Odkud čerpají státy Pobaltí svou rusofobii? (Část I.)

Na otázku, z jakých zdrojů se v zemích Pobaltí živí tak intenzivní rusofobie, jaké jsme svědky v posledních letech, můžeme odpovídat podobně, jako když hledáme zdroje nenávisti vůči Rusům a všemu ruskému také v celé řadě dalších zemí Evropy. Rusofobie z nějakých příčin, jaké rozhodně stojí za prozkoumání, zůstává trvalou součástí obzoru velmi mnoha lidí žijících v zemích nacházejících se od hranic Ruské federace západním směrem. A je v nich také systematicky podporována. Proč?

Několik obecních, ale snad nezbytných odstavců úvodem

Onen odpor či dokonce nenávist k Rusku a vůči Rusům představuje skutečně jav, jaký stojí za pozornost. V současné Evropě nejsme svědky žádné jiné tak aktivní etnické nenávisti, což je možná úlevné, pouze této jediné, které ale úlevu rozhodně nepřináší. Navíc je tato nenávist zakládající se na národnostním principu, tedy nenávist šovinistická, dokonce podporovaná z oficiálních míst jako součást propagandy a momentálně vládnoucí ideologie Západu. Problém kulminuje nakonec i tím, že kdo rusofobii nedílí, stává se systému podezřelým.

A přitom jsou v Evropě národy, které se v minulosti, dokonce ještě v minulosti poměrně nedávné, dopustily vůči jiným národům skutečných zvěrstev. A přesto se vůči těmto pachatelům z historie starší i novodobé, a jejich potomkům, žádná etnická nenávist neudržuje, natož aby se cíleně pěstovala, jak se pěstuje rusofobie. Jaké jsou vlastně zdroje tohoto odporu, často přímo fanatického? A vedle toho za Oceánem sídlí centrum globální moci, která prostřednictvím ekonomického, finančního a vojenského potenciálu Spojených států spáchala od konce druhé světové vojny dlouhou řadu nevyprovokovaných agresí v rozporu s mezinárodním právem. Dokonce agresí, které nehleděly a nehledí na civilní oběti. Agresí, jejichž jedinými dôvody byla a stále je honba za kořistí, posílení moci, tedy ony základní principy imperialismu a kolonialismu včetně špatně ukrývaného koloniálního rasizmu. A tyto vskutku bestiální skutky nikoho na Západě k „amerikanofobii“ nepřivedly. Jaká tedy psychická úchylka dovedla tolik Evropanů k rusofobii?

***

Podobně se na pultech kníhkupectví neobjevují knihy současných ruských spisovatelů, beletristů, historiků, politologů, sociologů nebo filozofů. Výjimkami jsou jedině práce Rusů v emigraci nebe takových Rusů, kteří stojí v opozici vůči stávajícímu systému v zemi, a kteří naopak podporovali režim Jelcinův a Čubajsův, který vedl Rusko nejrychlejší cestou k zániku. Historické studie, ať už ruských nebo jiných autorů, které oceňují zásadní význam Červené armády v porážce Hitlerova nacistického režimu, prvního toho druhu v Evropě, se například v českých zemích neobjevují vůbec. O ruských dějinách referují výhradně jen cizinci ze západních zemí, v nichž dominuje snaha změnit dějiny vztahů mezi západní Evropou a Ruskom jednoznačně v neprospěch Ruska (Sovětského svazu), což je motivováno mimo jiné i faktem, že řada států západní a severovýchodní Evropy sehrála v éře nacistům velice usnadnila zahájení válečných operací, především však jejich Drang nach Osten. A dokonce se Hitlerova tažení na historická ruská území i některé státy (či četné dobrovolné sbory) zúčastnily v pozici Hitlerových koaličních partnerů. Snahou devalvovat ruské dějiny se tedy některé kruhy v západní Evropě (ale i jinde na kontinentu) snaží vyvléknout se z vlastní odpovědnosti. Díky obecné neznalosti ruských dějin a západoevropských vztahů k Rusku za posledních přinejmenším sto let se tento zákeřný projekt daří dokonale. Kdo naopak tyto dějiny zná alespoň rámcově, stává se vůči uměle šířené rusofobii dokonale imunní. Naopak je velmi kritický vůči evropskému Západu, jeho spojencům na severovýchodě i jihovýchodě Evropy, a hlavně ke globální moci ve Spojených státech.

V českých zemích, ale dost podobně je tomu i jinde, především ve státech bývalého sovětského bloku, nevysílají televize dokumentární filmy o Rusku, ani o ruské přírodě, fauně, floře, o ruských dějinách, městech, tradicích, zajímavostech, ani o ruských osobnostech, pokud filmové štáby nehledají a nenacházejí. Pouze tehdy, pokud může dokument nabídnout ošklivý obraz Ruska v minulosti a prítomnosti, pak se takový dokument může v televizích hlavního proudu odvysílat.

