kde jsou schopni tu tvořivost rozvíjet.

Jak se tyto požadavky potkávají s aktuálním vyučovacím procesem? Schopnost učit se, hlad po vzdělání je, podle mého soudu, aktuální jenom u marginální části společnosti, která je motivovaná jinými zdroji, z rodiny, literatury, nebo svými koníčky.

Schopnost klást dobré otázky – nechci se mýlit, ale domnívám se, že se ve vyučování nerozvíjí vůbec, že otázky klade jenom vyučující a nevytváří aktivně prostředí, ve kterém jsou otázky přirozeně nutné.

Žijeme v době, kdy vlastnictví smartphonu je totálně demokratizováno, mají je nejen dospělci, ale i děti, policisté i zločinci a poradit se s umělou inteligencí (AI) je pouhá rutina. Kdy byla bitva u Hastingsu, jak spolu souvisí John Wycliff a Jan Milíč z Kroměříže, jak Labradorský proud ovlivňuje klima Apalačského pohoří…Důraz na tyto otázky najednou ztrácí smysl. Co dál? Soutěžit s AI také postrádá smysl – je nesrovnatelně sečtělejší. Rozvíjet schopnosti, které jsem výše popsal by měli vést ke schopnosti samostatně přemýšlet.

Tuto schopnost nám současný systém bere

Tlačí nás k přesvědčení, že to co nám říká mainstream je pravda a kdo říká něco jiného je dezolát nebo proruský (pročínský…) šváb. Ještě jednou: Říká, že většina má vždycky pravdu. Například: Většina vědců v IPCC tvrdí, že za klimatickou změnou stojí využívání fosilních paliv. A tu většinu vztahuje na sebe – ČT, Seznam, Novinky, Aktuálně…

Říká se tomu sociální konformismus. Nechci-li mít problémy, mám být sociálně konformní! Jenže ten konformismus z nás dělá dav, ne myslící jedince. To už tady bylo: „Vůdce buduje Říši. Pomož a kupuj jenom Německé zboží!“ A my se všichni divili, že jeden zneuznaný malíř zblbnul celé, tehdy šedesáti milionové, Německo.

Je to jenom na nás.

*

napsal Leo K., Kosa Zostra