Nesoustřeďuje se však jen na Ukrajinu, ale také na další místa militarizace, včetně Arktidy a vesmíru.
Dále již Scott Ritter:
Tento článek je výsledkem mých návštěv Ruska v červnu a září 2026, kde jsem se setkal s předními ruskými představiteli, předními akademiky a odborníky na vojenské a bezpečnostní otázky.
Z Evropy přišla vlna nezodpovědně agresivní rétoriky, která silně předpokládala konflikt s Ruskem do konce desetiletí.
Tato rétorika přichází v kontextu probíhajícího konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, který trvá již pátý rok, konfliktu, který jak Evropa, tak Spojené státy otevřeně přiznávají, že funguje ve formě zástupné války mezi kolektivním Západem a Ruskem.
Ruskou reakcí bylo zrychlení vojenských snah proti Ukrajině a zároveň upozorňuje NATO, že jakýkoli pokus ohrozit ruské území, zejména ruskou exklávu Kaliningrad, by znamenal odpověď Ruska plným vojenským úderem, včetně jaderných zbraní.
Současná situace v Evropě v mnoha ohledech kopíruje podmínky, které panovaly na kontinentu v létě 1914, kdy vojenská mobilizace a válečné přípravy vytvořily hybnou sílu, která vedla k válce, kterou žádný politik vážně nechtěl vést.
Důsledky války v roce 1914 byly katastrofou pro Evropu. Důsledky války dnes by byly pro civilizaci, jak ji známe, fatální.
Při zkoumání geopolitické mapy dnešní Evropy/Eurasie, lze posoudit čtyři body vojenského tření mezi Ruskem, Spojenými státy a Evropou. Jsou to Ukrajina, Arktida, Kaliningrad a vesmír.
Ačkoliv každý z nich představuje fyzicky odlišný problém politicky a vojensky, všechny čtyři jsou neoddělitelně propojeny společným rusofobním myšlením v Evropě a Spojených státech, které považují Rusko za jediný bezpečnostní problém.
Navíc Evropa i USA vycházejí ze strategického myšlení poháněného nulovým součtem, který staví Rusko do pozice strukturálně motivovaného k ublížení Evropě i Spojeným státům, čímž dusí možnost spolupráce s Ruskem, která by mohla vyřešit mnoho, ne-li všechny základní problémy, jež Západ kolektivně považuje za hrozbu.
Rusko naopak vychází z myšlení vycházejícího z psychologie věčného obětování sahajícího staletí zpět a z historického základu odporu proti agresi, který usiluje o diplomatické řešení, dokud se vojenská konfrontace nestane jediným řešením.
Ukrajina: (Vnímaná) trhlina v sovětské/ruské ozbrojené síle
Současný konflikt na Ukrajině mezi Ruskem a Západem nezačal v roce 2022 ruskou invazí, ale představuje logický závěr postoje Spojených států a NATO, které se snažily využít ultranacionalismus západní Ukrajiny k vytvoření rámce nestability navrženého k oslabení Sovětského svazu.
Abychom pochopili tento způsob myšlení, je třeba nejprve prozkoumat psychologii, která stojí za konceptem ukrajinského nacionalismu.
Pro Rusko představuje Ukrajina součást větší rodiny slovanských národů, která zahrnuje Rusy a Bělorusy; tuto představu sdílejí i miliony Ukrajinců.
Stačí se podívat na integraci Ukrajiny do kulturních a historických kořenů Ruska v průběhu času, abychom pochopili realitu tohoto sentimentu.
Pro Západ představuje tato realita problém, protože vede k existenci jednotného slovanského státu s obrovskými geografickými výhodami a bezkonkurenčními přírodními zdroji, což zase vytváří masivní ekonomický potenciál, který soupeří se západními představami o globální nadvládě.
Nacistické Německo se snažilo tento slovanský potenciál zrušit realizací Generalplanu Ost, doslovné kulturní a fyzické genocidy slovanské rasy.