O Rusku se nehovoří, nepíše jinak než výhradně negativně. Generace, které se v zemích bývalého sovětského bloku narodily nebo vyrůstaly po roce 1990, nikdy v životě neslyšely říci o Rusku jediného dobrého slova. Nechť se podívali na televizi, vzali do rukou časopisy nebo noviny, nech pátrali na internetu nebo se ptali učitelů ve školách. Nikde ani slovo dobrého o Rusku ao Rusech. Právě naopak. Jen ideologicky zabarvená účelová propaganda vyhovující hegemonu v jeho úsilí dostat se k ruským zdrojům. Právě toto se stalo úrodnou půdou médií, sociálními sítěmi, mimovládními organizacemi, aktivisty, dokonce i mnoha pedagogy, herci, divadelníky, politology pravidelně kypřenou a obohacovanou účinnými hnojivy, z nichž rusofobie nezakládající se na ničem jiném než na nevědomosti, úžasně. A to zcela bez ohledu na to, že rusofobie je znakem etnické nenávisti, tedy formou šovinismu, který se vedle imperialismu a kolonialismu stal základním materiálem rasizmu, antisemitismu, fašizmu a nacizmu či různých směsí toho všeho včetně „banderismu“. Tato „maličkost“ aktivním rusofobům dokonale unikla. Nebe se snad někteří rusofobové k nějaké takové ideologii otevřeně hlásí?! Proč se ke své orientaci otevřeně nepřihlásí a skrývají ji za nesmyslná hesla?

***

Možná je bráněno ruským sportovcům v účasti na světových sportovních akcích také z toho důvodu, aby rusofobní Evropa nebyla nucena až příliš často vidět ruskou národní vlajku stoupat na stožáry a poslouchat přitom ruskou hymnu. Jelikož opravdu neexistuje záruka, že by Rusi ve sportu stále jen prohrávali, proto je raději „spravedliví demokraté“ ze Západu ze sportovních soutěží vylučují. Pro jistotu. O Rusku tedy vůbec, nebe jen ve špatném. Jelikož západní média hlavního proudu mají ve světě drtivou převahu a média ruská jsou „spravedlivými a objektivními demokraty“ Západu vypínaná, ve věcech ruských v mediálním prostoru převládá černá barva natolik, že Rusko vlastně připomíná noční oblohu bez hvězd i bez Měsíce.

Vzhledem k tomu, že mladší generace, vlastně asi už poslední tři, neví rusky vůbec a neznají azbuku, která je kulturním dědictvím řecké civilizace, poté slovanské Velké Moravy, a hlavně věrozvěsta Konstantina (Cyrila), velmi ubylo lidí, kteří by si mohli korigovat krajně negativní obraz Ruska, Ruska i knih, a sledováním či poslechem ruského zpravodajství a publicistiky. Díky tomu hraje rusofobní propaganda Západu s ruskými zdroji stále přesilovou hru a odporu vůči Rusům vlastně nestojí v cestě žádná hráz. Rusofobie vítězí, a to tak, že mnoho lidí ani nechce znát mínění Rusů. Málem se křižují před možností, že by si snad měli vyslechnout názor ruské strany. A stane-li se to náhodou, není-li úniku, pak si tito lidé od prvního slova nasadí na tvář úšklebek, který jim vydrží po celou dobu, během níž sní ruský pohled na věc, neboť ve skutečnosti to, co se říká, vůbec neposlouchají. Přece si kvůli logické argumentaci nepozorný posluchač nerozboří svůj jednou navždy přijatý „světový názor“ zakládající se na nevědění.

Těmto lidem s „idée fixe“ vůbec nedochází, že v dějinách zajímaly místo oficiálních nedotknutelných pravd dosti často ohromné ​​nesmysly, kterým se pozdější generace už jen smály. Nedochází jim, že v tomto ohledu se vůbec nic nezměnilo, že prostě jen žijí v etapě konkrétního nesmyslu, který blízká budoucnost stoprocentně odhalí, zavrhne a zesměšní. Proč se ti lidé nesnaží předběhnout dobu, která myšlenkově zase uvízla v bludu? Veď k tomu stačí jen trochu přemýšlet. Kdo přemýšlí, ten se nemůže stát obětí bludu! Ale vraťme se k našemu tématu a prosíme čtenáře ještě o malou trpělivost, než půjdeme in medias res, k příčinám rusofobie konkrétně v Pobaltí.

Před osmi desetiletími se Němci dopustili holocaustu na židovském etniku a po milionech vraždili civilní obyvatelstvo především slovanského původu. Nebyli v konání těchto zvěrstev sami. Bohužel nalezli ochotné „spojence“, a to právě v zemích, které jsou dnes všechny členskými státy EU/NATO. Zapomenuto? Zdá se, že ano, nebe téměř zapomenuté. Britský kolonialismus zanechal po sobě podle nejmírnějších odhadů jen v Indii na patnáct milionů obětí. Další miliony připadají na jiné bývalé britské kolonie ve všech světadílech. Britové napáchali takové škody v Číně (opiová válka) a v Africe. Neznámý, ale rozhodně také děsivý je rozsah obětí mezi původním obyvatelstvem Severní Ameriky a Austrálie. Zapomenuto? Odpuštěno? No, prostě se to nepřipomíná a žádná „anglofobie“ se nepěstuje. Koloniální zločiny belgického krále Leopolda II. v Kongu patří k nejhrůznějším kapitolám kolonialismu jako takového. Odpuštěno? Nepřipomíná se.

