Feministický Pantheon

K mladé a pohledné Danuši Nerudové se ve feministickém Panteonu připojila odvážná Radka Denemarková. Její odvahu na Frankfurtském knižním veletrhu nám přiblížila článkem na Novinkách Lenka Hloušková.[1]

V dnešním intelektuálním světě je odvahy málo, a proto jsem se zájmem začal článek číst.  Intelektuální odvaha se projevuje v konfrontaci s mocí, proto mi bylo podezřelé úvodní slovo na veletrhu, stejně jako 28 knih přeložených do cizích jazyků. Takové možnosti moc intelektuálně odvážným obvykle neposkytuje.

Po začtení do projevu se mé podezření naplnilo. Tam kde Radka Denemarková mluví obecně, lze souhlasit, avšak kde se jen trochu odchýlí ke konkrétnostem lze dešifrovat velmi sofistikovanou falzifikaci a její programovaní vědomí lidí. Radce Denemarkové bylo v listopadu 1989 dvacet jedna let, tedy na rozhraní dvou režimů byla ve věku, kdy její sociální osobnost mohla reflektovat oba systémy. Generace o něco mladší (transformační) a další následné generace mají zcela zdeformované historické vědomí. Radka Denemarková svými závěry vypovídá spíše než o neznalostech o oportunizmu a konjukturalizmu. Současný společenský systém nemá smysluplnou ideologii a nahrazuje jí narativem „komunizmu“, za něhož nic nebylo, jen prázdně regály, a zbožštěním Václava Havla. Kdo chce dělat kariéru, musí se k tomuto narativu aktivně přihlásit. Kdo usiluje o poznání a prezentaci pravdy, ten je „vyautován“. Příkladem je Michal Macháček, který vydal vynikající objektivní biografii Gustava Husáka a pro historická pracoviště se stal odepsaným a živil se v ZOO, zatímco jeho kolega, který napsal, že Češi nic nedokázali, a proto nemají nárok na existenci, udělal skvělou akademickou kariéru. Jedinci z těchto generací, kteří dokážou napsat pravdivý text o minulosti jsou zcela výjimeční. Kromě neznalostí tuto generaci také charakterizuje gnoseologická nepokora. Novináři, kteří byli v osmdesátých letech dětmi, anebo se narodili po převratu, suverénně píší o prázdných regálech a tvrdí, že nic nebylo. Srovnání na základě dat a faktů je však možné.[2] Zde lze vidět novinářskou neprofesionalitu a nepokoru. Proč se nezabývají fakty, daty.

Konkrétní tvrzení Radky Denemarkové, uváděné kurzívou, budu komentovat.

„které v minulosti vyústilo ve vyhlazování Židů či odsun Němců“. Dávání holocaustu a odsunu Němců do jedné řady je nehorázným dokladem nevzdělanosti R. Denemarkové. Holocaust je zrůdným vyústěním rasismu. Odsun Němců je realizace rozhodnutí vítězných mocností 2. světové války a nesouvisí s rasou a ani není realizací kolektivní viny. Statisíce Němců v Československu zůstalo a odsunutí Němci, pokud by byl s nimi veden soud pro vlastizradu, tak by dopadly mnohem hůře. R. D. také cudně mlčí o odsunu Čechů.

„kdy v české vládě sedí dva bývalí spolupracovníci komunistické Státní bezpečnosti“. Proč neuvádí na Pražském hradě prezidenta, školeného rozvědčíka proti Západu.

„Evropa hnědne.“ Proč R. D. nemluví o hnědnutí (revitalizaci nacizmu) na Ukrajině, kde jsou oslavování a s pietou pohřbívání nacističtí zločinci z 2. světové války a Ukrajina se hlásí k nacistické minulosti. Proč R. D. nepřipomene, jak se F. Merz v podstatných bodech přibližuje A. Hitlerovi (antikomunizmus, „Drang nach Osten“).