Spojené státy a Spojené království (a později NATO, včetně nově militarizovaného Západního Německa) pokračovaly v této politice slovanské nulifikace podporou protisovětského odporu ze strany Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), včetně vojenské podpory partyzánů působících na Ukrajině loajálních Stepanu Banderovi, bývalému spojenci nacistického Německa, jehož síly páchaly rozsáhlá zvěrstva na Židech, Polácích a Rusech během druhé světové války.
Po skončení války byla německá zpravodajská organizace odpovědná za řízení operací OUN převzata americkou armádou a později, pod záštitou Ústřední zpravodajské služby (CIA), byla používána k řízení protisovětského ozbrojeného odporu až do roku 1954–55.
CIA pokračovala v aktivní podpoře OUN, využívajíc ukrajinskou diasporu, až do 90. let.
Role západní zpravodajské služby, vedené CIA a britskou Speciální zpravodajskou službou (SIS) na postsovětské Ukrajině, byla zaměřena výhradně na podporu ukrajinského nacionalismu na úkor Ruska.
Politická kampaň vedená západní rozvědkou proti rusky mluvícímu obyvatelstvu Ukrajiny se dostala do popředí, když v roce 2005 odstoupil dvoufunkční prezident Ukrajiny Leonid Kučma poté, co realizoval politiky zaměřené na zlepšení vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem.
Kučma podpořil rusky mluvícího Viktora Janukovyče. Pro Západ by prezidentství Janukovyče podkopalo jejich strategický cíl odtrhnout Ukrajinu od Ruska.
Výsledkem byla tzv. „Oranžová revoluce“, kdy bylo Janukovyčovo volební vítězství zvráceno ve prospěch ukrajinských nacionalistů, kteří prosazovali výrazně protiruskou politiku, jež vedla k tomu, že Ukrajina se přiklonila k Evropské unii a usilovala o členství v NATO.
Tento vývoj vnímalo Rusko jako červenou linii, která, pokud by byla prosazována, by nevyhnutelně vedla k vojenskému konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.
Janukovyčovo zvolení v roce 2010 bylo považováno za krok zpět od západních plánů ohledně Ukrajiny, což vedlo k tomu, že Západ v únoru 2014 podpořil násilný převrat, při kterém byl Janukovyč sesazen z moci a nahrazen prozápadními ukrajinskými nacionalisty.
Mělo by být jasné, že fyzický střet mezi Ukrajinou a Ruskem byl vždy cílem kolektivního Západu. Snaha o ovládnutí ruského politického prostoru do roku 2014 selhala.
Takzvaný „reset“ roku 2009 byl jen politickým krytím pro operaci změny režimu, která měla nahradit Vladimira Putina, jenž vládl Rusku od převzetí moci po Borisi Jelcinovi na konci roku 1999 a v mezidobí zavedl Rusko cestou ekonomického a národního oživení, kterou Západ nemohl snést.
Koordinované úsilí prezidenta Obamy zasahovat do ruských parlamentních voleb v roce 2011 a prezidentských voleb v roce 2012 selhalo v odstranění Putina z moci. I akce na Ukrajině v roce 2014 a později je třeba vnímat tímto způsobem. Nic se neděje ve vakuu.
Porážka ukrajinské armády v letech 2014–15 od Ruskem podporovaných separatistů na Donbasu vedla k přijetí minských mírových dohod.
Nyní je prokázáno, že ani Ukrajina, ani její dva evropští partneři (Francie a Německo), ani Spojené státy nikdy neměly v úmyslu realizovat minský proces.
Místo toho byl minský proces navržen tak, aby získal čas pro NATO na vybudování nové ukrajinské armády schopné udržet krok proti Rusku.
Ve skutečnosti v letech 2015 až 2022 Spojené státy a NATO vycvičily přes 80 000 ukrajinských vojáků, včetně tisíců ukrajinských nacionalistů, které Kongres Spojených států označil za neonacisty, podle vojenských standardů NATO.
