Weltwoche: Říkáte, že EU se nejen ztratila na cestě, ale že byla od samého počátku antidemokratickým projektem.
Fazi: Přesně tak. Ve své knize tvrdím, že nejde o původně dobromyslný projekt, který sešel z cesty. Od samého počátku to byl elitářský, oligarchický projekt – jenže to už dnes nelze ignorovat. Zejména země, které používají euro, již nemají žádnou suverenitu; klíčová ekonomická rozhodnutí se přijímají v Bruselu a ve Frankfurtu. A pro mě je suverenita předpokladem demokracie. Již během krize eura jsme viděli, jak tyto instituce vnucovaly státům bruselskou neoliberální agendu – často proti vůli občanů, voličů, ba dokonce i vlád.
Weltwoche: A dnes?
Fazi: Dnes se z toho stalo něco ještě děsivějšího: prakticky historicky bezprecedentní kontinentální impérium, které vládne nad životy 450 milionů lidí, aniž by bylo vystaveno demokratické kontrole. Provádí rozsáhlé propagandistické operace, směruje peníze do nevládních organizací, médií a univerzit, cenzuruje prostřednictvím nástrojů, jako je zákon o digitálních službách (DSA), a nyní přímo zasahuje do národních voleb. V Rumunsku byly v roce 2024 zrušeny celé volby. A jako třešnička na dortu vede EU šílený útok směřující k válce s Ruskem. Zdaleka to není mírový projekt, ale ukázalo se, že jde o válečný projekt. EU se stala existenční hrozbou pro Evropu.
Weltwoche: Pojďme si promluvit o nepokojích, které v současné době pozorujeme v mnoha evropských městech – ve Francii, Německu, Portugalsku. Co to má společného s vaším tématem?
Fazi: Všechno. Lidé se soustředí na násilí, ale to vzniklo v kontextu převážně pokojných masových demonstrací, za nimiž stojí desítky tisíc studentů – nejen ve Francii, ale také v Itálii, Španělsku, Portugalsku, Belgii, Řecku a Německu. Jde o jakousi generační revoltu. Tito mladí lidé demonstrují proti systému, který je zklamal. Společenská smlouva jejich rodičů – pracuj tvrdě a zajistíš si práci, domov, rodinu – se zhroutila. Právě oni nesli hlavní nápor neoliberálních opatření, která byla do značné míry vnucena Bruselem.
Weltwoche: Jakým způsobem?
Fazi: Politika levných peněz centrálních bank, včetně ECB, vyhnala nahoru ceny aktiv a nemovitostí a mladým lidem znemožnila pořídit si vlastní bydlení. Práce se stala flexibilnější a zároveň nejistější. Úsporná opatření vyprázdnila školy, univerzity a zdravotnictví. A teď jim říkají: na vzdělání a nemocnice bude ještě méně peněz, protože musíme platit za zbraně. Na to, co lidé skutečně potřebují, nikdy nejsou peníze, ale na válku vždycky. Člověk nemusí mít magisterský titul z ekonomie, aby si uvědomil, že s ním někdo manipuluje.
Weltwoche: Zároveň dochází k násilí na předměstích, do kterého jsou ve Francii zapojeny i děti imigrantů druhé generace.
Fazi: To je fakt a nemá smysl to popírat. Lze uznat obě věci najednou: že masová imigrace vytvořila ghettoizované paralelní společnosti – sociální časovanou bombu – a že mladí lidé, kteří demonstrují, mají oprávněné stížnosti. Ale představa, že tyto lidi, z druhé a dokonce třetí generace a narozené tady, lze jednoduše odstranit prostřednictvím remigrace, je fantazie. A i kdyby to bylo možné, nevyřešilo by to strukturální problémy, kterým čelí mladí Evropané.
Weltwoche: Ale ta samá mladá generace se bouří i zprava – u volebních uren, kde hlasuje pro strany jako AfD nebo Rassemblement National. Jsme svědky jakési francouzské revoluce?
Fazi: Na tom něco je. Stejně velká část této generace zpochybňuje establishment ze zcela odlišného politického směru tím, že volí AfD nebo Le Penovou. Zajímavé je, že tyto dva tábory, které se navzájem považují za smrtelné nepřátele, v mnoha případech směřují svůj hněv proti stejnému establishmentu, proti stejné politice. Hlavním bodem neshody je imigrace. Je zajímavé, že konzervativnější mladí lidé si často více uvědomují realitu EU; levice si již dávno osvojila proevropské evangelium.
Weltwoche: Po úspěchu AfD v Sasku-Anhaltu Friedrich Merz prohlásil, že je „šokován“.