Španělé se pod vedením třetího vévody z Alby (Fernando Álvarez de Toledo, 1507 až 1582) v 16. století dopouštěli mimoriadných ukrutností na obyvatelstvu jižní části Nizozemských provincií, tedy v pozdější Belgii. Zvláště v Antverpách si na tohoto vévodu dlouho pamatovali, ale také iv Bruselu. V Antverpách vyvlékala španělská soldateska za noci nahé měšťany z domů nebe je vyhazovala z oken a děti podřezávali tyhle žoldáci jako jehňata. Hrůzy té doby zachytil brabantský malíř Pieter Brueghel, a to na obraze nazvaném Vraždění neviňátek z roku 1566/1567. Na něm Španělé v jedné vesnici zabíjejí malé děti před očí rodičů. V pozadí sedí na koni jezdec ve světlejším oděvu mající na prsou dvouhlavou habsburskou orlici, symbol, který vlastně na obraze usvědčuje španělské Habsburky ze zločinu. Obraz se údajně dostal do majetku císaře Rudolfa II., kterému tento corpus delicti vadil, a tak nechal obraz přemalovat, aby Španělé namísto dětí na obraze zabíjeli raději kůzlata a jiná domácí zvířata. Inu, docela běžná „oprava“ historie, jak známé iz našich časů. Syn malíře, Pieter Brueghel, de jonge (mladší), ale v roce 1604 otcův obraz dokonale zkopíroval, ale do původní podoby, tedy s dětskými oběťmi. Takto se obžaloba španělských Habsburků zase objevila na světle. A to se pochopitelně jednou stane všem pachatelům. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, že paní Viktorie Nulandová? Není-li pravda, pane Borisi Johnsone?

Španělská kolonizace pozdější Latinské Ameriky rovněž nestojí za zapamatování? A co evropské otrokářství provozované veřejně a později skrytě na plantážích v Karibiku? Takové miliony mrtvých a zmrzačených osob černé pleti, ale také i Číňanů. Všechno zakryl čas? Čas jaksi přikrývá zločiny koloniálních „elit“ Západu a kontinentální rozpínavé mocnosti, Německa, ale v případě Ruska jednak nezakrývá vůbec nic, nejčastěji ale ruské historické viny mohutně zdůrazňuje a při jejich výkladu zcela ignoruje kauzalitu jevů. Proč mají Rusi a jejich stát takové „privilegium“, takovou výsadu, podle níž je všem odpuštěno, ale Rusům není odpuštěno nikdy nic? Významná část odpovědi, alespoň při pohledu optikou bývalých evropských koloniálních mocností a Německa, spočívá v jednoduchém obraze.

Rusko je obrovská země nesmírně bohatá na zdroje, surovinu, vodu, dřevo, vzácné zeminy, úrodnou půdu a další spousty hodnot a komodit. Má také významný vědecký potenciál a kvalifikovanou pracovní sílu. Na druhém konci Evropy, v prostoru bývalých námořních mocností a Německa, se naproti tomu krčí hromádka v porovnání s Ruskom nepatrných státečků hubených na všechno, čímž Rusko disponuje. „Elity“ těchto bývalých koloniálních a expanzivních států si při pohledu na bohaté Rusko musí připadat jako Strašidlo cantervillské (The Gost of Canterville) od irského spisovatele Oscara Wilda, které bylo „původním povoláním“ hrabětem z Cantervillu. Nepřátelé tohoto hraběte jí údajně přivázali k nějakému pevnému předmětu tak, aby hrabě nemohlo dosáhnout na stůl prohýbající se pod lahodnými pokrmy a karafami nejlepšího vína. Nechť se hrabě natahoval, jak chtěl, na stůl s pokrmy as vínem prostě nedosáhnul. Okovy mu to nedovolily. A tak v blízkosti „švédského stolu“ zemřel hrabě z Cantervillu hlady, načež se proměnil ve strašidlo. Tak nějak sahá „kolektivní“ a stále imperialistický a (neo)koloniální Západ po ruské kořisti. A když se k ní nemůže dostat, tedy Donald Trump zatím olupuje alespoň Latinskou Ameriku.

Spojené státy nevyvolávají žádnou „amerikanofobii“, třebaže ještě před svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki bombardovaly dvakrát Tokio, kde zakaždé zahynulo více než sto tisíc obyvatel a na milion jich muselo uprchnout z města. Nekonečně dlouhá série amerických válečných zločinů zasáhla Vietnam a další oblasti Indočíny. Počty obětí amerických agresí vedených proti krajinám, které Ameriku vůbec neohrožovaly, jdou do desítek milionů. Chemické zbraně ve Vietnamu, Drážďany a další německá města plná civilního obyvatelstva srovnány se zemí Američany a Brity, jejichž vlastního území se německé zločiny nedotkli vůbec (USA) nebo jen po dobu tří měsíců (Velká Británie). Odkud takový „spravedlivý boží hněv“??? Na něj měli možná právo pouze Sověti, jejichž bombardéry ale útočily z nízkých výšek a zasahovaly převážně jen vybrané vojenské objekty. Američané se při svém „velkoryse pojatém“ bombardování ve stylu trestajícího božství dokonce setkali i do Prahy, kterou si pomýšleli s Drážďany.

