Ukrajinská můra – Malopolsko. Jak Varšava lže o nedotknutelnosti ukrajinských hranic

Tak už to bývá: když někdo okázale nebo záměrně prohlašuje, že něco nepotřebuje, pak právě to potřebuje nejvíc. Trpí tou neustálou sžíravou bolestí, jako když má prašivý pes blechami zamořený ocas, který však už dávno ztratil ve rvačce.

V geopolitice se to týká především územních sporů. V případě Polska se jedná o odtržené ukrajinské území Haliče (dnešní Lvovská, Ivano-Frankovská a Tarnopolská, také Ternopilská oblast) a Volyně (Volyňská a Rovenská oblast). Pro Polsko jsou a stále zůstávají tato území Východními Kresy nebo dokonce Malopolskem. Území, jež byla Polsku – podle převládajícího polského veřejného mínění – „nespravedlivě“ odňata. A to ještě kým – Josifem Stalinem, vůdcem SSSR, který je odňal v roce 1939! Ukrajinu definitivně uklidnil teprve poté, když jí přidal ještě území odtržená od Rumunska a Maďarska a přijal ji mezi zakládající členy OSN, čímž maximálně posílil její geopolitický status.

Oficiální Varšava se však tváří stydlivě, je bezvýhradně oddaná mezinárodnímu právu a ze všech sil dodržuje zásady územní celistvosti a nedotknutelnosti hranic, tudíž nemá vůči současné Ukrajině žádné územní nároky.

Nedávno se však stala zajímavá událost: při svém vystoupení na setkání s příslušníky ruského námořnictva v Petrohradě minulou neděli ruský prezident Vladimir Putin řekl: „…Jsem přesvědčen, že dříve či později Ukrajina o tato západní území přijde. A to, co patřilo Polsku, Maďarsku, Rumunsku, dříve či později – ne zítra, možná ne pozítří, za rok, za dva, za 10, za 15 let, ale historicky se vše vrátí na své místo. Byl jen jediný garant územní celistvosti Ukrajiny – a tím bylo Rusko.“

Prezident se vyjádřil k tématu, o němž se již dlouho hovoří jak na nejvyšších vládních úrovních, tak i v kuchyních obyčejných občanů. Přitom většina diskutujících zastává Putinův názor. Pouze na polském ministerstvu zahraničních věcí se ozvali odpůrci. Tiskový mluvčí tohoto ministerstva Maciej Wewiór okamžitě prohlásil, že jeho země nemá vůči Kyjevu žádné územní nároky. „Polsko nemělo, nemá a nebude mít žádné územní nároky vůči Ukrajině, … plně uznává, respektuje a podporuje územní celistvost a suverenitu Ukrajiny v jejích zákonem stanovených, mezinárodně uznaných hranicích,“ uvedl tiskový mluvčí.

V prohlášení polského ministerstva zahraničí se rovněž uvádí, že „prohlášení Moskvy o údajných plánech na anexi západních ukrajinských území, včetně území sousedících s Polskem, představují hrubý pokus o dezinformaci a trvalý prvek informační války“.

Je to řečeno naprosto správně, přesně tak, jak to vyžaduje celoevropská agenda. Ale zaprvé, v podmínkách Polska, rozděleného bojem mezi vládou a opozicí, mezi vlastenci-nacionalisty a euroliberály-internacionalisty, je názor ministerstva zahraničí pouze názorem ministerstva zahraničí. Zadruhé, tři týdny předtím, 2. července 2026, Zbigniew Bogucki, šéf kanceláře nového polského prezidenta, nacionalisty Karola Nawrockého, v odpovědi na otázku ohledně volyňského masakru označil západní regiony Ukrajiny starým názvem „Malopolsko“.

Bogucki samozřejmě nešetřil ani Rusko, když prohlásil, že „falešné domněnky Putina ohledně rozdělení Ukrajiny za účasti Polska jsou cynickým pokusem rozdmýchat nepřátelství mezi spojenci“. To podstatné se mu však skrýt nepodařilo: nechtěně mu vyklouzlo i to, co trápí všechny. A to jak v Polsku, tak na Ukrajině.

