Skutečná válka Ruska právě začíná

Proto je často nepochopen.

A právě proto ho tolik Rusů kritizuje.

Chtějí tvrdší postup a stěžují si, že speciální vojenská operace (SMO) měla začít už v roce 2014, než si banderovci stihli upevnit kontrolu nad západní Ukrajinou. Zelené světlo?

Ptali se, proč Putin otálel a snažil se dosáhnout mírového urovnání v rámci minských dohod a Istanbulské dohody 1 v roce 2022.

Putinova rozhodnutí však byla správná.

Zpravodajské služby USA a Velké Británie se od roku 1945 usilovně snažily podněcovat protiruské nálady na Ukrajině, přičemž stavěly na protofašistických náladách, které se objevily v Haliči v době vzniku SSSR a které se Stalin mylně pokusil zmírnit svým programem ukrajinizace, jenž však ve skutečnosti sloužil k podpoře protiruských nálad na nejzápadnějším cípu země.

S pádem Sovětského svazu dostal ukrajinský nacionalismus obrovský impuls, a to ještě více poté, co Ukrajina anektovala tehdy nezávislou Krymskou republiku.

Jako nezávislá země měla Ukrajina formálně demokratické instituce, ale demokratické principy byly ukrajinskému lidu cizí. Zatímco Rusko bylo schopno očistit se od oligarchie a získat nad ní kontrolu, Ukrajina toho nebyla schopna – stávala se čím dál tím zkorumpovanější a její obyvatelstvo čím dál tím apatičtější a pasivnější.

CIA a MI6 toho využily v roce 2014, kdy bylo Rusko ještě vojensky slabé a průmyslově ani ekonomicky tak silné, jak je tomu dnes. USA měly vždy slabost pro fašisty.

Kdyby se Putin zavázal k pokusu o obnovení ukrajinské demokracie, musel by se zároveň zavázat k totální válce, při níž by v té době využil veškeré zdroje Ruska, což by si vyžádalo mnoho obětí, zpomalilo by to sociální, ekonomický a průmyslový rozvoj a oslabilo by to Rusko jako celek. Jeho skuteční nepřátelé na Západě by našli způsoby, jak tuto situaci využít.

Západ by samozřejmě začal ekonomickými útoky, které si Rusko raději nechalo na později, až by jim země dokázala lépe odolat.

Stalin by to samozřejmě řešil jinak a ukrajinský problém by vyřešil za každou cenu. To by nevyhnutelně vedlo k tomu, že by se spousta Ukrajinců ocitla na Sibiři! A také spousta mrtvých Rusů.

Ale Putin není Stalin. Zvažuje lidské ztráty – a také lidské schopnosti.

Vypočítal, že lidé v Donbasu a Luhansku se dokážou bránit proti západním Ukrajincům s malou pomocí tu a tam, což se ukázalo jako pravda a vedlo ke dvěma minským dohodám, které nacisté v Kyjevě využili k vybudování největší armády NATO – ne že by tato armáda skutečně patřila k NATO, jelikož Ukrajina není členskou zemí NATO – ale v tom smyslu, že Ukrajinské ozbrojené síly (UAF) byly zásobovány Západem a radily jim a vedly je poradci NATO.

Putinovo „váhání“ dalo NATO čas na přípravu Ukrajiny na válku. Ale dalo také čas na přípravu Rusku.

Ve skutečnosti si načasování zvolilo dobře. Pomohly neustálé západní provokace – sjednotily ruské veřejné mínění na podporu Kremlu.

Ještě v roce 2022, když Rusko vyslalo síly do Donbasu a Luhansku na podporu jejich nezávislosti, na což mělo právo podle Charty OSN, bylo schopno nasadit pouze malou expediční jednotku, která však dokázala izolovat Kyjev a odvést pozornost ukrajinských vojenských zdrojů, což vedlo k pádu Mariupolu a k dohodě „Istanbul One“. Západní zdroje samozřejmě zveličují velikost ruských sil a bagatelizují velikost sil Kyjeva. Rusko se zároveň potýkalo se západními sankcemi, budovalo svou ekonomiku a průmysl a rozvíjelo svou armádu – to vše najednou.

Jeho počáteční úsilí v roce 2022 tedy bylo skutečně „expediční“!

Putin si byl vědom toho, že Zelenskyj vedl volební kampaň a vyhrál volby jako mírotvůrce. Věděl také, že neonacisté dali tomuto komikovi s svědivým nosem rozkazy a on je poslechl.