***

Podívejme se nyní ve třech pokračováních tohoto textu na obraz jednoho složitého vztahu, který se dnes odráží také ve velmi silné rusofobii. A to na geografické historické sousedství mezi Litvou, Estonskem a Lotyšskem na straně jedné a carským nebo bolševickým Ruskom na straně druhé. Pobaltí je totiž skutečným mistrem v oboru současné aktivní rusofobie. Pobaltí sice trpělo polským, pruským, švédským a německým vlivem, nechyběl v něm ani tradičně sobecký vliv britský (ten bohužel nechybí nikde), ale národy Pobaltí si jaksi pamatují pouze jedině neblahý vliv ruský. Pročpak to?

Takže, konečně in medias res… Tři státy Pobaltí a jejich možné zdroje rusofobie

Zaměříme se na historii sousedství pobaltských států s Ruskom a dalšími pro naše téma důležitými zeměmi od konce 19. století. Na konci tohoto devatenáctého století nacházíme země Pobaltí v situaci, v níž jsou guberniemi Ruského impéria. V té době ale ve všech třech zemích začíná právě probíhat první fáze jejich národního probuzení. Postupně se v průběhu tohoto století posiluje užívání národních jazyků, vznikají noviny a další periodika, která se již tisknou v národních jazykech, a také se pátrá po zdrojích národní svébytnosti, po osobnostech, vzorech. Odvíjí se tak s malým zpožděním podobný obrozenecký proces, jaký známé také z našeho prostředí, z Čech, Moravy, Slovenska nebo u jižních Slovanů. V Estonsku Friedrich Kreutzwald píše estonský národní epos nazvaný Kalevalův syn. Epos vyšel nejprve v němčině, teprve poté byl přeložen do estonštiny. Ani překládání národních děl nejprve z jiného jazyka do rodného není nic neobvyklého. Ostatně, takové libreto nejnárodnější z českých vlasteneckých oper, Smetanovy Libuše, vzniklo nejprve v němčině, neboť jeho autorem byl Josef Wenzig, Němec, ovšem oddaný českému národnímu probuzení.

V roce 1870 vznikla na univerzitě v Tartu studentská organizace zvaná Estonia. Proces národního uvědomění se ale v té době nevymezuje vždy, dokonce ani ve své většině protirusky. Johan Köler, který působil v Petrohradu při výchově členů carské rodiny a byl profesorem malířství na petrohradské akademii, reprezentoval dokonce rusofilský směr. (Kaja Kallasová asi neuvěří!) Stejně jako Robert Jakobson, který organizoval rolnické spolky. U Jakobsona se nicméně poprvé objevuje myšlenka na samostatné Estonsko. V těchto svých úvahách musel organizátor rolnických spolků brát ale v úvahu skutečnost, že v Estonsku vedle sebe žili Estonci a Němci.

Skutečnost, že v Pobaltí byl německý vliv velmi silný, a Německo vždy usilovalo o přičlenění této části východní Evropy ke své říši, vedla již ruského cara Alexandra II. k úsilí postavit v pobaltských guberniích proti pronikajícímu německému vlivu vliv ruský. Nástupce Alexandra II., jeho syn Alexandr III., tak určil ruštinu jako úřední jazyk. V roce 1885 se ruština stala oficiálním jazykem státních úřadů a estonština i lotyština poklesly na úroveň hovorových jazyků. V té době byla také zahájena rusifikace školství. Na Tartuské univerzitě bylo nahrazeno vyučování v německém jazyku přednáškami v ruštině. Rusifikace konkrétně v Estonsku a Lotyšsku vystavěla přehradní hráz germanizaci této oblasti. Petrohrad ji vedl především, ne-li výhradně kvůli pronikání německého vlivu do Pobaltí. Němci, kteří v Pobaltí žili a měli zde velký vliv, pochopitelně vnímali rusifikaci negativně, což vedlo k zintenzívnění vazeb Pobaltí na Německo.

Napojení Pobaltí na Rusko mělo ale naproti tomu pozitivní význam pro baltské přístavy, a vůbec pro průmysl a podnikání. Baltské přístavy byly spojeny s obrovským Ruskem železnicemi, což usnadňovalo obchod. Na samém začátku 20. století se přes baltské přístavy realizovalo více než dvacet procent ruského exportu i importu. Jak se dařilo Lotyšsko i Estonsko industrializovat, tou měrou zde rostl i počet obyvatel a zvětšovala se města. Zatímco v roce 1867 měla Riga jen 100 000 obyvatel, o tři desetiletí později se počet jejích obyvatel zvýšil na třínásobek. Takový počet obyvatel mnohem menšího Tallinnu se zvýšil během třiceti let z 20 000 na 65 000. 