„v době, kdy kontinentální Čína ohrožuje svobodný Tchaj-wan“, Co R. D. myslí svobodným Tchaj-wanem? Tchaj-wan není členem OSN, není uznán dalšími státy a má statut součásti Číny. To R. D. neví?

„v době, kdy jsou normalizovány nové fašismy, nové totalitarismy a genocidy“. Proč R.D. nejmenuje genocidu v Gaze?

„národ je konstrukt: na základě jazyka, území nebo politických propagand.“  Plytké, povrchní chápaní národa odpovídá nadnárodním zájmům o odnárodnění nových generací.

„A já pocházím ze země, která musela v roce 1989 rehabilitovat Franze Kafku“. Od spisovatelky bych očekával větší znalost literární historie. Nebo je to jen zase propaganda? Či tou rehabilitací myslí svou osobní rehabilitaci, protože do roku 1989 R. D. Franze Kafku odmítala?

V roce 1963 se uskutečnila v Liblicích k životu a dílu Franze Kafky mezinárodní konference. Výraznou osobností konference i znalcem díla Franze Kafky byl Eduard Goldstücker, sám Žid. Za války byl spolupracovníkem Jana Masaryka v Londýně a v šedesátých letech byl vedoucím katedry germanistiky a prorektorem Univerzity Karlovy. Za mého mládí byly vydávány nejen knihy Franze Kafky, ale také knihy o něm. Např. „Život plný bojů“ Maxe Broda. Zatímco z mých spolužáků na vysoké škole by se těžko našel někdo, kdo nečetl alespoň jeden román Franze Kafky, v posledních desetiletích byste naopak těžko našli vysokoškoláka, který nějaký román F. Kafky četl. A možná ani mezi studenty bohemistiky či germanistiky. Přeci stačí přečíst obsah na internetu. 

„Česko-německo-židovské vztahy na území Čech představovaly hluboce tabuizované téma až do devadesátých let dvacátého století. Němci byli odsunuti. Židé mrtví nebo v exilu“. Asi jsme žili každý v jiné zemi. Pro R. D. byli odsunuti nebo mrtví, mým životem se prolínali. S Němcem z Jablonce, bratrovým spolužákem z ČVUT, jsem byl na dovolené pod stanem. Mezi spolužáky na vysoké škole jsem měl celou řadu židovských spolužáků, ovšem pro nás to nebylo podstatné a nijak rozdělující. Ve fakultním výboru byla většina Židů, ale až do článku R. D. jsem to nereflektoval. S Janem Munkem jsem sdílel v době interní vědecké aspirantury pracovnu a několikrát byl na konferenci v Primorsku. Také jsem byl u toho, když se seznámil na semináři v Liblicích s Židovkou, s kterou se později oženil. Pokud by R. D. pochybovala, že byl Žid, podotýkám že později byl ředitelem Památníku Terezína a předsedou Židovské obce v Praze. Do současnosti mám několik židovských přátel, i když podle R. D. tu nejsou.

Česko-německo-židovské vztahy byly tabuizované leda pro R. D. Já jsem se naopak dávno před devadesátými lety setkával s legitimním názorem, že prolínání německé, židovské a české kultury vytvořilo specifické kulturní prostředí.

„Po dlouhá desetiletí byl prakticky popírán jakýkoliv německý a židovský vklad do dějin české kultury. Pro mě jsou ale jména pražských autorů jako Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch také součástí české literatury“. Svými výroky R. D. dělá ostudu své alma mater. Možná devadesátá léta nebyla ta nejšťastnější pro vzdělávání. Možná, kdyby studovala v době, kdy katedru germanistiky vedl Eduard Goldstücker, tak by jí podobné výroky vůbec nepřišly na mysl.  Těžko mohl být vliv němčiny popírán, když řada národních buditelů psala německy. Josef Dobrovský napsal základní učebnici češtiny „Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache“ německy. To má generace znala i bez absolvování oboru bohemistiky, R. D. to nezná ani po absolvování oboru bohemistika na FF UK.

