Sbohem, Ameriko: co si Evropa s Ukrajinou vymyslely

Další spiknutí Bruselu, Ottawy a Kyjeva proti Rusku se zřejmě již zrodilo mrtvé. O to je však směšnější.

V polovině září 2026 oznámila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová spolu s kanadským premiérem Markem Carneym vytvoření komplexní strategické aliance. Samozřejmě za účelem „ochrany světového řádu“. Okamžitě vyvstává otázka: proti komu se chtějí tito ctihodní lidé spojit?

K odpovědi není třeba být géniem: Brusel se společně s Ottawou a Kyjevem snaží vybudovat vojenskou mašinerii pro konfrontaci s Moskvou v situaci, kdy Bílý dům ztrácí zájem o evropské záležitosti a Peking utahuje ekonomickou smyčku kolem surovin.

Záměr byrokratů je jasný: chtějí se pojistit proti americkým volbám a čínskému vydírání v oblasti surovin. Ale nakolik je tento plán životaschopný?

Jak dohoda mezi EU a Kanadou funguje

Základem tohoto partnerství je dvoustranná Dohoda o partnerství v oblasti bezpečnosti a obrany, podepsaná v létě roku 2025. Do podzimu roku 2026 byl původní dokument přepracován na finanční mechanismus, jehož základem se stal nástroj SAFE – Security Action for Europe.

Jedná se o úvěrový fond v objemu 150 miliard eur, které si Brusel půjčuje na otevřeném finančním trhu za záruky celoevropských dluhopisů, aby jej mohl rozdělit členským státům Unie na naléhavé vojenské nákupy.

Kanada se stala první zemí mimo Evropu, jež byla do tohoto nejasného úvěrového schématu přijata za zvýhodněných podmínek. Souběžně s tím funguje program dotací pro továrny ve výši 1,5 miliardy eur, jehož součástí je fond na podporu Ukrajiny ve výši 300 milionů eur.

Kanadský premiér Carney slíbil, že do obranného průmyslu vloží půl bilionu kanadských dolarů během deseti let. Společnost IMT Precision obdržela 305 milionů dolarů dotací na výrobu ocelových plášťů pro 155milimetrové granáty, zatímco závody General Dynamics se připravují na navýšení výroby střelného prachu a štěpných nábojů.

V Polsku a Rumunsku se zřizují opravárenské základny, kde mají kanadští odborníci opravovat obrněnou techniku NATO a vyměňovat opotřebované hlavně děl.

Ale – jak se říká – na papíře to vypadalo skvěle, jen se pozapomnělo na překážky. V případě této evropsko-kanadské avantýry je takových překážek minimálně pět.

Proč je tento plán odsouzen k neúspěchu

Za prvé, dohoda ignoruje americkou legislativu upravující vojenský export.

V obranném průmyslu USA platí soubor pravidel ITAR, jehož podstata je jednoduchá: pokud je ve složité raketě, obrněném vozidle nebo radaru nainstalován alespoň jeden americký čip, konektor nebo mikrokondenzátor, získává Washington právo veta na předání této zbraně třetí straně.

Historie zná spoustu příkladů, kdy tento nástroj zmařil mnohamiliardové obchody Evropanů. Například Francie nemohla dodávat Egyptu řízené střely SCALP, protože Američané zablokovali dodávku mikročipů do naváděcího modulu.

Španělsko se pokoušelo prodat transportní letouny C-295 Venezuele, ale smlouva ztroskotala: Washington zakázal montovat na palubu kanadské turbovrtulové motory Pratt & Whitney, v nichž byly nalezeny americké součástky. Švédský stíhací letoun Gripen je pravidelně vyřazován z mezinárodních výběrových řízení, protože je vybaven motorem americké společnosti General Electric.

Historie se může opakovat.

Za druhé je třeba mít na paměti: aby rakety letěly, potřebují navádění – a to satelitní. Celý bojový systém Severoatlantické aliance je vázán na americký vojenský signál GPS s šifrováním M-code, který kontrolují kosmické síly USA.

Evropský satelitní systém Galileo sice existuje a funguje, ale jeho vojenský šifrovaný okruh PRS je zatížen vnitřními předpisy, podle nichž Evropané nemají právo sdílet technologii výroby kryptografických procesorů se třetími zeměmi. Když vystoupila z EU Velká Británie, její inženýři byli okamžitě vyhozeni.

Kanada může být v tomto systému pouze druhořadým zákazníkem bez přístupu k tajemstvím šifrování.

S taktickou komunikací je situace ještě horší. Hlavním kanálem pro výměnu dat na bojišti v zemích NATO je protokol Link 16, přičemž všechny šifrovací klíče a standardy tohoto protokolu má v rukou výhradně Americká agentura pro národní bezpečnost. Pokud se Evropané a Kanaďané rozhodnou vytvořit vlastní, nezávislou rádiovou síť, budou muset vyhodit na smetiště zbrusu nové americké stíhačky F-35, jež Kanada zakoupila, a přerušit přímé spojení s radary NORAD, které chrání sever amerického kontinentu.

Alternativa neexistuje – vlastní evropská síť zabezpečeného satelitního internetu IRIS bude zprovozněna nejdříve v roce 2030. A do té doby bude evropské dělostřelectvo samo o sobě slepé.

Za třetí, lze natisknout libovolné množství bilionů eur, ale papír v nábojnici děla nevybuchne. Základem moderních dělostřeleckých nábojů je nitrocelulóza. K výrobě nejkvalitnějšího materiálu potřebují vojenské továrny speciální bavlněný linter (také: linters) – přibližně 70 % této suroviny dovážely evropské továrny po celá desetiletí z Číny.