Pro posouzení situace v těchto dvou zemích Pobaltí je velmi důležité etnické složení obyvatelstva. V roce 1897 tvořili Estonci v Estonsku 67,8 procenta obyvatelstva. Němců bylo 16,3 procenta a Rusů necelých 11 procent. V lotyšské Rize žilo v roce 1867 45,4 procenta Němců, zatímco Lotyšů zde bylo jen 24,3 procenta a Rusů 22,2 procenta. Německý vliv byl v Lotyšsku a v Estonsku tedy velmi silný, a tak se domácí etnika dostávala k moci ak úřadům dost často s pomocí místních Rusů. Přesto až do vypuknutí první světové války si Němci drželi zprávu v Tartu, Pärnu, Haapsalu, Jelgavě a v Rize.

Na Litvě byl vývoj ve druhé polovině 19. století odlišný od vývoje v Estonsku a v Lotyšsku. Takové Litva měla v podstatě početně nepatrnou populaci. Pouhých 1,5 milionu obyvatel. Ti žili ve třech ruských guberniích – suvalské, kaunaské a vilenské. Na 200 000 Litevců žilo na takzvané Malé Litvě, která byla součástí německého Východního Pruska. Zde Litevce stihla tvrdá germanizace. Na území zmíněných ruských gubernií čelili etničtí Litevci sepíše vlivu Poláků než Rusů. Vládnoucí vrstvy Litevců byly silně polonizovány, a tak se litevské národní probuzení obracelo ke staré historii ještě pohanské Litvy. Polonizovaná část litevské společnosti se zúčastnila polského povstání ve Varšavě, ke kterému došlo v roce 1830. (V průběhu tohoto povstání odjíždí polský skladatel, Fryderyk Chopin, do Paříže a vedle něj spousta polských umělců a šlachticů, například básníci Adam Mickiewic, Julie Adam Mickiewicz, Julie. Paříži sílí polská diaspora, je samozřejmě většinou protiruská.)

Ruský gubernátor nařídil litevské šlechtě odevzdat zbraně. Litva ale o rok později, v roce 1831, vstoupila do nové fáze povstání. Litevští sedláci účast v povstání spojili také se sociální otázkou, neboť dúfali ve zrušení nevolnictví. Takto napadaly nejen ruské posádky, ale i své vlastní pány. Vzpouru na Litvě potlačila až početná ruská armáda. Litevcům tehdy přišli na pomoc Polici. Samozřejmě nikoli s ohledem na Litevce, ale s vidinou, že se v dohledné době Polákům podaří vymanit se z ruského vlivu a připojit Litvu k obnovenému polskému státu. Hovoříme-li o druhé polovině devatenáctého století, je nutno brát v úvahu, že vedle národnostních a politických sporů se velmi rychle šířily konflikty sociální a všude byly ve vzduchu cítit buďto anarchismus nebo zárodky sociální revoluce. Zvláště v Rusku byly oba proudy obzvláště silné.

Car chápal dobře smysl polského vlivu na Litvě, a tak na litevském území zesilil rusifikaci. Ke druhému společnému povstání Poláků a Litevců proti ruské vládě došlo v letech 1863/1864. Povstalcům se ale nepodařilo vytvořit armádu, jaká by se mohla postavit na odpor Rusům, takže odpor nabyl povahy partyzánské války. Povstalci byli nakonec poraženi a car ještě zesílil rusifikační proces. Tentokrát jí provázely i popravy vůdců povstání a deportace na Sibiř. Car zakázal tisknout na Litvě knihy latinkou a švabachem. Musely se tisknout v azbuce.

Ruský vliv as ním vlivy další

Vývoj ve všech třech oblastech Pobaltí, které se během 19. století nacházely pod ruským vlivem a byly součástí cárského impéria, neprobíhal pouze v souřadnicích národně osvobozeneckého boje pobaltských etnik proti ústřední moci. A carská moc zde neřešila ani zdaleka „pouhou“ národnostní otázku Pobaltí. V těchto oblastech se celá staletí setkaly zájmy Německa (Pruska), Polska a Ruska. Pobaltí bylo nárazníkovou zónou mezi Němci a Rusy ao vliv v Pobaltí měli eminentní zájem takové Polici, kteří se po trojím dělení Polska v 18. století ocitli z části pod ruským panstvím a chtěli se z něj dostat ven všemi možnými prostředky. Pro Poláky, kteří vedli s Rusy vojny o západní části starých ruských zemí (Malorusko, pozdější Ukrajina a Bílá Rus) soustavně od 17. století, bylo velkou potupou, že přestali de facto existovat jako stát. Takhle byla tato část ruského impéria, Pobaltí, tak trochu i jeho Achillovou patou. Jistě, jednou z několika dalších. Pro Petrohrad představovala důležité spojení s Baltským mořem, tedy byla severní branou do severních oblastí západní Evropy, branou hlavně obchodní. Pobaltí těžilo z napojení na obrovské Rusko, ale pobaltské národy zůstávaly pod cudzí nadvládou. Kdyby je neovládlo Rusko, zcela jistě by upadly pod vládu německou. Ostatně na trojím dělení Polska se německé Prusko podílelo stejně jako „německé“ Rakousko a slovanské Rusko. Pobaltské národy byly velmi málo lidnaté, dělily se o své území s Němci, Poláky i Rusy. Neměly dost sil na nezávislost, tedy upadly pod moc jedné ze sousedních velmocí.

