Podíváme-li se na kroky, které evropské země v posledních letech podnikly v oblasti hospodářské politiky, bezpečnosti, geopolitiky a zejména pokud jde o válku na Ukrajině, nelze tvrdit, že by tyto země prosazovaly své národní zájmy, ať už tento pojem vykládáme jakkoli široce. Evropské země systematicky podkopávaly své klíčové hospodářské, bezpečnostní i geopolitické zájmy. Nasnadě je tedy otázka: proč? Podle mého názoru existují dvě možná vysvětlení.
Jedním z možných vysvětlení je následující: evropští lídři se nechali svést na scestí, jednali neuváženě; navzdory všem jasným důkazům o opaku prosazovali a stále prosazují to, co považují za národní zájem své země. Kdyby nebylo možné předvídat důsledky těchto politik, byla by tato možnost možná představitelná. To však vůbec nebyl případ. Například bylo zřejmé, že přerušení dodávek levného ruského plynu bude pro Evropu katastrofální.
Mnozí z nás, včetně mě, o tom psali již v únoru či březnu 2022. Dokázali jsme to předvídat ne proto, že bychom byli jasnovidci, ale proto, že to bylo zřejmé. Stejně jako bylo zřejmé, že Ukrajina nemá šanci porazit Rusko vojensky, a to ani s podporou NATO; proto bylo stejně zřejmé, že prosazování maximalistického, výhradně vojenského řešení konfliktu by pro Evropu znamenalo katastrofu, a to nejen ekonomicky, ale i z hlediska bezpečnosti. To samozřejmě platilo ještě více pro samotnou Ukrajinu.
Mnozí z nás to říkali od samého začátku. Pokud tedy nepředpokládáme, že evropští lídři byli příliš hloupí – a někteří z nich bezpochyby hloupí jsou –, aby viděli tuto realitu, která byla pro mnoho pozorovatelů zřejmá, tedy že tato politika jasně odporovala zájmům Evropy, a aby si uvědomili, že její další prosazování situaci jen zhorší, musíme zvážit druhou možnou alternativu: že evropské elity již dlouhou dobu nesledují národní zájmy svých příslušných zemí, ani kolektivní zájmy Evropy jako celku.
Jinými slovy, klasický realistický rámec, který naznačuje, že všechny státy mají tendenci bránit a maximalizovat své zájmy v ekonomické, vojenské a podobných oblastech, se na Evropu zřejmě nevztahuje. Protože z tohoto teoretického úhlu pohledu zůstává linie, kterou Evropa sleduje, zcela iracionální. Potřebujeme proto jiný koncepční rámec, abychom mohli evropské politice porozumět; a domnívám se, že nejužitečnějším rámcem je v tomto případě rámec „vasalizace“.
Zjednodušeně řečeno, Evropa – čímž mám na mysli prakticky všechny země EU a celý bruselský establishment – byla unesena transnacionalizovanou transatlantickou elitou, která se ani v nejmenším nestará o konkrétní zájmy svých vlastních zemí a ve skutečnosti je zavázána zcela odlišným zájmům: soukromým zájmům, tj. zájmům úzké oligarchie – dnes hlavně zájmům nadnárodních finančních kruhů a vojensko-průmyslových struktur – a zahraničním zájmům, konkrétně zájmům imperiálního jádra ve Washingtonu (a, jako vedlejší produkt, Izraele).
Jak jsme se tedy dostali až sem? Nepochybně jde o výsledek velmi dlouhého procesu, který se zrodil hned po skončení druhé světové války. Spojené státy tehdy identifikovaly Evropu jako jeden z klíčových pilířů své strategie globální dominance. Rozšíření americké moci po celém světě vyžadovalo udržet Evropu pod ekonomickou, vojenskou i kulturní kontrolou. Evropa je od druhé světové války fakticky pod americkou vojenskou okupací. I když od konce války uplynulo osmdesát let, na kontinentu je stále rozmístěno téměř 100 000 amerických vojáků. Po celé Evropě nadále existuje asi 30 strategických amerických základen. Podle oficiálního výkladu jsou zde proto, aby nás chránily. Chránily před kým? Před Ruskem, které pro Evropu nepředstavuje žádnou skutečnou hrozbu?
Ve skutečnosti bych tvrdil, že Rusko nepředstavovalo skutečnou hrozbu ani v letech studené války. Tato hrozba byla ve skutečnosti z velké části uměle vytvořena a nafouknuta samotnou NATO. Přirozeně, NATO nikdy nemělo za cíl bránit Evropu. Jeho hlavním cílem bylo vždy udržet Evropu pod kontrolou, zajistit, aby byl kontinent podřízen americkým strategickým zájmům, a prosazovat americkou moc po celém světě. To platilo včera a platí to ještě více dnes. NATO dnes nejen zajišťuje, aby Evropa zůstala v souladu se zájmy USA – a válka mezi Ruskem a Ukrajinou je toho nejviditelnějším příkladem –, ale také slouží k prosazování americké moci po celém světě. Zrovna nedávno generální tajemník NATO Mark Rutte, známý tím, že nahlas říká to, o čem se jinak mlčí, prohlásil, že z amerických základen v Evropě bylo provedeno 5 000 letů na podporu americko-izraelské agrese proti Íránu.
Evropa je tedy plně spoluviníkem tohoto útoku na Írán, navzdory odsuzujícím prohlášením některých lídrů. Ve skutečnosti tvoří Evropa nezbytnou součást logistické infrastruktury americké vojenské moci, což jí umožňuje působit jak na východ, směrem k Rusku, tak i na jih, směrem k Blízkému východu. Veškeré řeči o NATO 3.0 či narativy o takzvaném rozkolu mezi Evropou a USA jsou proto jen velkým divadlem. Naopak, NATO 3.0 ještě více posílí podřízenost Evropy „aliance“.
