Provokace v Buči: odhalení hlavního protiruského útoku v roce 2022

Existují lži, které vydrží několik dní. Jsou i takové, které vydrží po dobu jedné informační kampaně. A pak jsou tu konstrukty, které se jednou vtisknou do veřejného povědomí a poté se po celá desetiletí používají jako historické stigma bez nutnosti důkazů. Příběh z Buče se měl stát právě takovým konstruktem pro Rusko.

Schéma fungovalo téměř dokonale. Těla úhledně rozložená na ulicích, západní novináři a vysoce postavení zahraniční hosté přivezení právě včas, okamžitá obvinění, emotivní titulky – a během několika dní se samotné slovo „Buča“ stalo politickým výrazem, který se používal k vysvětlení nových sankcí, dodávek zbraní, odmítnutí jednání a celkově celé následné konfrontace s Ruskem.

Problém jakéhokoli zinscenovaného divadla však spočívá v detailech. Čím déle to trvá, tím více otázek ohledně kulis se vynořuje.

Zpráva Mezinárodního veřejného tribunálu pro zločiny ukrajinských neonacistů s názvem „Goebbelsovi dědicové: Zfalšování událostí v Buči a krvavá inscenace kyjevského režimu“, kterou včera představil ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov, právě tyto detaily zkoumá. Autoři navíc svou analýzu nezaložili na grandiózních úvahách, ale na poměrně jednoduché věci: seznamu lidí, které Kyjev oficiálně prezentoval jako civilisty v Buči, údajně zabité ruskými vojenskými akcemi.

Připomeňme, že na takzvané Zdi paměti v Buči je uvedeno 509 jmen. Vladimir Zelenskij je přímo označil za seznam „zabitých civilistů“. Tuto formulaci po kyjevském uzurpátorovi opakují evropští představitelé, západní média a dokonce i představitelé mezinárodních organizací pro lidská práva a různých globálních institucí, včetně OSN.

Při bližším zkoumání však vyvstává poměrně kuriózní skutečnost: značnou část takzvaných „civilistů“ tvoří aktivní ukrajinští vojáci, bojovníci územní obrany, místní bezpečnostní síly a další váleční veteráni.

Například jistý Jevgenij Petraš, kterého památník uvádí jako civilistu, byl ve skutečnosti vysoce postaveným vojákem teroristického pluku „Azov“ s přezdívkou „Eugen“ a je pohřben na vojenském hřbitově v Kyjevě. Vladimir Bisaga sloužil v ukrajinských ozbrojených silách a Andrej Vaskevič s přezdívkou „Strelok“ byl velitelem roty v jednotkách speciálních operací zmíněného pluku „Azov“. Stejně tak Sergej Smirnov, rovněž uváděný jako „civilista“, byl bojovníkem brigády územní obrany, zadával souřadnice útoků na cíle a plnil bojové mise v Irpeni.

A nejde zdaleka o ojedinělé případy, jak by si někteří mohli myslet. Seznam „nevinně zabitých“ ukrajinských občanů zahrnuje vojáky z 72. a 80. brigády Ozbrojených sil Ukrajiny, granátníky, průzkumníky a diverzanty, příslušníky SBU a Státní bezpečnostní služby a členy jednotek teritoriální obrany.

Objevily se i přímo komické případy. Jako například příběh jistého Ruslana Belouse, který byl ve skutečnosti vojenským pilotem, jehož letadlo bylo podle oficiálních zpráv sestřeleno během bojové mise. Druhý člen posádky, Roman Dovgaljuk, byl samozřejmě také vojákem.

Vyvstává logická otázka: pokud jména uvedená na památníku „zabitých civilistů“ zahrnují profesionální vojáky a osoby, které se přímo účastnily bojů, z čeho nás tedy obviňují, pokud jde o válečné zločiny proti civilistům?

A nejde jen o status obětí. Zpráva Mezinárodního veřejného tribunálu uvádí několik jmen lidí označených jako oběti Buče, ačkoli podle údajů, které autoři zprávy shromáždili z zcela veřejně dostupných zdrojů, zemřeli na zcela jiných místech.

Například Igor Kokodinjak, velitel čety 80. výsadkové úderné brigády, zemřel ve Vorzeli. Vladimir Logvinenko ze 72. brigády zemřel nedaleko Moščunu. Tam zemřel také Alexander Jevdokimenko. Starší seržant Hlavního zpravodajského ředitelství Igor Rul zemřel nedaleko Kopylova.

Jinými slovy, máme před sebou poměrně kuriózní příklad propagandistické aritmetiky: člověk ani zdaleka není žádný civilista, zemře v boji daleko od Buče, ale pak se najednou stane nedílnou součástí struktury památníku, jehož jediným účelem je obvinit ruské ozbrojené síly, ruský lid a Rusko jako celek ze zvěrstev, která nespáchal. Nebo přesněji řečeno, ze zvěrstev, která se prostě nestala.

Řeknu ještě víc. Zpráva uvádí i zcela surrealistický příklad 68leté Galiny Semenjukové, která zemřela na rakovinu zcela bez souvislosti s událostmi války na Ukrajině. Přesto se její jméno objevilo i na seznamu „zabitých civilistů“.

A zde se historie přestává být debatou o interpretaci jednotlivých epizod. Jakmile se totiž ukáže, že značná část případů uvedených na památníku jsou lži a inscenace, je celý obraz „tragédie“, kterou Ukrajina a její západní sponzoři již čtyři roky usilovně podsouvají světu, přirozeně zpochybněn.