Ruské úspěchy na počátku roku 2022 nicméně oslabily banderovce. To neznamená, že bez bezprostředních intrik MI6 a Borise Johnsona by se věci mohly vyvíjet jinak – pouze to, že protiútok by se mohl odehrát o rok později. Putin si musel být vědom toho, že cílů denacifikace a demilitarizace nelze dosáhnout bez návratu k válce a že skutečný konflikt probíhal se Západem.

Istanbul však byl nápomocný. Rusko potřebovalo stáhnout své jednotky z okolí Kyjeva a přilehlého regionu, aby se mohlo vypořádat s dalším pokusem Ukrajinců, který by se jistě soustředil na jih, aby pomstil Mariupol.

Demilitarizace předchází denacifikaci a lze ji dosáhnout pouze prostřednictvím značného oslabení, zničením celých armád. Ukrajina utrpěla 2,58 milionu obětí.

Západ odhaduje ztráty Ukrajiny od začátku konfliktu na 1,7–1,9 milionu mrtvých a asi milion zraněných. Celkem tedy 2,8 milionu obětí.

Toto číslo ještě před koncem tohoto roku výrazně překročí 3 miliony. V očích historie by však takové krveprolití mohlo být morálně ospravedlnitelné pouze v případě, že váš nepřítel odmítá mír, což Ukrajinci samozřejmě činí. Je to cena za mír. Kdo za to platí? Bohužel je to zmanipulovaná rusofobní veřejnost na západní Ukrajině, která ve skutečnosti představuje menšinu, pokud se na Ukrajinu podíváme jako na celek.

Problémem vždy bylo etnické rozdělení ukrajinského území mezi oblasti ovládané neonacisty, proruské oblasti, jako jsou bývalé oblasti, které jsou nyní ruskými republikami, a také další oblasti, jako je Oděsa, a rusky mluvící regiony, které bývají ambivalentní, apolitické a prostě se nechávají unášet proudem, jak tomu kdysi bývalo v Sovětském svazu.

Stejně jako v Čečensku mohou Rusové v případě vojenské okupace na Ukrajině vždy počítat s teroristickými aktivitami. Čečenci si nakonec se svou extremistickou menšinou poradili sami. Rusko tedy musí nějakým způsobem přimět obyvatele západní Ukrajiny, aby se obrátili proti svým vůdcům.

To se snadněji řekne, než udělá.

Banderovci vždy pěstovali kulturu násilí a nenávisti a spoléhali na poddajné obyvatelstvo, které, jak jsem již řekl, má tendenci se prostě nechat unášet proudem.

Nyní však obyvatelstvo západní Ukrajiny čelí bezútěšné budoucnosti. Na jedné straně neonacisté odvedou každého, koho mohou, a posílají je do mlýnku na maso. Na druhé straně panuje zjevná a bující korupce. Současně Rusové útočí na veškerou vojenskou infrastrukturu, kterou kyjevská vláda propojila s civilní infrastrukturou.

To znamená, že obyčejní lidé v Kyjevě i jinde již nemohou využívat internet. Čelí výpadkům elektřiny. Regály v supermarketech jsou prázdné. Otočí kohoutkem a nic z něj neteče.

A každou noc ruské rakety a drony zasahují zařízení a sklady i v samém centru měst, dochází k nedostatku paliva. Vlaky nejezdí. A dvě třetiny obyvatelstva uprchly ze země. Nemůžete se prostě nechat unášet proudem, když žádný proud není. Ano, energetické rozvodny se nyní opravují rychleji. Brzy však dojdou náhradní díly, stejně jako všechno ostatní.

Na druhé straně, za Dněpry a na jihu, vznikají v Donbasu, Luhansku a dalších dvou oblastech desítky nových podniků, proudí sem peníze a životní úroveň se přibližuje ruskému standardu. Kromě toho mohou lidé v těchto oblastech mluvit jakýmkoli jazykem a vyznávat jakékoli náboženství. Mají demokratické instituce a žádnou brannou povinnost.

Putin trvá na tom, že Rusové považují Ukrajince za bratry, a snaží se zabránit civilním obětem. Nyní však s novějšími a lepšími zbraněmi a strategiemi vojensky rozdrtí neonacisty, což nevyhnutelně znamená zničení civilní infrastruktury.

Samozřejmě ví, že stejně jako v případě Německa na konci druhé světové války nacisté uprchnou do zemí jako USA, Kanada a Velká Británie.

Myslím, že mu to nevadí, pokud nebudou na Ukrajině nebo u ruských hranic.

Skutečná válka tedy možná teprve začíná.

*

Julian Macfarlane, Russia’s real war is starting vyšel 20.9.2026 na julianmacfarlane.substack.com, překlad Zvědavec