Milion chvilek společně s opozičními politiky aktivizuje společnost. Je třeba povstat a bránit nezávislost veřejnoprávních médií.
„Babišova vláda se rozhodla ukrást Českou televizi a rozhlas občanům – a natvrdo je ovládnout,“ píše Milion chvilek.
„Bez jakékoliv diskuse chtějí zničit systém financování, který fungoval desítky let a zaručoval těmto médiím nezávislost,“ pokračuje Milion chvilek.
Přiznávám, že jsem z celého toho cirkusu takový nesvůj. Nechápu, v čem se snaží Babišova vláda ČT ovládnout. Skutečně tomu nerozumím. Nevidím tam ty gargamelovské tendence dobýt vždy tak spravedlivou a hodnou šmoulí vesničku redakcí České televize a dosadit si tam své věrné. Nic takového v novele není.
Je tam jen změna zastaralého financování, které leží z velké části na bedrech chudých a seniorů. Já tam vidím ten sociální aspekt. Důchodci, kteří jsou přece vyňati z placení přímých daní, platí mediální daň. Navíc ze strany České televize ročně dojde k tisícům uvalení exekucí na lidi, kteří poplatky neplatí. Ať už na to nemají, nesouhlasí s tím, nebo na to prostě zapomněli. Vždyť je to zvrácené. Ze sociálního hlediska je to zvěrstvo. A jakmile má systém možnost ulevit si od ale dokonale zbytečných exekucí, má to udělat hned a za účasti hromového potlesku celé společnosti.
Zvěrstvo je to i z pohledu pokroku, který u nás očividně z ideologických důvodů klidně zastavíme. Koncesionářské poplatky jsou relikt dávné minulosti, kdy byla televize a rozhlas spolu s papírovými novinami vlastně jediný zdroj informací. To už dávno neplatí. Je výběr, samotná veřejnoprávní média jsou přežitek udržovaný ze zvyku.
Nic proti, správné veřejnoprávní médium by mělo prosazovat do veřejného prostoru i komerčními konkurenty opomíjenou kulturu. Tam je jeho role. A tu je třeba zachovat. (Ač u České televize jsem na vážkách, protože z jejích útrob, dle mého vkusu, vylézá na společnost příliš barvité podbízení většinovému vkusu, které soutěží s komerčními projekty, nikoliv tomu menšinovému. Ty filmové prasečinky plné nevěr a humoru z třetí cenové, které ČT podporuje ze svých fondů, jsou spíš ponížením odkazu velké filmařské kultury naší minulosti než čím jiným. Ale to dle vkusu.)
A pak je tu provedení změny financování. To pregnantně vyjádřil na svém profilu sítě X bývalý ministr financí Miroslav Kalousek. A mně se jeho slova líbí.
„Přišel mi důchod. Je to můj zákonný nárok a platební povinnost státu vůči mé osobě. Přemýšlím, zda tímto aktem nejsem zestátněn a není ohrožena moje nezávislost, ale zdá se, že ne. Dál budu svobodně kritizovat vládu za její nezodpovědnou rozpočtovou politiku a podceňování budoucích rizik. Ani se nebojím, že teď při projednávání státního rozpočtu bude můj důchod snížen. Ono to totiž zákonem o státním rozpočtu nejde. U žádného mandatorního výdaje,“
napsal Kalousek na X. Pokud stát posílá miliardy na důchody, soudům nebo školám, neznamená to, že jsou soudci a učitelé vládními loutkami. Proč by měla být loutkou televize?”
Vzdoroval pak námitce, že i jemu by mohla vláda snížit důchod, když by sáhla k plošnému snížení důchodů. To je ovšem tak nedůvtipná námitka, až jsem se zakuckal. Samozřejmě, že by to šlo. Stejně tak by mohla vláda, jakákoliv vláda, veřejnoprávním médiím snížit výši koncesionářských poplatků. Za řevu ulice.
Odpůrci změny financování volají po diskusi, ale přitom pro svůj odpor používají vysloveně manipulativní argumenty, ne-li rovnou lži. A to natolik bojovné manipulace a lži, že s nimi nelze diskutovat vůbec. Protože jen ječí. A kdo ječí, neumí naslouchat. Neumí argumentovat. Umí jen ječet. Bylo by k diskusi usnést se na deregulaci reklamních limitů či dobrovolném předplatném pro ty, kteří ty estrády a nekonečné kriminálky skutečně chtějí sledovat. Ale jak diskutovat, když pro to není vůle? Když cílem je jen politický boj?
Ten sociální aspekt změny financování je podle mého ale klíčový. Jako společnost bychom neměli chtít, aby kvůli takové zhůvěřilosti, jako jsou poplatky zavedené v polovině minulého století a fungující pro minulé století, padali samoživitelky a důchodci do exekucí (proč zrovna samoživitelky a důchodci? Není to emoční vydírání? V čem? Střední třída kvůli dvěma stovkám měsíčně asi do exekucí padat nebude, že. Přesto exekucí jen Česká televize nastartuje tisíce ročně).
Odpor proti změně financování veřejnoprávních médií tak čtu jediným možným způsobem. Milion chvilek, jejich skalní příznivci i opoziční strany se prostě chytili příležitosti křičet do prostoru. Že jejich křik při klidnějším rozboru věci začne postrádat jakýkoliv smysl, je jim nejspíš jedno.
*
Štěpán Cháb, Krajské Listy
Myslím, že s “Českou” televizí je to celkem prosté. A v té souvislosti bych se rád čtenářů Nové republiky zeptal, jaké mají zkušenosti s berňákem, když si za kvartál šoupnou do nákladů třeba deset začerněných faktur jářku každou tak za tři miliony? Ty tři miliony je samozřejmě to jediné, co je k přečtení.