Začněme v krásné Francii. Včera tam do ulic vyšel téměř milion lidí. Někde byly rozbité výlohy a hořely kontejnery, jinde byly demonstrace pokojné.
Typický jev moderní digitální éry: různé skupiny lidí sledovaly vývoj ve Francii zcela odlišně, podle toho, jak jejich preference zpracovávají programy sociálních sítí.
Alternativní média, spíše nalevo od středu, v uplynulém týdnu zobrazovala hlavně scény, kde je vidět, jak policisté zasahují mimořádně hrubě nebo přímo porušují vlastní pravidla zásahu – např. granátomety musí podle předpisů střílet po balistické křivce, ale někteří stříleli přímo do davu. Jiné videa ukazují policisty, jak rozhánějí demonstranty tím, že na ně útočí auty.
Naopak alternativní konspirační scéna se chvíli držela příběhu o tom, že celé toto je pokus o islamistickou revoluci a podobné nesmysly – protože sledovali pouze ty záběry z ulic, které ukazovaly arabské tváře, a nic jiného.
Realita je však jiná. Jistě, do nepokojů se mísí různé nálady a živly, některé vyloženě odporné. Jistě, demonstrace se částečně zvrhávají v násilí. V tom mají mimochodem Francouzi jakousi tradici, je to tradiční ventil.
Pro srovnání: Britové se obvykle opijí a vyvolávají výtržnosti zcela nepoliticky. Mě samotného kdysi v Británii fascinovalo, jak docela slušní kluci dokážou po pár skleničkách skákat na vyhazovače a klidně se nechat vláčet po zemi. Je to pro ně jakési vzrušení a následné uvolnění v jinak nudném životě a dusivých vztazích. Protesty jsou však spíše dobře organizované a většinou bez výtržností.
Francouzi jsou naopak v barech téměř vždy slušní a zdvořilí. A ventilují se během demonstrací. Místy i ti slušní z lepších rodin.
Každopádně násilí bylo jen malou částí toho všeho. A dokonce i středoškoláci, kteří to celé začali, už byli jen jednou ze skupin na ulicích. K nim se nyní přidávají i další skupiny – lidé protestující proti vysokým životním nákladům, prudce rostoucím majetkovým nerovnostem i slabým kariérním vyhlídkám.
To neznamená, že se bouřila celá země, to ani zdaleka ne. Francie je pro mnohé stále velmi příjemnou zemí k životu. Nemusíte ani nutně patřit mezi světové boháče, kteří se sjíždějí na Riviéru a do centra Paříže. Stačí, když zastáváte nějakou vyšší pozici ve státní správě nebo máte dobré místo v jedné z domácích korporací – které v mnoha ohledech stále patří ke světové špičce.
Navíc žijete v zemi TGV, s krásně upravenou krajinou a velmi výkonným zdravotnictvím, ALE obrovská část lidí se nemá dobře. Pro někoho z východní Evropy může být podivné, když protestuje středoškolský učitel s hrubým platem 2 100 eur. Ale užít si z toho v Paříži je velmi náročné. Musíte bydlet daleko od centra a jezdit metrem, kde občas zahlédnete krysy.
A především jde o ty pracovní podmínky – francouzské školy jsou přeplněné, velmi často chybí učitelé, a tak studenti mají například nějaký předmět několik měsíců, aniž by je někdo osobně učil, protože nejsou k dispozici pedagogové.
Navíc to mladí v této zemi nemají snadné – je zde během života velmi nízká sociální mobilita. Pokud jdete pracovat do běžné korporace, do státní správy nebo do akademických institucí, často žijete až do čtyřicítky ve sdílených bytech nebo v úplně malých dírách. Teprve poté začne váš plat stoupat. Před šedesátkou najednou konečně vyděláváte slušně a máte vystaráno. Ale to už máte většinu života za sebou. A mladí už ani nevěří, že to takhle bude fungovat, až oni budou mít ten zlatý věk.
A tak dále. Prostě, když se bavíte s Francouzi, cítíte z nich takovou všeobecnou frustraci ze života.
I proto bych tyto demonstrace rozhodně neodepisoval jen jako „Francouzi demonstrují každou chvíli“.
