Jeden z našich čtenářů mi ve svých dopisech redakci vyčítá, že jsem si na Petra Pavla zasedl. Prý nerespektuji demokratickou volbu a vůli většiny českého národa, která ho zvolila do čela České republiky. Takže ne, nezasedl jsem si na něj, pouze vnímám, jakou kreaturu dokázal jeho tým připravit pro vykonávání funkce hlavy státu a jak kvalitní práci a marketing odvedl, aby zamaskoval před volbami míru arogance v něm koncentrovanou.
Projev prezidenta ke dni vzniku samostatného státu vyvolal u většiny osazenstva sálu na Pražském hradu nadšení a odměnou byl hlasitý potlesk. Jak víme, pan prezident má velmi krátkou paměť a přípravou projevu může být pověřen kdokoliv z jeho týmu. Nebylo by to poprvé. Přečíst poté jakýkoliv text by měl umět i inteligenčně průměrný recitátor. Vypadat u toho věrohodně, to už je jiná věc. Vezmeme-li v potaz chování Petra Pavla a jeho na akci dokonale „vystajlované“ drahé (skutečně drahé) polovičky v posledním roce, pak i jen vyprávění o potřebě šetření udělalo ze zbytku projevu frašku. V tu chvíli se není třeba k němu vracet a považuji ho za uměle sestavený blábol, které mu tleskají jen nekritičtí obdivovatelé prezidentského páru a bezpáteřní nicky. Omlouvám se i těm, kteří si státní vyznamenání skutečně za svou činnost zasloužili a byli pouhým coloritem Pavlovy exhibice.
Adorovat Petra Pavla a jeho druhou manželku bez schopnosti umět analyzovat jeho minulost, současnost i výhled do budoucnosti je prostě nepochopením širšího významu. Nejhlučnější postkritici komunistického režimu a života za socialismu se lísají k jednomu z tehdejších talentovaných kádrů. Postkritici proto, že řada z nich za socialismu nejen vyrostla, ale dokonce byli doslova produktem doby s mnoha výhodami. Vždyť současné herecké a umělecké hvězdy ve věku od 55 let výše začínaly v minulém režimu a získávaly první zkušenosti a výsady. A ti starší byli prominenty. Naopak mladší o době vrcholného socialismu neví z vlastních zkušeností vůbec nic. Jsou natolik zmanipulovaní, že pochybují o osvobození naší země Rudou armádou, jsou schopni nařknout Sovětský svaz z viny ze začátku 2. světové války, ale přesně vědí, že nás komunisté téměř svlékli z kůže. Takže je nesnáší, i když rádi udělají čestné výjimky.
Pravdou je, že v KSČ bylo mnoho lidí. Někteří z přesvědčení, jiní z „bezpečnostních“ důvodů, další proto, že chtěli budovat kariéru a bez toho to nešlo tak snadno. Abyste byli na solidním žebříčku významu a zároveň jste nechtěli být členy KSČ, museli jste být skutečným mistrem svého oboru nebo kotelníkem v mercedesu. Znal jsem člověka, který pracoval na ÚV KSČ. Byl extrémně pracovitý, velmi vzdělaný, kultivovaný a paradoxně neměl ambice být v jakémkoliv vedení. Poznal jsem ho až v době konce devadesátek a zůstal svým zásadám věrný i tehdy, kdy mu to už nemohlo dát nic než prostou práci. Bydlel v paneláku, nikomu nevnucoval svou pravdu a dlouhé diskuse s ním byly velmi zajímavé. Já byl vždy rebel a žil jsem tehdy s jeho nádhernou dcerou. Dva větší kontrasty byste těžko hledali, přesto byl pro mne velmi váženou osobou. Tou Petr Pavel není.
Být vojákem z povolání mohl být sen mnoha kluků. Mít perspektivu a muset vstoupit do KSČ v té době muselo asi mnoho důstojníků. To se dá pochopit, taková byla doba a na každém útvaru byla na hlavní tribuně u buzerplacu hvězda jako symbol vyhlíženého komunismu. Ovšem být předsedou stranické organizace či útvarovou politručkou, to už je projevem přesvědčení a odhodlanosti. To, že Pavel později přešel do struktur NATO, mu nikdo nevyčítá. Prostě ho přetáhli na svou stranu, využili jeho znalosti ze studia vojenského umění u sovětských učitelů a prostě ho posunovali výše a výše. Připisuji to jeho vláčnosti, schopnosti se přizpůsobit, k čemuž byl jako rozvědčík vychován. A věřím, že kdyby se vrátil socialismus (asi ne, protože by proletariát zase musel pořádně máknout, aby vybudoval úspěšnější zemi), Petr Pavel by byl opět ochoten stát v čele takové země. Nebo spíše by o to stál.
Takže co vlastně vadí? Je to jeho nulová sebereflexe. Omluvy za minulost se nepřijímají, jsou neupřímné. Jsme na tom opravdu tak špatně, že na Hradu sedí bývalí kovaní komunisté, kteří svou tehdejší víru zradili jen proto, aby se v novém režimu měli co nejlépe? Kde je hrdost těch, kteří cinkali klíči v naivní představě, že komunisté už u moci nebudou? A nakonec, vezmeme-li současné členy KSČM a jejich názory, přístup k EU, neměli by adoranti Pavla zpozornět a při porovnání těchto názorů s jeho ocenit, že ti, kterým jistá víra vydržela a nestydí se za ni, mají v mnohém daleko zdravější a pro český národ přínosnější pohled na situaci, než má hradní loutka ovládání Kolářem a miliardáři? Není třeba už konečně přiznat, že nynější hlava státu je skutečně jen uměle vytvořená a prolhaná modla bez morálky a páteře, kterou do popředí instalovala eurohujerská a zbrojařská elita právě pro jeho tvárnost? Zkuste o tom přemýšlet dříve, než mu začnete tleskat.
*
Jindřich Kulhavý