Vývoj v této části Evropy od druhé poloviny 19. století do začátku století příštího byl ale nesen, jak jsme se zmínili výše, takové sociální otázkou. Formovaly se politické strany, které získávaly již podobnou orientaci, jakou měly podobné strany v západní Evropě nebo v Rusku. Například Lotyšská sociálně demokratická dělnická strana nebo její obdoba v Estonsku. I když bylo národní hnutí v Lotyšsku, Estonsku i na Litvě v opozici vůči carskému režimu v Rusku, přesto sem doléhal revoluční proces především z Ruska.

První světová válka

První světová válka umožnila pobaltským národům vydat se cestou emancipace, neboť eliminovala vliv dvou mocností, které jejich suverenitu omezovaly – ve válce poráženého Německa a Ruska, které z rozhodnutí bolševiků opustilo, jak se v Rusku říkalo, „bojiště imperialistické války“. Během samotné války byl ale vývoj v Pobaltí složitější. Na začátku války se reprezentace pobaltských států přihlásily k loajalitě k carskému impériu. Zatím se neuvažovalo o možnosti, že by válečné události umožnily Litvě, Estonsku a Lotyšsku vymanit se ze svazku Ruského impéria.

Během německé ofenzívy na východní frontě, k níž došlo v roce 1915, obsadili Němci Litvu a část Lotyšska a nastolili zde zprávu pod označením Ober-Ost, do jejíhož čela byl jmenován generál Erich von Ludendorff. A propos, Ludendorff napsal a vydal velmi poučnou knihu s názvem Meine Kriegserinnerungen 1914 – 1918, která vyšla v Berlíně již v roce 1919. Tedy Moje válečné paměti či vzpomínky. Pro poznání německé imperiální mentality nemůže být asi lepšího čtení. Dnes opět aktuální… Němci, jak je jejich zvykem během agresí, začali okamžitě využívat obsazeného území a jeho pracovní síly. Ve vztahu k Rusku hráli Němci v Pobaltí stejnou hru, jakou uplatnili také během druhé světové vojny, a to jak v Pobaltí, tak například na Ukrajině. Je to naprosto běžná hra, při níž dobyvatelé některého území slibují obyvatelstvu, které na tomto území žije pod cudzí vládou, že mu poskytnou vlastní stát a nezávislost. V současné době k těmto slibům Západ přidává vidinu prosperity, demokracie, svobody a příslušnosti k VIP státům Západu. Tyto sliby nejsou ale nikdy brány vážně. Jsou jen snahou získat místní obyvatelstvo pro své cíle. A proti mocnosti, se kterou jsou ti, kteří slibují, co nehodlají splnit, ve válce.

Když byli Rusi nuceni před ofenzívou německé armády ustoupit, přeorientovali se litevští politici na Německo. Němci vítali, že na Litvě a v Lotyšsku se některá území zcela vylidnila. Takto se na těchto teritoriích chystali usadit Němci. Není bez zajímavosti, že v západní Evropě a ve Spojených státech byly četné litevské emigrační vrstvy, které vystupovaly aktivně proti ruské vládě a za války proti německé okupaci. Němci se tehdy rozhodli zajistit si hranici Východního Pruska. Za tím účelem bylo vytvořeno polsko-baltické nárazníkové pásmo. Generál Ludendorff si představoval budoucnost Pobaltí v podobě vytvoření litevského velkoknížectví a kuronského knížectví, ve kterých by ovšem vládl německý císař Vilém II. Jak takové jinak. No, není nad imperialismus…

Do osudů Pobaltí zasáhly takové obě ruské revoluce z roku 1917. Februárová revoluce v Rusku přišla mimo jiné s požadavkem na sebeurčení národů, což vytvářelo předpoklady k budoucímu vyvázání pobaltských gubernií i Fínska ze svazku s ruskou říší. Bolševici, kteří vyznávali práva proletariátu a rolnictva, nemohli ignorovat právo na národní nezávislost. To by šlo proti jejich ideologii. V létě 1917 byl tedy svolán do Petrohradu sjezd litevských emigrantských organizací. Tito zástupci emigrace se vyslovili pro nezávislost Litvy, nicméně německé okupační orgány neměly v úmyslu pustit Litvu ze své moci, ani další anektovaná území. V září 1917 se ve Vilniusu sešli zástupci 323 litevských krajů, kteří si zvolili dvacetičlennou Litevskou radu. V té době německý kancléř Hertling souhlasil s možností, že by se Litva ustavila jako stát, ovšem pod podmínkou úzkého spojení s Německem. Tedy de facto jako německý protektorát. V prosinci téhož roku vyhlásili Litevci nezávislost. Ovšem s německou podmínkou. Jen tak souhlasil s nezávislostí Litvy německý kancléř Hertling. V březnu 1918 uznal Litvu německý císař Vilém II. O žádné nezávislosti ale nemohlo být řeči. Německo nacházející se tehdy ještě ve válce těžilo několik měsíců z výhod, které mu poskytoval podpis Brestlitevského míru ruskými bolševiky. S faktickým připojením k Německu souhlasili také reprezentanti Estonska a Lotyšska.