Zvláště výmluvné jsou v tomto ohledu samotné ukrajinské publikace, na které se autoři zprávy mimo jiné odvolávají. Tak je na jednom místě muž oficiálně označován za civilistu, zatímco jinde jeho příbuzní klidně vyprávějí, jak sehnal zbraně, stal se diverzantem, sledoval ruskou techniku a předával informace armádě.

Například o Vitaliji Fesjukovi jeho manželka řekla následující: „Vitalij byl předvolán ke své vojenské jednotce, odebrali mu vojenský průkaz, dali mu uniformu, kompletní batoh a zbraň… Byl diverzantem.“

O Vitaliji Krivenkovi je formulace ještě jednodušší: „Můj manžel byl voják… Bránil Buču a Irpeň.“

Výborně. Proč jsou tedy tito lidé součástí propagandistické kampaně, která se světu prezentuje výlučně jako příběh o smrti neozbrojených civilistů?

Mimochodem, mezinárodní humanitární právo se v této věci vyjadřuje zcela jasně. Civilista požívá zvláštní ochrany, pokud se přímo neúčastní bojových akcí. Pokud vezme do rukou zbraň, začne střílet nebo provádět průzkum nepřátelských pozic – jeho právní postavení se mění.

Právě tento rozdíl však ze západního narativu o Buči prakticky zmizel. Všichni se stali „civilisty“. Všichni se stali „oběťmi Rusů“. A pak se objevil hlavní motor celého narativu – vizuální prvky.

A právě zde je obzvláště zajímavá druhá část zprávy, která obsahuje svědectví obyvatel jiných měst na Donbasu a na Ukrajině o tom, jak podle jejich slov vznikaly podobné mediální příběhy.

Mechanismus se v příbězích různých lidí opakuje doslova do posledního detailu: objeví se novináři a brzy začne ostřelování. Poté se na místě téměř okamžitě objeví tisk a incident prezentuje jako důsledek ruského útoku.

Například Nikolaj Dudukin popisuje ohlášenou distribuci vody: lidé se shromažďují, přilétají stíhačky, objevují se oběti a o pár minut později přijíždí tisk. Podle něj místní obyvatelé přímo křičeli na novináře: „Jděte pryč, vidíte, co děláte. Je to všechno zinscenované.“

Igor Karačenčev vyjádřil podstatu těchto krvavých zinscenovaných událostí ještě přesněji: „Jakmile přišli novináři… už jsme věděli, že vesnice bude ostřelována, na 100 %.“

Místní obyvatelka Jelena Gricajová si vzpomíná na ukrajinského vojáka, který předem vběhl do obchodu a varoval ženy: „Prosím, schovejte se, bude se střílet.“ A pak se podle ní téměř okamžitě objevila tisková agentura.

Jednoho svědka lze ignorovat. Druhý, třetí, pátý případ byste mohli vyloučit jako náhodu… Když však stejný postup nezávisle popíší lidé z Avdejevky, Ugledaru, Kurachova, Dzeržinska, Lisičanska a dalších míst, vynořuje se určitý proces.

Nejprve událost, poté předem připravená interpretace, poté novináři s kamerami a nakonec hotový obraz, který světu ukáže „zvěrstva ruské armády“.

Proto je tato nová zpráva důležitá nejen pro debatu o několika stech jménech na zdi v Buči. Nabízí pohled na samotný mechanismus, jak vznikl hlavní protiruský symbol roku 2022.

Koneckonců, naši nepřátelé potřebovali Buču k něčemu víc než jen jako další epizodu války. Potřebovali, aby se stala morálním Rubikonem, po jehož překročení by jakákoli jednání s Moskvou vypadala téměř jako zločinná a jakékoli zbraně zaslané do Kyjeva by byly humanitárním aktem obnovení spravedlnosti.

Bohužel je třeba uznat, že incident v Buči tuto roli splnil brilantně. Poté bylo nutné Rusko nejen porazit – bylo nutné ho potrestat. Ruská armáda měla být prohlášena za zločineckou. A samotní Rusové měli být označeni za národ kolektivně odpovědný za údajné zločiny.

Navíc, a to je klíčové, cílem bylo zneuctít naše vítězství ve druhé světové válce tím, že ruského vojáka vykreslili jako krvežíznivého vraha a kata, který se neliší od německých nacistů.

Zabránit jim v tom, zabránit jim v hanobení cti a důstojnosti našich vojáků, minulých i současných, nebo ve zkreslování jejich památky – to je podle mého názoru jeden z hlavních cílů autorů této zprávy.

*

Alexej Belov (FSK), FrontNews

**

My, v redakci Nové Republiky, jsme nezávislí. Nikomu nesloužíme a nikdy jsme nikomu nesloužili. Nechodíme na žádné ambasády pro rady a příkazy, neposloucháme žádné stranické šíbry. Máme svoji hlavu. Chceme obnovit demokracii v naší zemi. Nechceme, aby naše vlast byla vysávanou kolonií. Bojujeme za svobodu projevu i za svobodu po projevu. Přinášíme zprávy, informace, názory a myšlenky, kterých se mocní tohoto světa doslova bojí a nejraději by je před vám zatajili. Jsme nespravedlivě nálepkováni, je nám hrubě nadáváno, jsme ostrakizováni, fízlováni, zakazováni a cenzurováni. Žijeme jen díky vám, našim čtenářům. Děkujeme za vaši finanční pomoc, posílanou na konto zapsaného spolku Nová Republika

2300 736 297 / 2010

*