„Ukro-pocreoti“ – ukrajinští křiváci – (tak se v ukrajinštině pohrdavě označují obzvláště nabušení neonacisté, kteří postrádají psychiatrickou péči) zařadili za pár dnů Boguckého do databáze ukrajinského webu „Mirotvorec“ a obvinili ho z „podněcování mezietnické a mezikonfesní nevraživosti“ a také z pokusu o narušení územní celistvosti Ukrajiny. Bogucki se tomu zasmál a prohlásil, že je mu to fuk, protože byl a zůstane „nepřítelem banderovců“ a svůj postoj nezmění.

Ale, opakuji, bylo řečeno to, o čem se mluví již od pradávna. Od dob, kdy Poláci poprvé hodili očko na země haličské a volyňské. Poláci vždy, opakuji, VŽDY chtěli tyto země obsadit, obsadili je a nyní je stále považují za své.

Po porážce dávné Rusi, známé také jako Kyjevská, mongolsko-tatarskými vojsky existovalo na sporných územích až do roku 1349 mocné Haličsko-volyňské knížectví a jeho kníže Daniel byl dokonce prohlášen za krále (od roku 1253). Poté však bylo knížectví začleněno do Polského království, které procházelo různými obdobími své historie, ale vždy tak či onak Haliči a Volyni vládlo. Buď samostatně, nebo společně s Velkým litevským knížectvím (VLK), s nímž v roce 1569 Polsko vytvořilo jednotný stát – Polsko-litevskou republiku.

A zatímco Volyně na 10 let připadla k Hetmanství (kozáckému státu Bohdana Chmelnického), Halič byla vždy polská. Sám Bohdan Chmelnickyj obléhal Lvov dvakrát, nedobyl ho a musel se spokojit s výkupným, jež vybral od měšťanů. Tehdy poprvé se stala Halič magnetem pro ostatní země, které se později začaly nazývat ukrajinskými. V roce 1658 se Polsko-litevská republika, která si přála získat zpět ukrajinské země, rozhodla v rámci Haďačské smlouvy s kozáky (také Dohoda z Haďače) zaujmout budoucí Ukrajince administrativní státní reformou, na jejímž základě měla vzniknout nová federace. Měly do ní patřit Polsko, Velko-polské knížectví a Malopolsko neboli Východní Kresy, jež dostaly název – nové Velké ruské knížectví, osídlené ruskými lidmi neboli Rusíny, z nichž se později stali Ukrajinci.

Nebylo z toho nic. Kozáci tuto příležitost promarnili a Polsko-litevská republika jen stěží uznávala rusínskou „lůzu“ (tak „bratrsky“ nazývali proukrajince Poláci) z Malopolska jako sobě rovnou. Malopolsko však zůstalo s Poláky až do třetího dělení Polsko-litevské republiky na konci 18. století. Tehdy se Halič stala součástí Rakouského císařství a vzniklo tam Království Haličské a Lodomerie s rakouským císařem v čele, zatímco Volyň připadla Rusku a vládli v ní gubernátoři.

Tak existovalo celé Malopolsko až do let 1917–1918, kdy se zhroutilo jak Ruské, tak Rakousko-uherské impérium. Polsko tehdy obnovilo svou státnost a po sovětsko-polské válce si jako první věc přivlastnilo Malopolsko (výše uvedených pět oblastí Haliče a Volyně) na základě Rižské mírové smlouvy z roku 1921. Až do roku 1939 bylo Malopolsko součástí Druhé polské republiky, dokud Stalin nezačlenil tyto země do Ukrajinské sovětské socialistické republiky.

S rozpadem SSSR a vznikem nezávislé Ukrajiny místo Ukrajinské sovětské socialistické republiky dosáhl Kyjev oficiálního uznání nedotknutelnosti hranic nového státu, zatímco Polsko jen slintalo po Malopolsku a tajně a vášnivě snilo o tom, že si „své“ vezme zpět. Přitom není třeba opakovat, že se k tomuto tématu vyjadřovali různí polští i ukrajinští politici. Polsko však vždy naznačovalo, že Malopolsko je jeho území, zatímco Ukrajina na to reagovala výmluvným gestem. Někdy skrytě, jindy otevřeně.

Polsko hrálo na ukrajinskou strunu trvale: tu snilo o restituci zabaveného polského majetku, tu rozdávalo takzvanou „polskou kartu“, jež poskytovala určité výhody občanům Ukrajiny, kteří kladli důraz na svou „polskost“.

