Jde o evropský Majdan?

Evropou probíhá vlna nepokojů, jejichž podstata je na první pohled podobná. Nespokojenost se směřováním liberalismu k sebedestrukci. Ono to však zdaleka není tak jednoznačné. A už vůbec nelze spojovat dnešní Francii, Španělsko či Německo s námi a úplně mimo jsou výmluvy na vliv Ruska.

Ve Španělsku je mnoho problémů, k jejichž řešení nepřispívá levicová vláda vedená Sanchezem. Současné nepokoje se nesou v duchu nedostupného bydlení, o jehož vysokých cenách napříč Evropskou unií už jdou legendy. Ostatně to platí i pro Českou republiku, kde příliv Ukrajinců navýšil ceny nemovitostí a nájmů až do nesmyslu. Španělsko je na tom ještě hůře, jen místo Ukrajinců tam mají Afričany. Sanchez navíc půl milionu z nich udělil občanství, ovšem ještě mnohem více na něj čeká. Navíc mají v této zemi zvláštní zákon týkající se obsazení cizí nemovitosti, kdy dostat pryč nevítaného nájemníka je složitý a právně náročný proces trvající i přes rok. Problémů je však ve Španělsku mnohem více a lidem v ulicích toho leží na srdci dost na to, aby povstali. Ve vedlejším Portugalsku je to podobné.

Francie se zmítá v přílivu násilí, rabování a odporu proti Macronovi. Tato atrapa Napoleona se více stará o Ukrajinu než o životy Francouzů. Míra zadlužení překonala i kdysi v tomto směru favorizované Řecko. Počet migrantů a již několikátá generace muslimů žijících ve Francii mají problém s domestikací a využívají jakékoliv příležitosti k rabování a ničení. Sami nic nevybudovali, takže vztah k historii a k soukromému vlastnictví nemají. Ostatně to ani tamní politici, protože daně ve Francii jsou vysoké a bez ohledu na to, kolik úsilí stálo cokoliv vybudovat, starousedlíci platí jako mourovatí. Francie měla navíc vždy ze západních zemí nejblíže k socialismu a levicové smýšlení se projevuje častými sociálními nepokoji. Celý tento systém vede k zadlužování a ztrátě smyslu pro realitu. Nyní už obyvatelům Francie vadí mnohé a drahé pohonné hmoty je přivádí do ulic. Rabování je průvodním jevem skladby společnosti.

Itálie je další zemí, kde to bublá. Premiérka Meloniová se před očima mění a dává mnoho peněz na zbrojení. Odmítá se vzdát pomoci Ukrajině a ztrácí respekt získaný předešlým odporem vůči Bruselu. Již se hovoří o tradičních předčasných volbách. Také Itálie je zavalena migranty, a to díky předešlé vládě. Jih Itálie ochromila stávka dopravců, nedostatek nafty a na týden bylo přerušeno zásobování obchodů potravinami. V Miláně a dalších pár městech došlo k nepokojům, rabování a podobným projevům vyspělé západní společnosti, jako ve Francii.

V Albánii trvá nespokojenost už půl roku a část protestů se týká prodeje chráněného území rodině Donalda Trumpa. V Srbsku došlo k výměně politické reprezentace a dosavadní proruský lídr Vučič prohrál ve volbách s opozicí podporovanou studenty. Nový vítěz se však nemíní vzdát ruských dovážených komodit a odmítá podporovat Ukrajinu, což kalí radost Bruselu z prohry Vučiče dosud ignorujícího bližší vztah s EU. Trochu to připomíná Maďarsko, kde po konci Orbána ani nový premiér Magyar není ochoten se plně podřizovat přáním Leyenové. V Německu jsme byli svědky nástupu AfD, kdy strana překonala roky dehonestace a začala vyhrávat regionální volby a vzápětí tlačit na návratu Němců k spolupráci s Ruskem. A to musí Leyenovou dráždit nad míru únosnosti. Přidáme-li nespokojenost holandských a belgických farmářů, důsledky migrace, pohled za Lamanšský průliv naznačující, jak rychle pokračuje islamizace kdysi evropské velmoci, drahé pohonné hmoty, následky pokračujícího Green Dealu a nesmyslného řinčení zbraněmi ve jménu solidarity s nacistickou Ukrajinou, nemůžeme se neklidu napříč kontinentem divit.