Fazi: Historické paralely se téměř nabízejí samy. Když byla nedávno NATO udělena cena Vestfálského míru, Merz a generální tajemník NATO Mark Rutte stáli s úsměvem na balkóně, zatímco dole lidé demonstrovali a oba vypískávali. Udělení mírové ceny nejagresivnější válečné organizaci na světě – to má v sobě něco hluboce orwellovského, kdy slova znamenají opak toho, co říkají. Celá scéna připomínala Ceaușescovy poslední dny.
Weltwoche: Takže podle vás se EU nachází v krizi.
Fazi: V hluboké krizi. Už nedokáže zajistit materiální jistotu, díky níž byli lidé v devadesátých letech spokojeni. A její ideologická hegemonie se rozpadá. Ne proto, že by se nesnažila – uniformita mainstreamových médií je bezprecedentní. Propaganda však funguje jen dokud je nenápadná; jakmile se stane příliš zjevnou, přestává fungovat. Proto se režim nyní uchyluje k čím dál represivnějším prostředkům: ruší celé volby, Le Penová musí fakticky vést svou volební kampaň v domácím vězení a v Německu se otevřeně hovoří o zákazu AfD. Každý režim, který odhodí svou demokratickou masku a odhalí svou autoritářskou tvář, však již prohrává – protože to jen urychluje jeho delegitimizaci.
Weltwoche: Jak velkou hrozbu představuje tato bruselská tyranie? Jedná se o tyranii slabosti a neschopnosti, nebo existuje reálné nebezpečí, že válka bude využita jako prostředek k uchopení moci?
Fazi: Nebylo by to poprvé, co by evropské elity vedly válku, aby se vyhnuly řešení sociálních a ekonomických napětí doma. Válka směruje energii společnosti ven, proti vnějšímu nepříteli. Na této generaci vůdců je překvapivé, jak otevřeně to přiznávají. Rusko je jen záminkou. Hrozba je z velké části vymyšlená: neexistují žádné důkazy ani důvod věřit, že Rusko chce zaútočit na Evropu – to nyní přiznávají i představitelé NATO. Rusko je poslední velká narativní linie, která jim zbývá k ospravedlnění všech těchto autoritářských opatření. Proto je při myšlence, že by válka mohla skončit, zachvátí naprostá panika.
Weltwoche: Nehrozí nebezpečí, že se tato narativní linie stane realitou? Že budou medvěda popichovat, dokud nezaútočí zpět?
Fazi: To je skutečné nebezpečí. I kdyby jejich kalkul spočíval pouze v tom, že Rusko lze donekonečna provokovat, aniž by došlo k eskalaci, je to nesmírně nebezpečné. NATO systematicky umožňuje závažné útoky hluboko na ruském území, na ruskou infrastrukturu. Jsme to my, kdo v současné době vede válku proti Rusku. Rusko se zatím zdrželo odvetných opatření, ale na jakém předpokladu spočívá jistota, že k tomu nikdy nedojde? A lze si představit ještě znepokojivější scénář: že evropské elity ve skutečnosti směřují k otevřené válce, z jakési kolektivní touhy po smrti – lepší je zničit všechno, než ztratit moc.
Weltwoche: Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se dostal k moci se slibem, že uzavře mír s Ruskem. Obáváte se třetí světové války v Evropě v příštích šesti až dvanácti měsících?
Fazi: Je třeba rozlišovat. Trump to s mírovou dohodou možná myslí vážně. V rámci amerického bezpečnostního aparátu však existují mocné síly, které stále chtějí válku – ukrajinské útoky na ruské rafinerie jsou umožněny také díky americkým zpravodajským službám, satelitům a CIA. V samotném americkém státě tedy panuje konflikt a Evropané se pravděpodobně koordinují s transatlantickým válečným establishmentem v USA. Kdyby skutečně došlo k otevřené válce mezi NATO a Ruskem, nejednalo by se o válku na vyčerpání jako na Ukrajině, ale o hypersonické rakety dopadající na evropská města. Důsledky by byly nepředstavitelné. Pokud je to jejich hra, přišli o rozum.
Weltwoche: Pojďme se nyní věnovat Švýcarsku. Brzy budeme hlasovat o institucionálních dohodách s EU. Jaká je vaše rada?
Fazi: Pro Švýcarsko by v tuto chvíli prohlubování integrace s EU bylo naprostým šílenstvím. Nemělo by to smysl ani před třiceti či čtyřiceti lety. Ale předat dnes EU více moci, vzhledem k jejímu autoritářskému a válečnickému směřování, by byla katastrofa. Švýcarsko je živým důkazem proti lži, že malé země mohou prosperovat pouze v rámci EU. Totéž dokazuje Island a země jako Polsko a Maďarsko, které byly natolik prozíravé, že vstoupily do EU, ale nepřijaly euro, si v mnoha ohledech vedly lépe než země, které se připojily k jednotné měně, protože si zachovaly podstatně větší suverenitu.