Oficiálním cílem tohoto výcviku bylo umožnit Ukrajině fyzicky získat Donbas a Krym, který byl v roce 2014 anektován Ruskem po převratu podporovaném CIA v Kyjevě.
Když Ukrajina začala na začátku roku 2022 shromažďovat tyto jednotky vycvičené NATO v oblasti Donbasu, Rusko zahájilo preventivní akci, která se více než pět let poté stala otevřeně uznávanou zástupnou válkou se Západem, včetně USA a NATO.
Deklarovaným cílem USA i Evropy při vedení tohoto zástupného konfliktu s Ruskem není nic menšího než strategická porážka Ruska. Co to znamená v praxi?
Za prvé, zástupná válka nikdy neměla za cíl vést k ukrajinskému vojenskému vítězství nad Ruskem.
Cílem bylo spíše vtáhnout Rusko do konfliktu, který by vyčerpal jeho vojenský potenciál, zlomil jeho ekonomiku a zhroutil jeho společnost natolik, že by vláda Vladimira Putina byla sesazena z moci.
Celá tato politika je předpokládána s tím, že Vladimir Putin musí být odstraněn z moci. Řešení, které tohoto cíle nedosáhne, je tedy odmítáno, což je vzorec chování odrážející mentalitu nulového součtu, jež řídí západní tvorbu politik.
V důsledku toho byl Západ odmítnut všemi možnými odbočkami, které bylo Rusko ochotno zvážit, od istanbulského komuniké z roku 2022 po kompromis v Anchorage v roce 2025, což odhaluje realitu, že pro Západ je diplomacie jen nástrojem ke získání času k dalšímu vojenskému posílení Ukrajiny a natažení konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem k jeho požadovanému závěru: kolapsu Ruska.
Stručně řečeno, opakovaný Minsk.
Rusko se ukázalo jako překvapivě odolné tváří v tvář tomuto koordinovanému západnímu úsilí, jehož cílem je zničit ho jako životaschopný národní stát.
Ruská ekonomika nejen přežila západní sankce, ale ve spolupráci s efektivní ruskou diplomacií, která využila západní diplomatické chyby k vybudování velké a podporující globální základny, prosperovala, protože našla zahraniční trhy v globálním Jihu, které do značné míry nahradily ztracené evropské a americké trhy.
Ruská společnost, zaskočená válkou, na kterou nebyla připravena, se pevně postavila za prezidenta Putina, jak ukázaly výsledky nedávných parlamentních voleb.
A namísto vojenského vyčerpání Ruska umožnil konflikt na Ukrajině doladit svou obrannou průmyslovou základnu, vyrábějící značné množství pokročilého vojenského vybavení a zbraní, které z velké části výrazně převyšují kvalitu i množství vyráběné kolektivním Západem.
Když se tento materiál spojí s bojově zoceleným personálem, výsledkem je, že Rusko dnes disponuje nejschopnější vojenskou silou na světě, daleko převyšující cokoli, co NATO nebo Spojené státy mohou nasadit do terénu.
Stručně řečeno, západní tah zaměřený na Rusko selhal a ruská armáda je dnes o řád silnější, její ekonomika mnohem rozmanitější a soběstačnější a její obyvatelstvo mnohem jednotnější než v roce 2022.
Navíc Rusko nejeví žádné známky váhání na žádné frontě: ekonomicky, diplomaticky, společensky ani politicky.
Totéž nelze říci ani o Evropě, ani o Spojených státech. Navzdory válečné rétorice vycházející z Německa a Polska a podpořené výroky amerických vojenských důstojníků, jak aktivních, tak v důchodu, realita je taková, že zástupná válka mezi kolektivním Západem a Ruskem měla být vždy jen zástupnou válkou.