Ano, právě proto, že nemají jeden konkrétní cíl, je toto bouření komplikované, ale teď jim jednak alespoň nějaký cíl dali studenti, kteří mají poměrně jasné požadavky, a jednak lidem prostě dělá radost vidět, jak trpí vláda v čele s prezidentem, jehož funkční období se chýlí ke konci a který mnoha lidem leze na nervy, a chtějí mu co nejdůrazněji ukázat prostředníček.
Na druhou stranu je země silně rozdělena mezi ty, kteří podporují radikálnější levici, a ty, kteří jsou pro nástup konzervativní vlády. A tyto dva tábory si navzájem potřebují demonstrovat svou sílu, a to i na ulici.
Proto mohou nepokoje pokračovat i několik měsíců.
A neklid panuje i v sousední Británii. I ta se podobným způsobem radikalizuje. Tam, kde až donedávna jasně vládly dvě strany s nepatrnými satelity, je dnes volební podpora rozdělena mezi čtyři strany: labouristy, radikálnější Zelené, konzervativce a radikálnější Reformní stranu. A do toho ještě z boku zasahuje nová strana Jeremyho Corbyna a spol. a z druhé strany zase Tommy Robinson a další „vlastenci“, financovaní Izraelem.
Mimochodem, k tomu mini-státu: to, jak jeho služebníci drží otěže moci, zatímco obyvatelstvo jde jiným směrem, má dnes až absurdní obrysy.
A také velmi osobní. Tento týden na sociálních sítích podpořila iniciativu bojující proti vyhlazování, kterou britská vláda prohlásila za teroristickou organizaci, Sarah Helmová, spisovatelka a dramatička. To by ještě nebyla ta zajímavá informace. Tou je až skutečnost, že Sarah je manželkou Jonathana Powella. Tedy poradce pro národní bezpečnost britské vlády. Není to sice tak mocná funkce jako její ekvivalent v USA, ale rozhodně je významná.
A vyžaduje bezpečnostní prověrku. Podle britských pravidel však o bezpečnostní prověrku automaticky přichází každý, kdo je v partnerském vztahu s osobou podporující teroristickou organizaci.
Mnozí tedy nyní s napětím čekají, co se stane.
Jen pro kontext: daná iniciativa, kterou zde nebudu jmenovat, vystupuje zejména proti dodávkám zbraní z Británie do tohoto mini-státu. V loňském roce pět lidí, kteří byli s touto iniciativou volně spojeni (hlásili se k ní), vtrhlo do továrny izraelské zbrojní firmy nedaleko Bristolu, aby ji tam postříkali červenou barvou. Svou akcí chtěli upozornit na skutečnost, že podle britských zákonů se z Británie nesmějí dodávat zbraně tam, kde hrozí nebezpečí, že by mohly být použity k vyvražďování civilního obyvatelstva, a vláda tedy porušuje své vlastní zákony.
Vláda tuto akci pěti aktivistů využila k tomu, že – což je dost absurdní – celou iniciativu prohlásila za teroristickou organizaci.
Jen letos již zatkla 5 000 lidí, kteří proti tomuto rozhodnutí a proti pokračující podpoře vyhlazování protestovali.
Protestují přitom i prominentní osobnosti. Irská spisovatelka Sally Rooney (Sarah Helm reagovala přímo na její příspěvek, když iniciativa vyjádřila podporu) je ve Velké Británii velmi populární. Ale už zde nemůže vydávat knihy, protože se také přihlásila k podpoře dané iniciativy.
(Podrobnější vysvětlení: její vydavatel uvedl, že by jí nemohl vyplácet autorské honoráře, jelikož ona sama prohlásila, že by je věnovala na podporu pro-palestinských organizací, a proto existuje riziko, že i on, vydavatel, by mohl být stíhán podle protiteroristických zákonů, a že bez honorářů nemá vydávání smysl. Tak nějak to firma zdůvodnila.)
To vše vytváří poměrně neklidnou a napjatou atmosféru, kde málokdo věří vládě, mnoho lidí je rozzlobených, ale zároveň tento hněv nemá žádnou konkrétní ideologickou ani politickou podobu.
