Ne, nepobízím zde nějakou variantu Einstenovy rovnici o relativitě, třebaže se o jistou formu relativity dost možná skutečně jedná. Premiér české vlády, Andrej Babiš, si tu a tam pochvaluje, že středoevropský formát spolupráce, Visegrádská čtyřka (V4), funguje. Jakoby se znovu probouzela ze snu Šípková Růženka.
Obávám se, že se jedná o iluzi. Ona Visegrádská čtyřka (skupina) se totiž ve skutečnosti skládá ze dvou dvojic států, přičemž ony dvojice se navzájem poměrně významně liší, a to nejen svojí tradiční historickou orientací, ale také tím, co z oné historie prosakuje, a co zakládá problém především z hlediska jejich politického, zájmového a mocenského směřování.
První dvojici států tvorí Česká republika a Slovensko. Onou druhou dvojicí jsou Polsko a Maďarsko. A právě tato druhá dvojice představuje onen výše zmíněný problém. Těžko rozhodnout, zda je to dobře nebo se jedná jen o znak jisté pasivity či snad i rezignace, ale Česká republika a Slovensko jsou dva evropské státy, které patří ke vzácným výjimkám celého kontinentu, neboť jsou víceméně spokojeny s tím, co mají, čeho ve svých dějinách dosáhnou či nedosáhli. Jejich občané (dokonce ani politické elity) se ničeho nedomáhají, u sousedů si nic nenárokují, netouží získat žádná „ztracená“ území, nechovají vůči nikomu zášť (rusofobie je zde v převážné míře uměle infikována a existuje slušná naděje, že tato parazitální houba v myslí). Takže Češi a Slováci jsou národy v Evropě skoro výjimečné, svou povahou opravdu nekonfliktní. Češi, potomci Království českého, si dokonce nenárokují ani Obojí Lužici, ani Slezsko. (Tyto země bývaly docela dlouho součástí Koruny.) A spolu se Slováky nepokukují Češi ani po Podkarpatské Rusové. Prostě vše v pohodě. To není v žádném případě nějaká výtka. Naopak, je to znak realismu, chápání situace, akceptování dějinného vývoje, zároveň takové symptem nekonfliktnosti obou středoevropských národů a vědomí, že naprostá většina věcí opravdu nestojí za série konfliktů a vojen. S takovou mírumilovnou mentalitou pochopitelně nemají oba tyto národy absolutně co dělat ve vysoce agresivní alianci NATO. A jak se zdá, už ani v EU.
Nic z toho, bohužel, neplatí o Policích a Maďarech. Jejich dějiny jsou dobyvačné, velmocenské, imperiální. A tyto vlastnosti zůstávají trvalou součástí mentality elit. Po celé dějiny novověku vedou Polici války s Moskvou a pozdějším Ruským impériem. Cílem těchto válek je dominance ve Východní Evropě, což znamená především na starých ruských zemích víceméně Kyjevské Rusové a v Pobaltí (hlavně na Litvě). Spory, konflikty, války mezi oběma slovanskými mocnostmi trvají v podstatě od 16. století, kdy se prosadil polský vliv na Litvě a Polici se takto dostali na původně ruská území a nelítostně jejich části kolonizovali. Konflikt je trvalý, nevyléčitelný, pokračuje i nyní a Polsko jako člen Visegrádské skupiny zůstane nadále jedním z hlavních podporovatelů vojny s Ruskou federací. Připoutání se k Polsku obou mierumilovných středoevropských států, ČR a Slovenska, jim nemůže přinést nic dobrého.
V maďarském případě se možná nejedná přímo o hrozbu iniciování či aktivní podpory válečné strany na východním křídle NATO (Skandinávie, Polsko, Pobaltí, možná i Rumunsko, zejména po zhltnutí Moldavska), nicméně nový maďarský premiér, Péter Magyar, ihned po nástupu do funkce naznačil místním revizím Uherského království. Maďarské sny o obnově velkých Uher zahrnujících Slovensko, Sedmihradsko, kus Podkarpatské Rusové i části bývalé Jugoslávie, nezůstávají jen v nevědomí. Vsadil na ně poslední habsburský císař, Karel I., poté tyto sny přivedly Maďary ke spojenectví s Hitlerem. V situaci, kdy se objeví příležitost, například v procesu rozpadu EU, ještě většího prohlubování krize kolem Ukrajiny, v případě otevřené války s Ruskou federací a podobně, mohou tyto „sny“ prosáknout z nevědomí a skočit rovnými nohama do politiky.