Nikdy neexistoval realistický plán, aby se konflikt stal přímým střetem mezi Ruskem a NATO, protože NATO prostě nemá kapacitu vytvořit dostatečné síly schopné konfliktu vysoké intenzity po udržitelnou dobu.
Vojenská síla NATO v desetiletích od konce studené války do značné míry ochabla, což vyžaduje postupné investice k obnově, které Evropa v současnosti zřejmě není schopna poskytnout.
Spojené státy samy jsou v postoji globálního ústupu, snaží se stáhnout z Evropy místo toho, aby se vrátily k postoji podobnému studené válce, která není ani politicky, ani ekonomicky životaschopná.
S tím, jak se zdá, že Rusko zavírá dveře možnosti vyjednaného řešení se Západem ohledně Ukrajiny, čelí Evropa a Spojené státy nepříjemné realitě, že jejich strategické cíle na Ukrajině se nenaplní.
Rusko bude i nadále tlačit na vojenské řešení, které splní všechny jeho deklarované cíle, včetně koordinované denacifikace, která by zničila velmi prudký ukrajinský nacionalismus, jenž vždy poháněl západní snahy na Ukrajině proti Rusku.
Stručně řečeno, válka mezi Evropou a Ruskem kvůli Ukrajině nebude.
Evropa bude podporovat Ukrajinu, dokud Ukrajina nevyčerpá své zdroje – lidské i ekonomické – a pak bude bezmocně sledovat, jak Rusko upevňuje svou pozici v tom, co zbylo z ukrajinského národa.
„Až do posledního Ukrajince“ se zdá být konceptem, který si jak Ukrajina, tak její západní příznivci vzali k srdci.
Arktida: Ekonomický spouštěč potenciálního konfliktu
V racionálním světě by se kolektivní Západ po hrozící porážce na Ukrajině znovu seskupil a snažil se napravit své značné ztráty. Ale ve světě s nulovým součtem to není možné.
Ruské vítězství na Ukrajině vyžaduje, v myslích těch rusofobů na Západě, kteří stále sní o kolapsu Ruska Vladimira Putina, „vítězství“, které vyrovná geopolitické podmínky.
Vzhledem k realitě, že jedním z důsledků neúspěšného ukrajinského tahu Západu je ekonomická decimace Evropy, nabývají otázky ekonomického významu nepřekvapivě stále větší důležitosti při vytváření geopolitické pozice v opozici vůči Rusku.
Jedním z hlavních problémů, kterým Evropa dnes čelí, je rozpoznat soudržnou ekonomickou a zahraniční politiku vůči Číně.
Evropská diplomacie v tomto ohledu byla katastrofální, protože vedla ke kolapsu klíčových sektorů evropské ekonomiky (například automobilové výroby) v důsledku špatně promyšlených představ o „de-riskingu“ (americký termín navržený k zakrytí skutečného záměru takové politiky, kterým je „de-linking“).
Ale nelze mluvit o „odstraňování rizika/odpojení,“ když neexistují životaschopné alternativní trhy, které by nahradily to, co se politici snaží opustit.
Strategický cíl Evropy izolovat Rusko od Číny se obrátil proti němu. Dnes je to Evropa, která je stále více izolovaná, a rusko-čínské vztahy, včetně ekonomických, jsou silné a posilují.
Jednou z klíčových oblastí rusko-čínské spolupráce je rozvoj Severovýchodní cesty – nebo jak se jí v Číně často říká, „Ledová hedvábná stezka“ – což je 5 500 kilometrů dlouhý úsek vodní cesty vedoucí od Beringova průlivu na východě až po Barentsovo moře na západě.
Využívání této vodní cesty se stává stále možnější – a ziskovější – což umožňuje kontejnerovým lodím cestovat z východní Číny do evropských přístavů, jako je Rotterdam, přibližně o 20 dní rychleji než současná trasa přes Suezský průplav, kterou používá většina lodních společností.