U nás jde o něco jiného. Minulá vláda připomínala mafii, která si dělala, co chtěla. Ovládla média, justici, policii. Sloužila bezezbytku Evropské komisi, povolila ukrajinizaci země. Podílela se na zničení průmyslu (to tu trvá už dlouho, za to Fiala nemůže), na vysokých energiích a nenávisti vůči Ruské federaci. Odkláněla stovky miliard, kradla, manipulovala s rozpočty. Na Hrad dostala „svého“ prezidenta, byť tento projekt (Pavel) trval déle. Politický neziskový sektor se stal státem ve státu. Propaganda dosáhla na úroveň, která připomíná předválečné Německo. To platí pro celou Evropskou unii, nicméně u nás jsme na to díky zkušenostem ze socialismu citlivější. Přesto Fiala a Rakušan volby prohráli. Pro ně nečekaně a nejsou ochotni to ani rok poté přijmout. Po celou dobu tak mobilizují vše, co může nové vládě vedené nenáviděným Babišem zlámat vaz. A neštítí se ničeho. Nikdy neměli morální zábrany, rádi zapomínali na své sliby i hříchy, teď se vše násobí.

Demonstrace u nás skutečně Majdan připomínat mohou. Babišovi snad už došlo, že evropský liberalismus je v krizi a že stojí proti amorálním zločincům. Petr Pavel, Petr Fiala i Vít Rakušan jsou unikátní lháři. Média jsou plná uplacených manipulantů ideologů, umělci jsou prodejné děvky hrající za honorář cokoliv. A umí k tomu přidat správný patos. Stavět se do jakékoliv role je pro ně de facto povinností, takže to platí i s polohou zachránce svobody. Odpovídá to statusu hrdinství. Jenže se staví na stranu těch, kteří si představu svobody přetavili ve vlastní gaunerství. Kritizují agenta Babiše a obdivují rozvědčíka a předsedu stranické organizace Pavla a politručku Pavlovou. Tleskají zločinci Rakušanovi, prolhanému filozofovi Fialovi. Politický puberťák Havel z Top09 varuje Babiše, aby dal ruce od odkazu 17. listopadu (jaký má na mysli?), samotnému byly tehdy 2 roky. Proti komunistům nejvíce vystupují studenti, kteří ani netuší, jak se tu žilo, což jim nebrání rozdávat nálepky. Ne, to není Majdan. To je touha liberálů zůstat za každou cenu u koryta a využívají k tomu sebou vychované děti mající v hlavě totální…promiňte…bordel.

Nejde o Českou televizi, jde o peníze, moc, poslušnost vůči Bruselu. U nás. Jinde jde také o nespokojenost s liberály, ale v každé zemi jsou příčiny jiné. Vina eurohujerů však skutečně všechny ty nepokoje spojuje. Je tedy jisté, že je správné, když se ledy daly do pohybu. Důležité však bude, co se stane dále. Sešrotuje to vládce typu Leyenové, Merze, Macrona, Tuska, nebo naopak budou mít ještě sílu potlačit nespokojenost a dále přitvrdit? Mnohému napoví vývoj vztahů mezi Trumpem, Putinem a Si-Tin Pchingem. Může být narušena nadvláda globalistů. Nebo také ne. Jisté je, že končí éra Zelenského, ale kam až padne Evropa, to ještě netušíme. Dno můře být ještě hluboko. A může být i koncem samostatného státu, který dnes oslavujeme.

*

Jindřich Kulhavý, iNadhled