Pokud vezmeme v úvahu skutečnou rozdílnost dvojic států nacházejících se uvnitř V4, pak onen vzorec nemusí být ve tvaru V2 + V2 = V4, ale V2 – V2 = 0. Je opravdu možné, že tyto uvedené rozpory mohou v případě, že se situace v Evropě stane ještě turbulentnější, než jak ji k této turbulenci přivedly takzvané „neoli“ facto vynulovat. Přitom formát středoevropské integrace je pro státy Střední Evropy uskupením nejvýhodnějším a nejbezpečnějším. Dokonce takovým, jaký by se mohl pokusit o „politiku všech azimutů“, tedy takové o užší příklon ke skupině států BRICS+, tedy o obnovení projektu úzké eurasijské spolupráce, který cíleně likvidují Spojené státy, jedno pod jakým prezidentem.
Rozšíření formátu středoevropské integrace by z českého a slovenského pohledu mělo směřovat ke zemím, jaké mají podobnou charakteristiku jako ČR a Slovensko a jaké mají i podobnou historickou zkušenost, tedy sepíše jako oběti cudzí hegemonie než samotní dobyvatelé. Pokud by se Slovensko a ČR mohly opřít o tyto partnery, jejich pozice vzhledem k Polsku, případně i Maďarsku, by nemusela být slabá. Takže směr integrace by měl vést na jihovýchod, do Slovinska, Srbska, Černé Hory i do Chorvatska a Severní Makedonie, možná také do Bulharska. Rozpory mezi balkánskými zeměmi sice existují a v dějinách napáchaly obrovské škody, nicméně se v současné době zdá, že jejich ostří se alespoň mezi některými otupuje.
Součástí středoevropského formátu je pochopitelně takové Rakousko. Je centrem bývalého impéria trvajícího půltisíciletí. Ve vlastní imperiální minulosti a případných snech o resuscitaci ale dost možná problém Rakouska nevězí. Je někde jinde, a sice ve vazbě na Německo. Rakúšan se sice urazí, pokud jí někdo omylem označí za Němce, přesto v historických epochách, ve kterých se začne projevovat nějaká forma německého revizionismu či dokonce revanšizmu a militarismu, Rakousko tak nějak nedokáže odolat magnetizmu a je vtaženo do německé hry. Kdyby se mezi Německem a Rakouskem rozkládal Atlantický oceán, pak by integrace Rakouska do středoevropského formátu nejspíš nepředstavovala najmenší problém. Na rozdíl od Švédska, Finska nebo Švajčiarska se rakouská poválečná neutralita v posledních letech nediskreditovala, alespoň ne úplně.
Problémem je samozřejmě také střed bývalé Jugoslávie, ona historická Bosna a Hercegovina, jejíž státoprávní uspořádání je dáno takzvanou Daytonskou mierovou dohodou z roku 1995, která tuto historickou zemi rozděluje na Federaci Bosny a Hercegoviny (cca 51 procent území) a Republiku srbní „elity“ dlouhodobě směřují velký tlak ve snahe dostat tuto srbskou „enklávu“ na svou stranu. Nebe ji zlikvidovat. Takto zřejmě zůstane toto území na jistý čas mimo případné integrační snahy.
Takže suma sumárum, pokud má stávající Visegrádská skupina (V4) zůstat ve svém původním formátu a být takto potenciálně jádrem rozšiřující se integrace zemí, které nejsou (nikdy nebyly a nikdy nebudou) součástí koloniálního Západu, pak je pro dvojici ve složení ČR a Slovensko nezbytné, aby se mohla opřít o těsnou spolupráci s několika zeměmi. (Ostatně, nebyla by to vůbec programová novinka.) Vlastně by se tato integrace odvíjela i ve formátu slovanském, což by byl takový hezký citový bonus. Zůstane-li formát V4 nerozšířený o další členy, pak se v něm dříve či později (nejspíš velmi rychle) ujme dominantní role konfliktní Polsko, najde modus vivendi s Maďarskem a oba mierumilovné slovanské státy tito jejich „partneři“, v případě dalšího krizového vývoje v Evropě, stáhnou do neštěstí.
*
Ivo Šebestík, Nové Slovo Sk