„Čína ukazuje, že kapitalismus a totalitarismus se vzájemně nevylučují, ale naopak mohou tvořit zvláštní a dokonalou symbiózu. Na jedné straně neomezený růst, na druhé straně neomezená a neustálá kontrola všech – a svoboda je rozdrcena“. R. D. trpí chorobou, kterou geniálně popsal Ježíš. „Vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš“. R. D. se zabývá situací ve vzdálené Číně, která se nás bezprostředně netýká, avšak nevšímá si snahy Evropské unie o neustálou kontrolu, která je na rozdíl od Číny spojena s trvalým úpadkem.

„Společnost, která se definuje výhradně penězi, stojí na pokraji kolapsu a kde mluví peníze, mlčí pravda.“ Ano, to je však podstata kapitalizmu.

„Ale dnes se i v jednotlivých amerických státech a okresech knihy brutálně cenzurují a vyřazují ze školních a veřejných knihoven. Konzervativní a autoritářští populisté, kteří se dostanou k moci, chtějí potlačit nezávislou literaturu. Proto v 21. století potřebujeme solidaritu zakázaných!“ Proč R. D. nemluví o likvidaci nejen ruské literatury, ale veškeré ruské kultury na Ukrajině.  Proč nemluví o tom, jak Jiří Pospíšil znemožnil světové ruské operní pěvkyni Anně Netrebko vystoupení v Praze.  

„Denemarková v této souvislosti ukázala na to, jak poklesla morálka nejen společnosti, ale také politiků, zmínila i dva české: premiéra Andreje Babiše (ANO) a ministra kultury Otu Klempíře (Motoristé sobě).“  Proč R. D. nevadilo, že Petr Fiala pro občany požadoval korigované informace a vyzýval je k udávání spoluobčanů. Když Igor Stříž, nejvyšší státní zástupce, vyhrožoval za jiný než vládní názor trestním stíháním se sazbou až 3,5 roku vězení, když byly zablokovány internetové časopisy. Proč R. D. nezmíní vyhořelou morálku komunistických antikomunistů Petra Pavla, Josefa Baxy, Petra Pitharta a mnoha dalších.

„Pravda je v dnešní době tak ďábelsky zamlžená a zastřená a lži tak rozšířené, že pravdu nelze rozpoznat, pokud ji člověk nemiluje.“ A přesně to Radka Denemarková předvádí svým projevem. Projevuje se sofistikovaně jako zloděj, který křičí, chyťte zloděje. Také podmínka, „pokud ji člověk miluje, nestačí“ a jedná se v podstatě o kýč. Petr Pithart a další lháři nepochybně budou přísahat, že pravdu milují. K poznání pravdy jsou potřebné kognitivní kompetence a duchovní vyspělost.

Radka Denemarková svým projevem sofistikovaně předvádí konstruování fiktivní reality a její implementace do vědomí lidí. Pro spoustu posluchačů, včetně novinářky, která o ní píše, bude statečná, protože mix jejich tvrzení a reflexí reality obsahuje i střípky, které mohou být vnímány jako pravdivé nebo skutečné. Tím spíše, že mladší generace mají nízké analyticko kritické kompetence. Podstatný je však celek projevu, který charakterizují lži, dezinformace, fiktivní realita naplňující německý a bruselský narativ.  Za tuto službu jsou jí vydávány a překládány knihy, za tuto službu exkluzivně zahajuje Frankfurtský knižní veletrh.

*

Petr Sak – autor je sociolog a vysokoškolský pedagog

*

[1]https://www.novinky.cz/clanek/kultura-knihy-evropa-hnedne-radka-denemarkova-zahajila-frankfurtsky-knizni-veletrh-odvaznym-projevem- 40601060#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=4&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=abtest308_feed_filter_varDD

2 Viz článek Sak, P.: Hodnocení a komparace společností a států.

Na snímku z Frankfurtského knižního veletrhu hovořící spisovatelka Denemarková