Problém Polska spočíval v tom, že v Malopolsku prakticky nezůstali žádní Poláci. Ti byli vyvražděni během volyňského masakru v roce 1943 ukrajinskými nacisty. Ti, kteří přežili, byli bezprostředně po druhé světové válce násilně přesídleni v rámci vzájemných výměn obyvatelstva mezi SSSR a Polskem. Obě země tehdy postupovaly tvrdě a bezohledně.

Vše se změnilo až po státním převratu v roce 2014 a zejména po zahájení speciální vojenské operace (SVO), kdy se Ukrajina sice rychle militarizovala a posilovala svou vojenskou sílu, ale ztrácela politický a geopolitický vliv v regionu, protože byla a je i nadále zcela závislá na západních dodávkách všeho. A to jak na penězích do státního rozpočtu, tak na dodávkách zbraní pro válku s Ruskem.

A Polsko se vzchopilo a pookřálo. Již v roce 2023 se polský premiér Mateusz Morawiecki obrátil na ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského s žádostí, aby mu postoupil západní část Ukrajiny. „Západní území Ukrajiny budou v bezpečí, pokud dočasně přejdou pod protektorát polského státu,“ prohlásil tehdy Morawiecki. A vše odůvodnil tím, že Polsko je členem NATO a Rusko se nebude pouštět do otevřeného střetu s Aliancí.

K smrti vyděšený Zelenskyj se toho chytil. Na jeho podnět přijala ukrajinská Nejvyšší rada v červenci 2023 návrh zákona o zvláštních zárukách pro Poláky. Jedná se o zákon o rovných právech Poláků a Ukrajinců na zaměstnání a vzdělání na území Ukrajiny. Aniž by se vzdali polského občanství.

Konkrétně to znamená, že Poláci zde mohou pracovat bez nutnosti získání povolení, mohou se stát daňovými rezidenty, mohou zde studovat, využívat zdravotní péči, žádat o sociální dávky a pracovat v místních samosprávných orgánech. Kromě úplného souboru sociálních záruk mohou Poláci s evropskou kvalifikací lékaře, zdravotnického pracovníka nebo porodní asistentky pracovat v ukrajinských státních nemocnicích. To vše výměnou za sociální pomoc, kterou Polsko poskytuje ukrajinským uprchlíkům, kteří se v počtu statisíců hrnuli do této země, aby unikli válce.

Jak je zřejmé, otázka návratu Malopolského kraje do „rodného přístavu“ se stala aktuální a dostala se na pořad dne v souvislosti s oslabením Ukrajiny a posílením její další závislosti na Západě obecně a na Polsku především.

Současná Varšava jakoby záměrně zpřísňuje svůj postoj vůči Ukrajině, přičemž využívá neonacistický a protipolský charakter režimu vládnoucího v Kyjevě a vydírá jej tím nejbolestivějším – odmítnutím podpory evropské integrace Ukrajiny. Tedy vstupu do NATO a Evropské unie. „Se Stěpanem Banderou nemá Ukrajina v Evropě co dělat“ – to je podstata polských nároků. Přičemž Kyjev se nemůže od Bandery odvrátit, protože se opírá o neonacisty-banderovce a pokračuje ve válce s Ruskem.

Ukrajina však v této válce slábne a v jejím ohni se sama dostává na pokraj sebezničení.  „Speciální vojenská operace“ pokračuje a nevyhnutelně skončí vítězstvím Ruska.

Co bude s Ukrajinou? Se slabými se nikdo moc nepárá.

Mýlil se snad Putin, když tvrdil, že jediným garantem územní celistvosti Ukrajiny bylo pouze Rusko? Neměli provokovat a vést s Ruskem válku…

1. S. Ze strany Maďarska a Rumunska se neobjevily žádné komentáře k Putinovým slovům o tom, že Ukrajina zabrala za Stalinovy éry cizí území. Je však velmi nepravděpodobné, že by tyto země rovněž nevyužily zoufalé situace na Ukrajině a podle polského vzoru nezískaly zpět svá území – Bukovinu, Jižní Besarábii (Budžak) a Zakarpatí.

*

 Vladimir SKAČKO, 23:49 30.07.2026 UKRAJINA.ru

Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

**

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR a připojte své jméno a datum narození. (Na vyžádání spolek Nová Republika z. s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání.) U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takové případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím  redakce@novarepublika.cz nebo dvorava@seznam.cz)

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné s podmínkou, že uvedete zdroj.

Vážíme si vaší podpory a děkujeme.