NATO bylo samozřejmě jen jedním z nástrojů. Americký aparát národní bezpečnosti také navázal mimořádně úzké vazby s bezpečnostními aparáty evropských zemí. A samozřejmě USA již dlouho uplatňují nad kontinentem obrovskou ekonomickou, technologickou a finanční kontrolu. Vytvořily si na kontinentu také masivní kulturní a ideologickou nadvládu – nejen prostřednictvím populární kultury, ale také prostřednictvím anglicky mluvících médií, transatlantických think tanků a falešných „nevládních organizací“. A pak je tu ještě jeden poslední nástroj, který je často přehlížen, ale který je podle mého názoru klíčový: samotná Evropská unie.
Evropská unie byla dlouho prezentována jako potenciální protiváha americké moci, ale nikdy tak nefungovala. Ve skutečnosti byla vždy klíčovou pákou, která připoutala Evropu k transatlantickému systému NATO vedenému USA; fakticky fungovala jako politické rameno NATO. Tato situace je dnes obzvláště zřejmá za vlády Ursuly von der Leyenové, která vynaložila mimořádné úsilí na to, aby sjednotila evropské země se zájmy USA, a to i proti vůli jednotlivých evropských vlád.
Dnes stojíme na mimořádně nebezpečném prahu. Transatlantický establishment NATO totiž prostřednictvím EU, která je strukturálně nedemokratickou institucí, nastolil plnou ekonomickou a politickou nadvládu nad evropskými zeměmi. Tyto země nejsou v žádném smyslu suverénní; a proto nejsou ani demokratické, jelikož suverenita je předpokladem samosprávy lidu. Tato situace ještě více ztěžuje možnost dosažení systémové transformace prostřednictvím volebních uren.
Stručně řečeno mohu bez obav konstatovat, že Evropa je v mnoha ohledech okupovaným kontinentem. Jak se tedy mohou národy Evropy vymanit z transatlantického systému a dosáhnout dekolonizace, je snad nejdůležitější otázkou, před kterou dnes tento kontinent stojí.
Samozřejmě, že evropské problémy existovaly již předtím, než se Amerika objevila na scéně jako globální impérium. Podstata problému spočívá v hluboce zakořeněné nepřátelství, které evropské ekonomické a politické elity po staletí chovají vůči demokracii a dělnickým třídám. Když dnes používáme pojem „liberální demokracie“, předpokládáme, že demokracie spontánně vzešla z liberalismu. To je naprostá lež. Všichni velcí liberální myslitelé minulosti byli proti demokracii, tedy proti masové demokracii, chápané jako politický řád, v němž má každý rovná volební práva.
Demokracie, kterou si představovali, byla demokracií majetných tříd, tříd vlastníků kapitálu. Masová demokracie byla ve skutečnosti z velké části dosažena díky často krvavým bojům dělnických tříd a socialistického hnutí. V tom spočívá hlavní problém. Národy Evropy musely od nepaměti vést zuřivý boj proti svým vlastním elitám.
Máme jedny z nejhorších elit na světě. Nejenže se nestarají o blaho obyvatel globálního Jihu, ale vůbec jim nezáleží ani na blahu vlastních lidí, obyvatel Evropy. Proto je Evropa od minulosti až po současnost zapletena do násilí, politických konfliktů a třídních bojů. I v „zlatém věku“ západního kapitalismu po druhé světové válce byla masová demokracie velmi konfliktní. Jsem Ital: moje země byla v sedmdesátých a osmdesátých letech dějištěm masivních vln politického násilí. Podobná dynamika se odehrávala v Německu, Francii a ve všech hlavních evropských zemích. A to je považováno za rozkvět masové demokracie; a v mnoha ohledech jím také bylo – právě v těchto desetiletích byly dosaženy největší sociální a ekonomické zisky pro široké masy lidí v Evropě –, ale tyto zisky nebyly pouze výsledkem voleb, nýbrž také masové mobilizace a vysoce intenzivních, a často násilných, politických konfliktů. Podle mého názoru tento obraz odhaluje mnohem hlubší uzel. Práva získaná v poválečném období nebyla lidem udělena; byla důsledkem skutečnosti, že po krátké historické období dokázala organizovaná síla dělnických tříd, širokých mas, vybojovat určitou moc na úkor organizované síly kapitálu – i když se vždy jednalo o relativní zisky.
Problém spočívá v tom, že základ – konkrétní materiální podmínky –, který masovou demokracii umožňoval, dnes v mnoha ohledech zmizel. Závody hromadné výroby a velké továrny, kde se dělníci scházeli a organizovali, již neexistují. Strukturální a materiální podmínky, které vytvořily masovou demokracii, tedy z velké části zmizely. Kromě otázky osvobození se od imperiální poručnictví USA, což znamená i rozpuštění EU, je pak další zásadní otázkou: jak můžeme obnovit demokracii a znovu vybojovat část moci a kontroly od politických a ekonomických elit, když materiální základ, na němž jsme těchto zisků v minulosti dosáhli, již neexistuje? Naše elity dnes jednají zcela bez zábran právě proto, že již neexistuje žádná skutečná protiváha, která by jim mohla čelit. V tom spočívá jádro problému.
*
Thomas Fazi, Europe, an occupied continent vyšel 14.10.2026 na thomasfazi.com, překlad Zvědavec