Severovýchodní průchod operuje výhradně v ruských teritoriálních vodách. Také prochází arktickou zónou, což znamená, že většinu roku je jeho funkčnost závislá na ruských ledoborcích.
Průjezd také funguje pod záštitou ruských bezpečnostních a právních norem. Ekonomický potenciál Arktidy byl dříve výhradně v kompetenci Arktické rady, jejíž členové se pravidelně scházeli, aby koordinovali politiky ovlivňující ekonomiku, bezpečnost a ekologii arktického regionu.
V roce 2022, po invazi na Ukrajinu, však bylo Rusko vyhozeno z Arktické rady. A po přijetí Finska a Švédska do NATO zaujala Arktická rada postoj pouze NATO, přičemž její politika odrážela strategické cíle a záměry jejího kolektivního členstva, konkrétně strategickou porážku Ruska.
Tání ledovců nejen otevírá námořní komunikační trasy, které byly dříve omezeny počasím, ale také umožňuje ekonomické využití významných nerostných zdrojů vystavených pod ustupujícím ledem fyzicky a finančně životaschopným.
Obvykle by Arktická rada usilovala o regulaci přístupu do Arktidy tak, aby vyvážila ekonomické a ekologické zájmy v rámci bezpečnosti, kde jsou zohledňovány zájmy všech stran.
Ale ve světě s nulovým součtem je rusko-čínská ekonomická penetrace arktického prostoru považována za hrozbu pro kolektivní Západ vyžadující vojenskou reakci.
Tato skutečnost byla zdůrazněna nedávno svolaným Evropským arktickým summitem, který v polovině září hostilo Finsko.
Vedení Evropské unie, s odkazem na nepodložená tvrzení o „významných a dlouhodobých hrozbách“ ze strany Ruska pro euroatlantickou bezpečnost, se zavázalo posílit svou arktickou bezpečnostní pozici, tj. militarizovat Arktidu, se zaměřením na vojenskou mobilitu, přeshraniční propojení a nezbytnou infrastrukturu v nejsevernějších oblastech Arktidy.
Faktem však je, že NATO není konkurenceschopné vůči Rusku, pokud jde o otázky bezpečnosti v Arktidě. To, co Evropský arktický summit formálně potvrdil ohledně militarizace Arktidy, Rusko již plně realizovalo a nadále se zlepšuje.
Zatímco země NATO jsou schopny provokativních činů, jako je nedávné zabavení ruské výzkumné lodi u severonorského ostrova Svalberg, tak rychlost, s jakou norská vláda nejvíce dbá na to, aby podobné kroky nebyly podniknuty v norských teritoriálních vodách, zdůrazňuje, že Norsko nemá zájem vyvolat jakoukoli přímou konfrontaci s Ruskem v Arktidě.
Skutečnou hrozbou pro Západ v Arktidě nejsou schopné ruské vojenské síly, ale skutečnost, že Rusko spolu s Čínou zavádí novou ekonomickou realitu založenou na tranzitu, která poskytne mimořádnou páku do budoucna tím, že tradiční lodní doprava a trasy budou bezcenné díky nové „Ledové hedvábné stezce,“ kterou již Rusko a Čína zavedly.
Schopnost udržitelně přepravovat kontejnery do Evropy za poloviční náklady oproti současným trasám je ve všech ohledech zásadní změnou a vytváří novou realitu, kterou Západ nějakou dobu, pokud vůbec, nebude schopen dohnat.
Kaliningrad: snadná kořist nebo nedobytná pevnost?
Psychóza, kterou si Západ nastavil v souvislosti s Ruskem, vyžaduje, aby NATO vytvořilo vítězství – vnímané či ne – schopné vyrovnat jeho neúspěchy na Ukrajině a bezmoc v Arktidě.
