U nás v Česku se tahle postavička v papírové čepici na demonstracích masově objevuje – a mnozí to vydávají za roztomilou recesi či naopak symbol boje za svobodu slova. Podle mě to ale žádná nadsázka není. Je to spíš symbol zblblosti a dětinskosti: důkaz toho, jak snadno u nás dokážeme vážné věci shodit, místo abychom jim čelili jako dospělí. V Německu žádní „Večerníčci“ nebyli. A když se podíváte za televizní komentář, je hned jasné proč.
Televizní zprávy se tradičně snažily celý protest uhladit a nasměrovat ho do bezpečných kolejí – moderátoři mluvili hlavně o klimatu a obecné nespokojenosti. Jenže pak kamera zamířila přímo do davu a nechala promluvit samotné studenty. O klimatu nepadlo ani slovo. Místo toho mě na těch mladých lidech zaujala nečekaná dospělost. Mluvili řečí vázanou, srozumitelně a bez naučených frází: „Nebudeme mít byty, nebudeme mít rodiny. Chceme, aby nás média i vláda konečně vnímaly.“ Byl v tom čistý, syrový strach z budoucnosti, ale i dospělý nárok na to, aby je konečně někdo bral vážně. Působili autenticky, ne dětinsky.
Skutečný důvod, proč se německá mládež definitivně probrala ze spánku, totiž v reportážích zazněl jen tak na okraj: návrat branné povinnosti.
Stačí se podívat na transparenty, které zaplavily německá města pod hlavičkou hnutí Gen Z regelt (tedy Generace Z to zařídí) – a mimochodem, nejostřejší a nejhlasitější byli naši nejbližší sousedé, Sasíci. Viz portrét Merze s doporučením – „Lass dich doch selbst erschiessen!“ Nech se zastřelit sám! Tohle heslo se v přehledu zpráv sice neobjevilo, ale ani na dalších nebyla líbivá hesla z tiskových zpráv, ale tvrdá realita:
- „Bildung statt Rüstung“ – Vzdělání místo zbrojení.
- „Friedensfähigkeit statt Kriegstüchtigkeit“ – Schopnost k míru místo vládní mantry o připravenosti na válku.
- „Steckt den Kanzler in den Panzer“ – Strčte kancléře do tanku.

Ten vzkaz je naprosto srozumitelný. Německá mládež – a v bývalém východním Německu obzvlášť – vidí, jak se v rozpočtu během chvíle najdou stovky miliard eur na tanky a armádu, zatímco do jejich škol zatéká, chybí učitelé a vlastní bydlení je pro ně nedosažitelný luxus. A jako třešničku na dortu jim politici, kterých se odvody vůbec netýkají, chystají povolávací dotazníky. Právě tohle spojení zanedbané přítomnosti a hrozby války zafungovalo jako nekompromisní budíček.
Při pohledu na německé ulice ale vynikne ten propastný rozdíl oproti Česku. Zatímco mladí Němci hned za našimi hranicemi přemýšlejí o tom, kde budou bydlet a jak založí rodiny, zda vůbec budou mít práci, naše generace Z tohle vůbec neřeší. Místo toho vyráží do ulic bojovat za „svobodu slova“, kterou jim prý vezme Andrej Babiš, a účastníci demonstrací na kameru jen mechanicky opakují naučené fráze, které jim z pódií předříkává falešný prorok Mikuláš Minář, různí „nezávislí“ komedianti nebo youtuber Kovy – tentýž Kovy, který ve svém pojetí „mediální výchovy“ učí děti na školách především nemyslet a přijímat jen tu jedinou správnou verzi reality.
A je tu ještě jeden paradox té jejich „svobody slova“. Zatímco se mladí v ulicích bojí její budoucí ztráty, vůbec jim nevadí, že v Česku už dnes padají tvrdé tresty za obyčejný verbální „zločin“ – stačí se podívat na případ učitelky Martiny Bednářové, která byla odsouzena jen proto, že chtěla, aby děti samy myslely a srovnávaly informace.
Proč se naši mladí neozvou kvůli věcem, které jim reálně ničí start do života? Nedávno mi to nechtěně vysvětlila kamarádka mé dcery – pravda, ještě z generace mileniálů. Moudře tehdy pravila, že pokud mladí nebudou mít byt, můžou si za to přece sami – nebyli zkrátka dost schopní. A v tom je ono pověstné Des Pudels Kern – jádro pudla. Česká generace Z nepůjde demonstrovat za dostupné bydlení nebo normální životní podmínky, protože by to v jejich očích byla „demonstrace lůzrů“. Něco jako ti dezoláti, kteří demonstrovali proti Fialově vládě za takové přízemnosti jako potravinovou soběstačnost, důstojné mzdy, proti inflaci a kupodivu, také za svobodu slova. Dokonce se naši „budoucí milionáři“ staví i proti progresivnímu zdanění: Přece nebudou trestat ty úspěšné, co kdyby se jimi jednou sami stali! Naopak, německá mládež žádá – Tax The Rich!
Naše generace Z nechápe, nebo nechce pochopit to, co německá i francouzská mládež pochopily už dávno – že chyba není v nich, ale v systému, který jim dávno podtrhl žebřík, po kterém by se mezi ty úspěšné vůbec mohli vyšplhat. Místo toho raději naslouchají falešným prorokům a křičí v ulicích bok po boku s těmi, kteří je do téhle bezvýchodné situace dostali, než aby dali za pravdu těm prozíravějším.
Němečtí studenti dnes ukázali, že heslo Gen Z regelt znamená vzít svůj osud do rukou a mluvit za sebe jako dospělí lidé. Jenže k tomu je potřeba začít používat vlastní hlavu – a to je disciplína, která se v Česku nejen nenosí, ale dokonce se za ni i trestá. Myšlení totiž hrozí odchodem z komfortní zóny. Je mnohem pohodlnější mávat Večerníčkem, papouškovat cizí hesla z „mediální výchovy“, bát se nálepky „lůzra“ a „chcimíra“ a nadšeně tleskat těm, kteří vám právě prodávají vaši vlastní budoucnost. Otázka jen je, co bude bolet víc: jestli začít konečně přemýšlet teď, nebo teprve až někoho osvíceného na západ od nás napadne, že i naše mládež by koneckonců mohla na východní frontu. To už bude vážně „na krev“.
*
Jana Kunšteková, Litterate