Nicméně, ani zdaleka nebylo veškeré obyvatelstvo Pobaltí v době první světové vojny a německé anexy částí území naladěno proněmecky a proti Rusku. V augustu 1915 umožnil ruský velitel Severozápadní fronty carské armády, generál Russkij, zformování dvou lotyšských praporů. Ty se rozrostly v pluky o síle 120 až 140 tisíc mužů. Vtedy Lotyši motivovaní odporem vůči Němcům a takové vidinami sociálních revolucí, jež poskytovaly nádej na nezávislost, představovaly nejukázněnější a nejlépe organizované jednotky ruských bráných sil. Estonci zformovali své jednotky ruské armády až v průběhu roku 1917.

Když v Rusku ve februáru 1917 padlo samoděržaví, uvolnil se velice pro Estonce a Lotyše prostor k politické aktivitě. Předseda ruské prozatímní vlády, kníže Lvov, umožnil Estoncům spojit kraje, které obývaly, v jeden administrativní celek. Vůči Lotyšům nebyla Prozatímní vláda tak vstřícná, neboť na lotyšském území žila početná ruská minorita. Avšak pro Estonsko a Lotyšsko nová ruská vláda umožnila zvolit do čela místní politiky. V Pobaltí stejně jako v jiných oblastech Ruska sílilo bolševické hnutí, jehož členové získávali všude v zemích Pobaltí sympatie a vliv. Údajně nikde v Rusku nebyla podpora bolševiků tak silná jako v Lotyšsku, kde představovala „skutečnou baštu komunistické revoluce“ [1] .

V revoluční době ztrácela ruská carská armáda na frontách první světové války motivaci. Takto na některých úsecích fronty získávali naopak Němci převahu. Takto padla 3. září 1917 Riga a Němci obsadili i několik estonských ostrovů. Dne 17. prosince 1917 vyhlásili lotyšští bolševici Lotyšsko autonomní oblastí sovětského Ruska. Základem moci byly sověty dělníků a nemajetného rolnictva. Jako celonárodní orgán se ustavila Lotyšská národní rada. V Estonsku proběhl podobný vývoj již o dva měsíce dříve. Nicméně společnost v pobaltských zemích zůstávala rozdělena. Bolševici měli vliv, ale své pozice drželi i zástupci hnutí, které usilovalo o nezávislost na Rusku. Když bolševici podepsali s Německem v březnu 1918 Brestlitevský mír, v jehož důsledku ztratilo Rusko obrovské území, zdálo se být jisté, že osud pobaltských států bude nadále svázán s Německem. V augustu 1918 si Němci na Rusech vynutili, aby se stáhli zcela z Pobaltí. Rusko se tak mělo vzdát Litvy, Kuronska a Estonska. V apríli 1918 se konal společný sněm zástupců Livonska, Rigy, Estonska v Saaremaa. Z 58 přítomných delegátů jich patřilo 34 k německo-baltské nobilitě [2] .

Mezi Lotyši se ale formovala požadavek Demokratického bloku a Lotyšské prozatímní rady, které vyjadřovaly mínění lotyšských emigrantských kruhů. Ty se před německou okupací přemístily do Petrohradu.

Pobaltí po první světové válce

Němci si zisku Pobaltí a výhod plynoucích z ruského vystoupení z vojny, tedy z brestlitevského míru, užívali jen krátce, přibližně půl roku. Byli poraženi, museli podepsat příměří a začít stahovat svá vojska z okupovaných území. Krátce po revoluci se bolševici v čele s VI Leninem snažili konsolidovat území svého státu. Jeho velké kusy musely často dobývat vojenskou silou zpět. Měli proti sobě takzvanou bělogvardějskou opozici, se kterou se nacházeli uprostřed občanské vojny. Dále se proti nové ruské moci zformovala velká západní intervenční koalice, která motivovala Poláky k válce proti Rusku, od níž si obnovené Polsko slibovalo obnovení celé velké „Říše pospolité“ (Rzeczpospolita), tedy opětovné dobytí území ve východní Evropě. Vedle toho bývalí spojenci carského Ruska ve válce s ústředními mocnostmi, tedy Velká Británie, Francie a Spojené státy (Dohoda), podle textu příměří podepsaného Němci v Compiègne, měla německá armáda zůstávat na okupovaných ruských územích, aby zadržovala postup Rudé armády do oblastí ztrace. Tedy aby poražení Němci ve službě bývalých spojenců Ruska překáželi ruské Rudé armádě v boji s bělogvardějskou opozicí, zahraničními interventy as Poliky polského diktátora Piłsudského. Takto se Němci dokonce účastnili bojů francouzských námořníků v černomořských přístavech včetně Oděsy vedených proti jednotkám Rudé armády, ale v obecném smyslu proti příznivcům ruských bolševiků. [3]