V tomto ohledu se ruská exkláva Kaliningrad stala vnímanou ruskou Achillovou patou. Bývalý velitel pozemních sil NATO v Evropě, americký generál Chris Donahue, se v červenci minulého roku otevřeně chlubil, že síly NATO budou schopny v krátké době přemoci ruskou obranu v Kaliningradu.
Německo a Polsko prosazují zesílení vojenských cvičení NATO poblíž hranic Kaliningradu, jejichž cílem by bylo vyvolat dostatečné obavy u ruského vedení, aby bylo donuceno v reakci stáhnout jednotky ze zóny speciální vojenské operace do Kaliningradu.
Několik západních vojenských a bezpečnostních analytiků zveřejnilo hodnocení, která naznačují, že skutečná vojenská pozice Ruska v Kaliningradu je mnohem slabší, než se veřejně přiznává.
A řada západních politiků učinila prohlášení, že Rusko se připravuje na agrese proti NATO s využitím kaliningradské exklávy jako základny.
Realita je však taková, že zatímco Rusko je více než schopné bránit Kaliningrad před jakoukoli agresí NATO, ruská armáda v kaliningradské exklávě momentálně není připravena provádět žádné udržitelné útočné operace jakéhokoli rozsahu proti svým sousedům v NATO.
Jakékoli tvrzení o opaku je pouze rétorická propaganda.
Jak ruský 11. armádní sbor, tak baltská námořní pěchota – základní pozemní bojové síly dislokované v Kaliningradu – mají rozsáhlé bojové zkušenosti na Ukrajině a vyvinuly dovednosti s bojovými drony, které by pravděpodobně narušily a zmařily jakékoli útočné operace NATO zaměřené na kaliningradskou exklávu.
Ruská armáda rovněž vytvořila aktivní záložní střelecký pluk BARS-39, který čerpá z veteránů s aktivními bojovými zkušenostmi, zejména v boji s drony.
Skutečná hrozba pro Kaliningrad však nepřichází z žádné potenciální pozemní ofenzívy zahájené NATO. Spíše by se projevila ve formě námořní blokády exklávy.
Od roku 2022 jsou železniční tratě spojující Kaliningrad s Ruskem vystaveny přísným omezením ze strany Litvy při tranzitu zboží do a z Ruska; otázka dodržování sankcí Evropské unie ze strany Ruska je jádrem této záležitosti.
Vozidla registrovaná v Rusku rovněž nesmějí projíždět Litvou a Polskem. Rusko tuto ztrátu spojení kompenzovalo rozšířením rozsahu vodních trajektů mezi Kaliningradem a Petrohradem.
Ačkoliv Rusko dokázalo díky tomuto zásobování udržet ekonomický růst, faktem je, že tato záchranná linka trajektu je velmi drahá a mnoho zboží, jako je benzín, je dotováno ruskou vládou, aby se ceny udržely pod kontrolou.
Pokud by NATO zavedlo námořní omezení na lodní dopravu do a z Kaliningradu, jak někteří jeho členové naznačovali, ekonomická životaschopnost exklávy by byla ohrožena.
Právě kvůli této zranitelnosti ruská vláda upozornila NATO, že na jakýkoli pokus podrobit Kaliningrad námořní blokádě nebo jinému aktu vojenské agrese bude odpovězeno veškerou ruskou vojenskou kapacitou, včetně jaderných zbraní.
Tato jaderná síla zřejmě oslabila nadšení některých z nejhlasitějších zastánců NATO. Nyní, když je jasné, že jakýkoli konflikt zahrnující útoky NATO na Kaliningrad nebude řešen izolovaně, ale bude spíše konfliktem existenčních rozměrů, válečné bubny jsou ztlumeny.
Vesmír: Poslední hranice
Posledním tématem na seznamu možných bodů třenic, které by mohly vyvolat konflikt mezi Ruskem a americko-evropským kolektivem, je vesmír.
