Že důchodci projídají a nic nevytvářejí?

Myšlenka, že důchodci „spotřebovávají, neprodukují a zvyšovat jim důchody znamená vyhazovat miliardy komínem“, není originální. Jde o politický evergreen, který míří na konkrétní cílovou skupinu, voliče spíše mladé, liberály a zaručeně oslovuje sebestředné egoisty. I důchodci jsou ovšem zajímavá cílová skupina a usilovat o jejich hlasy je politicky stejně legitimní. Vstřícnost k důchodcům s ohledem na skutečnost, že je minulá vláda vzala na hůl a znehodnotila jim třetinu úspor, nepochybně nezůstane u voličů bez odezvy, i když o adekvátní kompenzaci způsobené újmy se nejedná ani náhodu.

Budoucnost každopádně patří důchodcům. Vymezit se proti dnešním je vzkaz pro ty budoucí. Dokud lidé budou stárnout, budou nezbytně svou životní dráhu uzavírat jako důchodci, kteří již samozřejmě spotřebovávají a neprodukují. V tom ale nejsou sami. Za miliardy vyhozené komínem se podle zmíněné logiky mohou považovat i peníze pro děti a mladistvé. „Spotřebovávají a neprodukují“ rovněž lidé handicapovaní, anebo ženy na mateřské.

Určitě lze o vyhazování peněz komínem diskutovat v případě mezd poslanců, senátorů a přemýšlet, zda něco produkuje armáda byrokratů. Není do očí bijícím vyhazováním peněz komínem financování volnočasových aktivit prezidenta a jeho manželky? A především: Jsou to dnešní důchodci, kteří vyprodukovali a vybudovali vše, co se zde po změně režimu zprivatizoval, a nebo zcizilo. Jde tedy o poslední generaci, která si důchod odpracovala.

Snaha ušetřit na důchodcích je jádrem ekonomické disciplíny, která si říká „důchodová reforma“. Čím vášnivěji politici šermují demografickými prognózami, statistikami, grafy produktivity či bilancí státního dluhu, tím jsou podezřelejší ze záludného rozdmýchávání mezigenerační nevraživosti. Ta je tradičně živena lidskou závistí. Politici rádi líčí důchodce jako parazity, na které mladí musí dřít, kvůli kterým se musí uskrovňovat. Jenomže představa, že když se někomu vezme, jinému bude přidáno je zcela naivní. Peníze, o které stát připravil důchodce, vyletěli komínem. Poprali se o ně zbrojaři s developery, lichváři a spekulanty. Cokoli stát ušetří na občanech, zmizí právě v tom komíně, v černé díře, kterou se občanům vyhrožuje.

Rezignace na mezigenerační solidaritu je asociální a krátkozraká. Jakmile se k ní ale politici uchýlí (většinou jde o partu probruselských liberálů), má to politické důsledky. Důchodci, kteří „spotřebovávají a neprodukují“ mají ve společnosti, respektive v politickém systému nezastupitelnou a zřejmě klíčovou roli: Disponují životní zkušeností, která je předurčuje korigovat ve volbách neuvážené preference zpovykaných progresivců. Důchodci ve volbách vyvažují extrémy a brzdí ideologické fanatismy. Jsou to právě seniorní volební hlasy, kterými se ve společnosti jakž takž udržuje historická kontinuita.

Averzi na důchodce si později narození občané předávají jako štafetu. Jakmile ovšem zestárnou, převezmou ku prospěchu později narozených štafetu seniorní. Obecně platí, že díky starým se mladým nedaří prosadit alespoň ty nejkřiklavější pitomosti, což ocení až když zestárnou… Otázka je, zda nejde o spontánní proces, sociální dynamiku, na kterou výše důchodu nemá zásadní vliv.

*