Sešli se Číňan, Rus a Američan a jali se rokovat o budoucnosti světa. Do českých médií se ze setkání propasíroval jeden z vtipů celého setkání.
„Jaderné zbraně by měly být kompletně zakázané a zcela zničené, aby mohl vzniknout svět bez jaderných zbraní,“ apeloval na své dva protějšky čínský prezident Si Ťin-pching. Svět bez jaderných zbraní. Bezpečnější. Diktátor jeden, takové impertinence vypouštět do ovzduší. Nějakou nezletilou aktivistku na něj, ten by viděl.
Posledních pět let… ne, posledních dvacet let,… ale houbeles, posledních sto let… ale ne, to jsem to zase vymňoukl, poslední epochu vývoje planety Země, kdy na počátku člověk objevil, že se dá bacit druhý člověk kamenem, svět není bezpečný. Bijeme se rádi, bijeme se s radostí. Za ideály, za území, za zdroje, za ega, za cokoliv, co nám byť jen připomíná nějaké hodnoty.
Kupříkladu Poláci by chtěli jaderné zbraně na svém území. Prý by je chtěli od Francie. Nebo od USA. To je ten pravý vývoj. Vždy bojechtivým Polákům dát do ruky zbraně zkázy. Vždyť Poláci jsou dva metry od stejné hysterie, kterou předváděli předmajdanovští Ukrajinci. A na kvadrát pak ti pomajdanovští. Stačí, stejně jako u Majdanu, aby jim v těch emocích pošťoural klackem Američan a budeme se zase evolučně brodit krví. Varšava, věčně opilá vlastním historickým mučednictvím a touhou stát se vojenským hegemonem kontinentu, by ráda ostřejší zuby.
A každá strana konfliktu (nenazývejme je státy, jsou to strany konfliktu, vždycky jsou to strany konfliktu) si ráda hýčká ten svůj potenciál určený ke znásilnění lidstva. Vražděníčko, to je naše potěšeníčko. „Válka je způsob, jak rozbít na kousky anebo vystřelit do stratosféry či potopit do hlubin moře hmotné statky, které by se jinak daly použít k dosažení nadměrného pohodlí mas a v důsledku toho nakonec i k jejich nadměrné inteligenci,“ napsal svého času George Orwell. A mýlil se, stejně jako se mýlí kdokoliv, kdo do lidstva vložil byť jen malou kapičku vlastní naděje. Pohodlí vede k pohodlnosti, pohodlnost vede k rozmařilosti, rozmařilost vede k rozpoutání válečného běsnění prostřednictvím změkčile lehkovážných elit, protože s pohodlím se dostaví podměrečná inteligence. Nuda politického správcovství musí být vyměněna jednou za čas za napoleonkovské vůdcovství. Jinak by nás samou nudou ďas vzal.
Nepohodlí a válka, evoluční motor lidstva. Vzteklé opice se jinak vyvinout neumí. Po válce přijde chvilkové opojení černým svědomím. Možná vznikne pár nesmrtelných protiválečných románů. Pak přijde zase harašení se zbraněmi. Potřeba se vyvinout. Zabíjet. Trhat lidská těla, která by radši to pohodlí, to ano, ale evoluce volá po jejich krvi. Tak místo hraní si na vojáčky musí do skutečného zákopu čekat na dron, na kterém je nadepsané jejich jméno. Bum a slinivka letí, letí, letí a přistane u překvapeného bažanta, co ho teprve včera odeslali z výcvikového tábora na frontu. Zachraňuj vlast, mladý sokolíku, obětuj se. A při pohledu na to letící maso svého bratra ve zbrani se mladý sokolík pomočí strachy a pomyslí na svou mámu a polkne knedlík v krku velikosti fotbalového míče. A bude v hrůze čekat na dron s jeho vlastním jménem. To je ale inteligentní forma politiky, že? Zabíjet mladé lidi. Politika. Zabíjet mladé lidi. Politika. Zabíjet v mladých lidech svou vlastní budoucnost. Jste monstra. Monstra.
Ale je tu i další dimenze. Válka je ideální způsob, jak zchudlému lidu vysvětlit, proč nemá na teplo, proč se hroutí zdravotnictví a proč se zavírají huby kritikům. Zmáčkne se knoflík válečného ohrožení a z každého zlodějského selhání vlády se přes noc stane daň za obranu hodnot. Kdo se ptá na rozpočet, je zrádce, kdo chce mír, je kolaborant. Hodnoty. Bože, kolik zla se za tím pojmem dokáže skrývat.
Prezident Čínské lidové republiky je naiva, idealista. Možná ale, a bylo by na čase, že aspoň on pochopil. Ale nejspíš to bude zase jen hra se slovy a s mocí. Ne, ne, žádné nejspíš, samozřejmě že je to jen hloupá hra. Když Si volá po zničení všech jaderných zbraní, moc dobře ví, co dělá. Kdyby totiž zmizely atomovky, přestane platit rovnováha strachu a světu bude vládnout ten, kdo má největší fabriky, nejvíc oceli a dokáže do uniforem navléct dvacet milionů chlapů během obědové pauzy. Lidsky vybité Rusko, zhýčkaná Amerika. Čína by to mohla vzít celé šturmem. Ale třeba ne, třeba už ten cynismu válkychtivé politiky vidím i ve volání po klidu zbraní.
Kdyby tisíc klarinetů na vás, pacholci.
Ale přesto, přesto z celého srdce doufám, že se v Číně ty tři hlavy třech velmocí dohodly na tom, že bychom to vyvražďování mohli zase na chvíli uspat a věnovat se něčemu ušlechtilejšímu. Snad, snad ano. Na tak z historického hlediska důležitém setkání tří mocností se nemohlo jen tak do větru klevetit.
Zastavte to bezbožné zabíjení.
*
Štěpán Cháb, Krajské Listy
Úvodní fotografii dal autor ke svému článku s komentářem: “Čínská armáda čeká”