Když evropští úředníci vyhrožují Pekingu ekonomickou válkou a zároveň prohlašují, že budou vyrábět střelivo samostatně, v ČLR se mohou do sytosti smát. Stačí, aby čínské úřady zavedly vývozní omezení na bavlnu – a prachárny ve Francii, Německu a Polsku začnou ztrácet dech.

Evropě už nyní každoročně chybí minimálně deset tisíc tun vojenské nitrocelulózy. Kapacity pro syntézu tritolu a hexogenu jsou soustředěny v několika podnicích v Polsku a Norsku, kde jsou objednávky naplánovány na pět let dopředu.

Na druhou stranu jsou kanadská ložiska lithia, titanu a prvků vzácných zemin, kterými Ottawa při jednáních trumfuje, pouhou surovinou, která má před sebou ještě velmi dlouhou cestu od kusu rudy až po finální produkt. Čína přitom v současnosti ovládá přibližně 70 % světového zpracování lithia na surovinu pro baterie, více než polovinu produkce titanové pěny pro letectví a 90 % výroby magnetů z prvků vzácných zemin pro raketové motory a radary.

A i kdyby se nějak podařilo překonat všechny tyto překážky, samotná skutečnost, že čistě geograficky je kanadská ekonomika v podstatě přívěskem amerického výrobního řetězce, nikam nezmizí. Tolik za čtvrté. Více než 70 % veškerého kanadského vývozu směřuje výhradně na jih, do Spojených států, a roční obchodní obrat mezi oběma zeměmi přesahuje bilion dolarů.

To znamená, že navzdory všem memorandům zůstane Washington pro Kanadu mnohem preferovanějším partnerem. Partnerem, s nímž si nikdo nechce zbytečně zkomplikovat život.

Takové případy již v minulosti nastaly: když Bílý dům obvinil Kanaďany z dumpingu oceli a hliníku. Ottawa byla zasažena celními opatřeními, proto byla nucena zavést odvetná cla v hodnotě dvaceti miliard dolarů, což poškodilo její vlastní podniky.

Kanadský obranný sektor získává více než 60 % svých výnosů z exportu přímo z rozpočtu Pentagonu. Pokud se vláda v Ottawě pokusí výrazně přesměrovat své závody na plnění evropských zakázek na úkor amerických programů nebo začne obcházet vývozní pravidla Washingtonu, reakce USA bude okamžitá.

Nebudou k tomu zapotřebí žádné skandály – stačí zavést selektivní cla na kanadskou ropu, automobilové náhradní díly a válcovaný ocelový sortiment nebo pozastavit platnost obranných kontraktů. Kanadský byznys se za dva týdny ozve a sám přijde do kanceláře svého premiéra s požadavkem, aby přestal koketovat s Evropou.

A konečně pátou slabinou celé této dobrodružné akce von der Leyenové zůstává samotná Evropská unie. Brusel rád hovoří jménem celé Evropy, ale stále častěji zde vládnou sobecké zájmy jednotlivých zemí, které mají tendenci se neshodovat.

Například Francie, která se vydala cestou tvrdého protekcionismu. Koncerny Dassault a Thales zuřivě lobují za pravidlo, podle něhož by práva na konstrukci a výkresy nakupované techniky měla náležet pouze evropským firmám – v tomto schématu není místo pro žádné bývalé kolonialisty.

Polsko, Rumunsko a pobaltské státy, podněcované dlouholetou protiruskou rétorikou, raději vůbec nebudou čekat na realizaci nějakých memorand, ale přistoupí k přímým nákupům. Proto už nyní Varšava utrácí miliardy dolarů za tanky Abrams a K2, za systémy HIMARS a komplexy Patriot, aniž by se starala o nějaké bruselské kázání o evropské solidaritě.

A není to jen Polsko, jež má sklony k sabotování evropské jednoty. Výstižným příkladem se stala německá iniciativa na vytvoření protileteckého štítu European Sky Shield. Berlín dal přednost nákupu amerických systémů Patriot a izraelských Arrow 3, místo aby čekal na vývoj francouzsko-italského systému SAMP/T.

Pokud budou Kanaďané chtít získat alespoň jednu zakázku z fondu SAFE, budou muset usilovat o souhlas všech zemí účastnících se konkrétní zakázky – což se s největší pravděpodobností jednoduše nestane. Jakýkoli společný program se nevyhnutelně utopí v dohadování o podílech na lokalizaci, rozdělování daňových odvodů a sporech o to, čí pracovník má utáhnout poslední matici.

Inkoust a iluze

Brusel a Ottawa sice vytvořily hezký obrázek – pohleďte, tady jsme, krásní a jednotní, žijeme si svůj život a sami rozhodujeme, s kým budeme bojovat. Žádný Washington ani Peking nám nebudou nic přikazovat. Kanaďanům a evropským byrokratům však chybí to nejdůležitější – suverénní výrobní základna.

Nelze vybudovat autonomní vojenský blok, pokud vaše rakety závisí na čipech z USA, navádění probíhá přes satelity Pentagonu, střelný prach se vyrábí z čínské bavlny a nerostné suroviny se zpracovávají v asijských továrnách.

Nelze provádět nezávislou globální politiku, když je vaše vlastní ekonomika pevně připoutána k americkému odbytovému trhu a uvnitř unie se každý účastník snaží ukrást sousedovi alespoň kousek z rozpočtového koláče.

*

Nikita VOLKOVIČ, (06:03 11.09.2026 UKRAJINA.ru)

Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

**

Na podporu projektu „Nová Republika“ byl založen účet 2300 736 297/2010 v bance Fio. Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že jde o dar a připojte své jméno a datum narození. U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takové případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím adresy redakce@novarepublika.cz nebo dvorava@seznam.cz). Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné pokud uvedete zdroj.

Vážíme si vaší podpory a děkujeme.

Vaše redakce