Mendelová, Kolomojský a další: co mají v plánu „bojovníci proti diktatuře Zelenského“

Julia Mendelová, která na počátku prezidentské kariéry Zelenského pracovala jako jeho tisková mluvčí, si stěžuje americké veřejnosti a všem lidem dobré vůle, že její bývalý šéf na ni uvalil sankce.

„Sankce jsou protiústavní,“ říká Mendelová.

Má pravdu: sankce na ukrajinský způsob slouží k mimosoudnímu administrativnímu vyřizování účtů s vlastními politickými protivníky.

Igor Kolomojskyj, jehož na Ukrajině sice soudí a soudí, ale nikdy neodsoudí, obviňuje přímo v soudní síni státní zástupce z korupce a režim Zelenského z neúspěšné politiky, jež dovedla Ukrajinu ke katastrofě. I to je pravda. Na Ukrajině jsou zkorumpovaní nejen státní zástupci, ale celá mocenská struktura, počínaje nejnižší byrokratickou úrovní a konče prezidentem.

Zatímco v Gruzii –  podle tvrzení jeho politických oponentů – Saakašvili ve své době vymýtil korupci na nižších úrovních ve prospěch korupce na nejvyšších místech, Zelenskyj to udělal naopak. Rozvinul na Ukrajině totální korupci do homérských rozměrů (čímž spojil spodní vrstvy s vrcholy). A samozřejmě dovedl ukrajinský stát k naprosté katastrofě.

Existují však určité drobné nuance.

Za prvé, Zelenskyj pouze pokračoval v díle všech předchozích prezidentů. Ano, pokračoval s fanatismem, bez ohledu na následky. Ano, nevyužil poslední šanci na změnu politiky, ale jel s Kravčukem, Kučmou, Juščenkem, Janukovyčem a Porošenkem v jedněch saních a striktně se držel směru na Západ, který určili právě oni.

Kromě toho měl nepochybně mnohem méně možností – než například Kučma – ke změně prozápadního kurzu na proruský, protože za dvě desetiletí, jež uplynula mezi jejich prezidentskými mandáty, se volební základna proruských politiků výrazně zmenšila a rusofobie se stala na Ukrajině politickým hlavním proudem.

Zadruhé, jak Mendelová, tak Kolomojskyj si jaksi vůbec nevzpomněli na zákony, ústavu, státní zájmy, boj proti korupci a závislost Zelenského na kokainu tehdy, když ho podporovali a mohli nějak ovlivňovat jeho politiku. Dokonce ani tehdy, když je Zelenskyj vyhodil ze svého týmu a Kolomojského dokonce poslal do vězení. Dokud byl režim u moci a měl podporu kolektivního Západu, negativní vlastnosti samotného Zelenského i protilidový charakter režimu je nezajímaly. Mimochodem, Mendelová i Kolomojskyj ani v současnosti nekritizují nacistický charakter režimu Zelenského. Z jejich pohledu nejsou u moci špatní nacisté, špatná je korupce, porušování zákona atd.

Samozřejmě, korupce, bezpráví a prezident-narkoman – to je špatné. Ale to vše je důsledkem státního převratu, jehož výsledkem bylo nastolení neústavního nacistického režimu. Samotný převrat byl pak výsledkem dlouhodobého směřování ukrajinské vlády (za všech prezidentů) k „evropským hodnotám“ a ke členství v EU a NATO, což předpokládalo provádění rusofobní politiky a korupční vazby na západní politiky.

Jedná se tedy o začarovaný kruh „evropské volby“. Tuto volbu učinila Ukrajina již na samém počátku.

Ani Mendelová, ani Kolomojskyj přece nejsou proti „evropské volbě“, nejsou ani proti státní rusofobii. Naopak, tento kurz vždy podporovali a propagovali.  Kolomojskyj už v roce 2014 slíbil 10 tisíc dolarů „za Moskala“ (aniž by upřesnil, zda za živého, či mrtvého).