Senzory umístěné ve vesmíru sehrály klíčovou roli při sběru zpravodajských informací používaných k podpoře vojenských operací na Ukrajině a v případě Ukrajiny k úderům na strategické cíle hluboko v Rusku.
Stejně tak americký komerční satelitní komunikační systém Starlink převzal zásadní roli v ukrajinské vojenské komunikaci, včetně umožnění ukrajinských dálkových útoků drony na ruskou energetickou infrastrukturu.
Spojené státy nedávno oznámily, že rozmístily zbraně pro řízení vesmíru na oběžnou dráhu Země.
Ačkoliv technické vlastnosti těchto zbraní nebyly podrobně popsány, důkazy naznačují, že jsou nekinetické a využívají reverzibilní technologie, jako je elektronický boj, k dočasnému „oslepení“ cílového satelitu.
Americký prezident Donald Trump naznačil použití vesmírné zbraně operující na podporu amerických vojenských útoků na íránské jaderné cíle v červnu 2025.
Rusko právě nasazuje vlastní analogovou satelitní konstelaci Starlink, známou jako Rassvet. Až bude plně funkční, Rassvet poskytne Rusku satelitní komunikační kapacitu srovnatelnou se Starlinkem.
Ukrajina, která si uvědomuje, že Rassvet umožní Rusku efektivněji navádět své drony k cílům, požádala Spojené státy o deaktivaci ruské satelitní sítě.
Rusko naznačilo, že na oplátku zničí celý systém Starlink pomocí kinetických prostředků, které by mohly ohrozit další satelity operující na oběžné dráze Země.
Zbrojení vesmíru představuje nebezpečný bod eskalace, zvláště vzhledem k americké schopnosti dočasně oslepit satelity.
V nulovém součtu, ve kterém působí USA a Evropa, může být potřeba vyvážit ruské vítězství na Ukrajině a čelit ruskému zmaření eskalačních snah NATO v Arktidě a proti Kaliningradu příliš lákavá pro západní lídry, kteří nejsou schopni vyvinout model chování při jednání s Ruskem, který není založen na rusofobních cílech a záměrech, které vyžadují strategickou porážku Ruska.
Závěr
Spojené státy a Evropa si během posledních několika desetiletí vytvořily past zaměřenou na využití Ukrajiny jako prostředku k pádu Ruska a vlády Vladimira Putina.
„Past“ je mentalita nulového součtu, která řídí realizaci této politiky a spojuje politickou a ekonomickou životaschopnost těch, kteří ji prosazují, s jejím úspěšným zaváděním.
Blížící se selhání na Ukrajině vytvořilo potřebu najít nové směry schopné naplnit politický cíl strategického vítězství nad Ruskem, včetně možností rozšíření konfliktní zóny mezi americko-evropským kolektivem a Ruskem do Arktidy, Pobaltí a vesmíru.
Rusko účinně čelilo každému z těchto pokusů, které se při pohledu izolovaně jeví jako zvládnutelné problémy s omezeným potenciálem eskalace.
Nicméně v souhrnu existuje v zemích tvořících kolektiv USA-Evropa potenciál pro nedorozumění a/nebo omyl způsobený domácími politickými imperativy.
Zde procházejí státy se značným vlivem na rozhodnutí kolektivu, jako USA, Francie a Německo, politickými transformacemi, které by mohly změnit stávající politickou pozici, včetně politik souvisejících se strategickou porážkou Ruska jako žádoucím důsledkem.
Nepřítelem v tom všem není Rusko, ale spíše myšlení s nulovým součtem kolektivního Západu, které je vázáno na model politiky, jenž není možné úspěšně realizovat a které -, pokud bude agresivně prosazováno – povede k jejich kolektivnímu zániku.
*
Scott Ritter, Substack / NATO / CIA / SIS / OUN / Stepan Bandera / Leonid Kučma / Viktor Janukovyč / Vladimir Putin / Boris Jelcin / Barack Obama / Arktická rada / Necenzurovaná Pravda