A k tomu, podobně jako ve Francii i ve Velké Británii, začínají lidi obecně dráždit obrovské majetkové rozdíly.
Podle údajů francouzského ekonoma Gabriela Zucmana zatímco v roce 1992 vlastnilo 200 nejbohatších rodin (0,001 procenta obyvatel) majetek v hodnotě 5 procent britského HDP, dnes těchto 200 rodin vlastní majetek v hodnotě 20 procent HDP. Jinými slovy, 200 nejbohatších rodin v zemi by si mohlo koupit 20 procent veškerého zboží a služeb, které se v zemi za rok vyprodukují.
To je ale nic ve srovnání s USA. Mimochodem, než se dostaneme k nerovnostem, jedna poznámka: i USA mají dnes svého Matoviče. Je jím Elon Musk.
Tedy, jen v jedné věci: v organizování hloupých loterií. V případě Matoviče to byla zpackaná covidová loterie. Musk před volbami v roce 2024 uspořádal „lotérii“ na podporu Trumpa. V sedmi klíčových státech, kde byl výsledek hlasování na hraně, vyhlásil loterii, v níž ti, kteří se do ní přihlásili, mohli vyhrát milion eur.
Celé to vypadalo, jako by se z účastníků náhodně vylosoval kdokoli. Ve skutečnosti však při registraci bylo nutné poskytnout i různé osobní údaje. A Muskovi lidé pak jako výherce vybrali ty, kteří byli silnými příznivci Trumpa.
Musk nyní prohrál soudní spory (v podstatě kvůli klamání zákazníků) a bude muset zaplatit dosud nezveřejněnou částku.
Ale jemu je to asi jedno. Jeho majetek totiž mezitím narostl do takové výše, že mu celá pokuta zřejmě nebude vadit. (Pokutu mu uloží podle běžných zvyklostí, zatímco on již disponuje bohatstvím, které je zcela mimo historický kontext přinejmenším posledních 100 let.)
Mezitím si díky svému bohatství může dovolit velmi, velmi intenzivně ovlivňovat volby; dosud již na podporu různých republikánských kandidátů věnoval 366 milionů dolarů.
V USA přitom volby do značné míry skutečně závisí na penězích. Existuje mnoho případů, kdy bylo možné vyřadit i populárního kandidáta tím, že protistrana nalila nečekané množství peněz do billboardů, online i tištěné reklamy a různých „podpůrných“ veřejných akcí. Zkrátka, typický Američan, který někde celý den smaží hamburgery a nemá náladu, vzdělání ani čas, aby se na chvíli začal zamýšlet nad politikou, zvolí toho, koho prostě vidí nejčastěji. Zvlášť když ho různá videa neustále intenzivně přesvědčují, že ten druhý je satan, komunista nebo nevlastenec.
A bohatí si dnes v USA mohou dovolit ovlivňovat cokoliv. Protože mají opravdu hodně peněz.
Zmíněný francouzský ekonom Zucman, který působí také v Kalifornii, je jedním z iniciátorů referenda o zavedení majetkové daně (a to nejen tam; chce, aby každá země uvalila na miliardáře řádnou majetkovou daň – má k tomu zajímavé údaje, podívejte se na jeho Instagram nebo jinou platformu, kde vystupuje).
Ten upozorňuje, že například majetek nejbohatších 0,001 procenta obyvatel Kalifornie se za poslední tři roky ZDVOJNÁSOBIL.
Jedná se o celosvětový trend, avšak v USA díky Trumpově daňové politice nejbohatší zlomek domácností zbohatne ještě mnohem rychleji než jinde (někde i s pomocí specifických daňových triků – pokud vás toto téma zajímá, přečtěte si například u Zucmana, jakým daňovým trikem se miliardář Thiel vyhnul tomu, aby ze svého majetku v řádu několika miliard dlouhodobě platil jakékoli daně).
Zucman patří ke staré škole tradičních sociálních demokratů, kteří věří, že mnoho dnešních problémů v západních společnostech by se vyřešilo, kdybychom se prostě vrátili do doby předtím, než politiku ovládla Nová pravice a její levicoví kolegové „progresivisté“. A vrátili bychom se ke stejnému zdanění, jaké existovalo v západních zemích zhruba do 80. let 20. století. K silně progresivnímu. A pokud ne, tak alespoň k takovému, které není silně regresivní.