Weltwoche: Lze suverenitu, jednou odevzdanou, vůbec někdy získat zpět?
Fazi: To je ten klíčový bod. Zakladatelé EU tomu dokonale rozuměli: začnete spoluprací v malých, neškodných záležitostech, které nikoho nevzrušují, ale nadnárodní uspořádání si pak vytvoří vlastní závislost na dané cestě. V každé krizi pak vzniká tendence předávat těmto institucím ještě více pravomocí, protože už nemáte prostředky, abyste reagovali sami. Je to kluzký svah: jakmile uděláte první krok, nevyhnutelně sklouznete dál. Ty dveře by se otevíraly čím dál tím víc a zvrátit tento proces je téměř nemožné.
Weltwoche: Pravicové strany od té doby zmírnily své výzvy k odchodu. Zkorumpovala je moc?
Fazi: Nemluvil bych o korupci; uvažoval bych o tom strukturálně. Pokud považujete EU za impérium a členské státy za kolonie, pak je v povaze koloniálního systému, že nedovolí svým koloniím, aby se demokraticky odhlasovaly z impéria. První vlna stran kritických vůči EU byla naivní. V roce 2018, když se k moci dostaly Lega a Hnutí pěti hvězd, Itálie pod tlakem Bruselu ustoupila. Další vlna, lidé jako Meloniová, tomuto koloniálnímu uspořádání rozumí. Vědí, že v zásadních otázkách hospodářské a zahraniční politiky nemají jinou možnost, než se podřídit diktátu z Bruselu.
Weltwoche: Pak už zbývají jen občané. Ve Švýcarsku v roce 1992 byly téměř všechny strany pro vstup – a lid řekl „ne“ o vlásek.
Fazi: Právě v tom spočívá požehnání přímé demokracie: je to vězení pro politiky. Musí se neustále ospravedlňovat; lze je přivést k pořádku. To v Evropě chybí. Chcete-li však v jiných zemích více přímé demokracie, musíte nejprve vystoupit z EU, protože přímá demokracie potřebuje suverenitu, aby měla nějaký účinek. Můžete nechat občany hlasovat o všem, ale pokud se rozhodnutí nakonec stejně přijímají v Bruselu, je to zbytečné. Švýcarský model ukazuje cestu, zejména v éře internetu, kdy by lidé mohli hlasovat téměř denně – a většinou by činili moudřejší rozhodnutí než naše zkorumpované elity.
Weltwoche: Velmi aktuálním příkladem je Polsko, kde proevropská vláda postupuje proti vlastním ústavním soudcům.
Fazi: Nikdo se nad tím nepozastavuje, a přitom jde o jádro věci. Nelíbí se jim, že v Polsku stále existují ústavní soudci, kteří berou ústavu vážně – soudci, kteří v minulosti rozhodli, že polské právo má přednost před právem EU. To je v EU naprostá kacířství, protože celá architektura spočívá na principu nadřazenosti práva EU: tj. že EU nakonec stojí nad vnitrostátními zákony a ústavami. V Polsku jde o likvidaci posledních bašt odporu – až po úplné začlenění země do systému EU, včetně vzdání se vlastní měny, což by bylo v rozporu s polskou ústavou. Je to přesně váš švýcarský požadavek: „Švýcarské právo místo zahraničních soudců“. Každý, kdo hájí národní suverenitu a právní stát, je trestán, protože samotný Brusel nemá právní stát s oddělením moci.
Weltwoche: Na závěr: jak přesvědčíte levici, že tento nadnárodní globalismus je v rozporu s jejími vlastními ideály?
Fazi: Problém je v tom, že už neexistuje žádná skutečná socialistická levice. To, co se dnes vydává za levici, nemá téměř nic společného se starým dělnickým hnutím; je to progresivně-liberální kaše, která se točí kolem individuální identity. Levice kdysi chtěla překonat rozdíly a sjednotit lidi na základě společných třídních zájmů. Liberální progresivismus dělá pravý opak: nachází všechny možné způsoby, jak rozdělovat dělníky, třeba podle toho, jaká zájmena používáte, atd. Upřímně řečeno, méně mě zajímá přesvědčovat levici než spojit nejlepší myšlenky obou tradic: myšlenky staré levice o ekonomické demokracii a kulturní zdravý rozum konzervativců. Stará Evropa byla napůl křesťanská, napůl socialistická, sjednocená myšlenkou společného dobra. Levice a pravice jsou dnes především nástroji, které elity používají k rozdělování lidí. Všichni potřebujeme mír, rozvoj a ekonomickou suverenitu – a to není ani levice, ani pravice.
*
Thomas Fazi, “European integration is one of the main causes of the erosion of democracy in Europe”: my interview with Die Weltwoche vyšel 12.11.2026 na thomasfazi.com, překlad Zvědavec