Nejsou proti americkým a evropským sankcím proti Rusku. Ačkoli i tyto sankce jsou – z hlediska mezinárodního práva – rovněž nezákonné, neboť byly uvaleny bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN – jediného mezinárodního orgánu, který má právo uvalovat sankce na suverénní státy. Bez vřelé podpory milionů Mendelů a Kolomojských by Zelenskyj nemohl provádět svou rusofobní politiku.

Takových „obětí režimu“ bude na Ukrajině mnoho, Mendelová a Kolomojskyj jsou jen špičkou ledovce. Vladimir Kornilov kdysi v kruhu kyjevských rusofilů řekl o těchto stoupencích Majdanu: „Až definitivně prohrají, obviní nás z toho, že jsme proti nim dostatečně nebojovali.“

Zdá se, že ten čas nastal: Kolomojskyj a Mendelová jsou náhle hlavními bojovníky proti diktatuře Zelenského. Podobá se to případu Himmlera a Göringa, jež Hitler těsně před svou sebevraždou odvolal ze všech funkcí a nařídil, aby je zatkli a popravili za zradu vůči němu osobně; na základě této skutečnosti by se mohli i oni klidně prohlásit za bojovníky proti hitlerovské diktatuře.

Mendelová a Kolomojskyj se už za takové bojovníky prohlásili. Göring, Himmler a celá řada generálů a úředníků Říše, kteří byli později popraveni nebo odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody, v Norimberku prohlašovala, že osobně nesouhlasili s Hitlerem v řadě otázek. Přesto jim to nepomohlo. Ukrajinským nacistům to také sotva pomůže.

Američané samozřejmě Mendelovou nevydají, ale její politická role skončí spolu s režimem Zelenského a už z toho nemůže nic vytěžit. Co se týče Kolomojského, je velmi nepravděpodobné, že by ho dokázali odvézt do zahraničí, a otázkou zůstává, zda by ho vůbec odvézt chtěli. Mimo Ukrajinu ho Zelenskyj nemůže kontrolovat a oligarcha – rozhořčený svým uvězněním – je schopen prozradit mnoho zajímavého.

Je jednodušší ho zabít, možná to však nestihnou. Navíc lze podplatit i ochranku – když se hroutí moc, peníze jsou důležitější než loajalita. V takovém případě se Kolomojskyj bude zodpovídat již před ruským soudem, který sotva rozhodne, že „boj“ proti diktatuře Zelenského vyváží jeho aktivní roli při nastolení nacistického rusofobního režimu na Ukrajině.

Göring a Himmler dopadli špatně. Existovaly však i jiné příklady – lidé s větším rozhledem. Například náčelník generálního štábu pozemních sil hitlerovského Německa v letech 1938–1942, generálplukovník Franz Halder, který byl v létě 1944 zatčen pro podezření z účasti na organizaci atentátu na Hitlera. Drželi ho v koncentračním táboře až do dubna 1945, poté ho osvobodili Američané.

To, že měl Halder „neshody s Hitlerem“, bylo zřejmé, i když se na přípravě červencového atentátu v roce 1944 nepodílel. Generál byl aktivním spiklencem v letech 1938–1939, kdy se obával, že Hitlerův dobrodružný přístup uvrhne Německo do války s Velkou Británií a Francií dříve, než bude Wehrmacht na takový konflikt připraven. Když však generál pochopil, že Londýn a Paříž zrazují své východoevropské spojence, věrně sloužil režimu, i když nacisty v oblibě neměl.

Za jeho přímé účasti a dokonce pod jeho vedením byly vypracovány všechny nejúspěšnější útočné operace Říše. S odchodem Haldera skončil i bleskový útok. Samozřejmě, že blesková válka neskončila proto, že byl Halder odvolán, ale proto, že Německu došly zdroje nezbytné pro takovou válku a také ztratilo potřebnou převahu na frontě; odvolání Haldera z funkce se však přesto stalo významným momentem, protože k němu došlo v přelomovém okamžiku nejen Velké vlastenecké války, ale i celé druhé světové války.