Tím by se zabránilo rostoucí moci hyperoligarchie a posílila by se role státu v sociálních intervencích a při poskytování veřejných statků (ano, i tím, že by byly peníze na to, aby ve francouzských školách bylo dost učitelů a neběhaly tam krysy, a aby učitelé v USA nemuseli kromě výuky ještě jezdit pro Uber a podobně) . A celkově by to znamenalo konec stagnace příjmů střední třídy.
V tom není zdaleka sám, tuto myšlenku hlasitě podporují i někteří miliardáři (velmi výmluvný Nick Hanauer, také Warren Buffett…).
Problémem je americká politika, která je, jak říká novinář a komentátor Chris Hedges, v současné době bojem mezi tradičními korporatisty a novou oligarchií. Sociální demokracie, nebo vůbec jakákoli demokracie, v tom nemá moc místa.
V tomto ohledu se dlouhodobě přikláním na stranu těch skeptiků, kteří to vnímají tak, že západní svět v zásadě směřuje k feudalismu. Otázkou zůstává pouze to, jakou konkrétní podobu to v daném prostoru bude mít a kdo bude feudálem.
Jak říkám už léta: levice je do značné míry mrtvá, rozpadla se na městské intelektuály, které zajímá „virtue signalling“ (demonstrování cnosti) prostřednictvím obhajoby práv, a na rozmnožující se lumpenproletariát (to není můj výraz, je to výraz Engelse a Marxe a má konkrétní definici), který má v dnešní společnosti často podobu digitální alternativní konspirační komunity. Jsou to lidé, kteří jsou natolik na okraji společnosti, že si vytvářejí svůj alternativní svět, aby si dokázali, že rozumějí tomu, co se kolem nich děje, a tato vysvětlení světa si mezi sebou zuřivě přeposílají a zveřejňují. Věřit, že tím nějak aktivně mění politiku, je podobné jako věřit, že masturbací u digitální pornografie si člověk založí rodinu. Ale oni tomu věří, protože digitální příběhy, které jim laskavě dovoluje šířit právě hyperoligarchie, jsou příjemně otupující, jako narkotika. A v tom otupění s radostí volí právě kandidáty hyperoligarchie – Trump je krásným příkladem.
Proto je dnešní svět často buď světem nudných „vůdců“ typu Starmera, Burnhama či Merze (klasických kandidátů „korporatistů“, podle Hedgese), nebo „spasitelů“ – hlučných excentriků (tedy „autentických“) nových politiků typu Trumpa, Johnsona, Farage…
A ještě jednou opakuji: to neznamená, že celý západní svět je nějaká jednolitá bažina. Univerzity fungují, divadla také, britský či francouzský venkov je stejně krásný jako vždy, spousta lidí, zejména v Evropě, se má tak dobře, že jim to zbytek světa nekonečně závidí (včetně čínských milionářů, kteří žijí ve svých přeplněných městech a doma si nemohou svobodně říkat, co se jim zlíbí).
Ale na rozdíl od 90. let a prvního desetiletí nového tisíciletí, kdy vše vypadalo mnohem stabilněji a lidé hleděli do budoucnosti s větší důvěrou, dnes to začíná být značně napjaté.
Užijme si to, dokud je ten politický a společenský chaos u nás zatím jen relativně malý a typicky trapně upoceně náš.
S tím, jak se Západ stále více propadá do svých společenských problémů, mohou i na nás stále více doléhat i ty větší problémy „velkého“ světa.
*
Juraj Draxler, autor je bývalý slovenský ministr školství, ZDROJ
**
Na podporu projektu „Nová Republika“ byl založen účet 2300 736 297/2010 v bance Fio. Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že jde o dar a připojte své jméno a datum narození. U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takové případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím adres
redakce@novarepublika.cz nebo dvorava@seznam.cz)
Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné pokud uvedete zdroj. Vážíme si vaší podpory a děkujeme.
Vaše redakce