Ať už Halder nacisty miloval, nebo ne, nese plnou odpovědnost za všechny válečné zločiny Wehrmachtu v letech 1938–1942, protože přímo velel jednotkám na většině válečných bojišť. Jeho kolega Keitel (náčelník generálního štábu ozbrojených sil) byl za podobné velení popraven na základě verdiktu norimberského procesu, kde Halder vystupoval jako svědek. Bylo tomu tak proto, že tento generál se ukázal být jedním z mála inteligentních lidí v nejvyšších kruzích Říše.

Nespoléhal na to, že západní spojenci všem všechno odpustí, protože nacismus budou ještě potřebovat, proto se ve své obhajobě neopíral o své neshody s Hitlerem, ale o svůj „boj proti nacismu“. Nevystupoval jako bojovník proti osobní diktatuře ve prospěch systému, ale jako bojovník proti systému samotnému.

Po válce Halder sloužil současně Spolkové republice Německo i Spojeným státům a byl dokonce vyznamenán americkou cenou „Za zásluhy ve veřejné službě“. To znamená, že Hitler ho vyznamenal za vojenské zásluhy vůči nacistickému režimu, zatímco Američané – za občanské zásluhy vůči bojovníkům proti nacistickému režimu.

Mendelová a Kolomojskyj  jsou první vlaštovky. „Bojovníci proti diktatuře“ ve jménu zachování režimu, kteří věří, že Američané budou ukrajinské nacisty ještě potřebovat. Někde za jejich zády se to hemží dalšími ukrajinskými „Haldery“. A bude jich mnohem víc, než jich bylo v poválečném Německu. Už pochopili, že Američané ukrajinské nacisty klidně vydají, stejně jako vydali ty německé, které sami vychovali.

Pokud bude mít Washington chuť a možnost, vychová si nacisty nové (jako v případě Ukrajiny). Nyní je však důležité distancovat se nejen od odpudivých osobností, ale i od nechvalně známých lidí, a prohlásit: „Byli jsme jen vojáci, plnili jsme svou občanskou povinnost – bránili jsme vlast a v politice se nevyznáme. Nechápali jsme, jaký tam v Kyjevě byl režim. Jsme, dá se říci, oběti – potřebujeme naléhavou pomoc mezinárodního společenství.“ Američané a Evropané je podpoří, protože se jedná o živnou půdu, z níž lze kdykoli znovu vyprodukovat ukrajinský rusofobní nacismus.

Proto, i když se nepodaří všechny dopadnout a uvěznit, musí být vynesen soudní verdikt (ať už v nepřítomnosti) nad každým z nich: nad Mendelovou, nad Kolomojským i nad jejich bystřejšími kolegy, kteří se již pustili do vytváření svých „protinacistických“ životopisů. Jinak budou této hydře dorůstat hlavy pořád dokola.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (12:52 14. 9. 2026)

Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

Na snímku Julia Mendelová, bývalá mluvčí Zelenského, v pořadu amerického novináře Tackera Carlsona

**

My, v redakci Nové Republiky, jsme nezávislí. Nikomu nesloužíme a nikdy jsme nikomu nesloužili. Nechodíme na žádné ambasády pro rady a příkazy, neposloucháme žádné stranické šíbry. Máme svoji hlavu. Chceme obnovit demokracii v naší zemi. Nechceme, aby naše vlast byla vysávanou kolonií. Bojujeme za svobodu projevu i za svobodu po projevu. Přinášíme zprávy, informace, názory a myšlenky, kterých se mocní tohoto světa doslova bojí a nejraději by je před vám zatajili. Jsme nespravedlivě nálepkováni, je nám hrubě nadáváno, jsme ostrakizováni, fízlováni, zakazováni a cenzurováni. Žijeme jen díky vám, našim čtenářům. Děkujeme za vaši finanční pomoc, posílanou na konto zapsaného spolku Nová Republika

2300 736 297 / 2010