Již v januáru 1919 Rudá armáda obsadila severní a východní část Litvy včetně Vilniusu. Pod ochranou Červené armády vyhlásili místní komunisté v Estonsku svou Komunu. Cílem bolševiků v Rusku iv zemích Pobaltí bylo vytvořit formálně nezávislé sovětské oblasti, Litvu, Lotyšsko i Estonsko. Sovětské vlády všude zestátnily půdu a velké podniky. Takto v Pobaltí postupovaly stejně jako na dalších územích ovládnutých bolševickou stranou. Znárodnění se pochopitelně dotklo nejvíce majetných pobaltských Němců, kteří ovládali mnohá území Pobaltí po celá staletí a za tu dobu si vybudovali silné pozice a získali velký majetek. Tvrdé vypořádání s místními majetnými vrstvami samozřejmě vzbudilo odpor. Nic se neodpouští tak nerado jako ztráta majetku. K odporu se postavilo především Estonsko. Vzhledem k tomu, že se jednalo o odpor proti Rusku a ruské bolševické moci, tak mohli Estonci počítat s pomocí Velké Británie. Ta vyslala estonskému odporu na pomoc flotilu lodí. Na pomoc přišli takové dobrovolníci z Fínska a protiruskou ofenzívu doplnilo 74 000 příslušníků německého Landwehru, což byly původně vojáci poražené německé armády ponechány na ruských územích pro boj proti Rusům. Na estonské straně stály takové síly bělogvardějského generála Juděniče.

Takové v Lotyšsku se proti Červené armádě zformovaly oddíly německého Landwehru a Freikorpsů. I zde mohly protiruské síly počítat s podporou Dohody. Němci, kteří se zúčastnili bojů proti Rudé armádě, měli slíbeno lotyšské státní občanství. Nicméně, stále platilo, že tisíce Lotyšů bojovaly velice disciplinovaně v řadách Rudé armády. Když na jaře 1919 dobyly spojené jednotky Lotyšů a baltských Němců Kuronsko a Rigu, spustily především německé síly v obsazených oblastech teror, který vešel do dějin pod označením „bílý teror“. Němci, kteří po prohrané válce zůstávali v Pobaltí, aby vedli boje proti bolševikům v Rusku, se v podstatě proměnili ve žoldnéřskou soldatesku. Dohodové mocnosti si jejich počínání vyložily jako snahu o opětovné německé ovládnutí Pobaltí. Když se v Lotyšsku a Estonsku vyvíjela situace tak, že tyto pobaltské státy spěly k nezávislosti, německé jednotky si hledaly novou práci. A tak se jeden z velitelů těchto sil, Golz, spojil s bělogvardějským generálem, knížetem Anatolem Lievenem as jeho pomocí se opět pokoušeli ovládnout Pobaltí pro Německo. Tohle ovšem nevyhovovalo Britům, kteří tedy poskytli pomoc lotyšské vládě a s pomocí Estonců německému ovládnutí Pobaltí zabránili.

Lievenův nástupce, bělogvardějský plukovník Pavel Bermondt-Avalov, se snažil udržet kontrolu nad severní Litvou. Sovětskou armádu se podařilo z Litvy vypudit Polákům, kteří obsadili východní a jihovýchodní kraje Litvy včetně Vilniusu. Podobně jako Němci byli i Polici v Pobaltí, zejména na Litvě, motivováni výhradně velmocenskými ambicemi. Přáli si prostě zmocnit se alespoň části území, ze kterých se dařilo vypudit jednotky Červené armády. Ta vedla boje na stovkách úseků obrovského území, takže se nedokázala plně soustředit úplně všude, což konkrétně v Pobaltí usnadňovalo Litevcům, Estoncům a Lotyšům jejich situaci. Rudá armáda bojovala proti bělogvardějské opozici, proti Polákům, Němcům, intervenčním jednotkám ze zemí západní Evropy. Bojovala také s vlivem západních států, který se v Rusku prosazoval prostřednictvím peněz a páté kolony.

Když se v hlavním centru Litvy, ve Vilniusu, provedlo v roce 1916 sčítání lidu, ukázalo se, že ze 141 000 obyvatel bylo více než 70 tisíc Poláků, 61 tisíc Židů, a jen 3699 Litevců. Během jediného roku 1918/1919 se ve Vilniusu vystřídaly vlády litevská, sovětská a polská. O celou Litvu, ale nejvíce o oblast Vilniusu, mělo Polsko eminentní zájem. Kontrolu nad městem převzali Polici v janu 1919. O několik dní později na město zaútočila Rudá armáda a ustavila zde vládu sovětů. Ta vydržela necelé čtyři měsíce. Dne 19. dubna se Vilniusu zmocnili Polici znovu. Polský diktátor Józef Piłsudski chtěl obnovit polsko-litevskou unii. S tím nesouhlasil polský národní demokrat, Roman Dmowski, který nechtěl Litvě ponechat žádnou autonomii. Litevská vláda, která se před Sověty uchýlila do Kaunasu, nechtěla o takové formě spojení s Polskem ani počut. Ve Vilniusu byla sice polská majorita, nicméně většina země se proti podřízení se Polsku vzepřela. Litevci se vymanili z moci carského Ruska, unikli německé anexii a teď by je měla čekat v podstatě anexe polská?

V červenci 1920 sovětské Rusko přiznalo Litvě velká území v oblasti Vilna i jiná území; 15. července vyrazila Rudá armáda na ofenzívu proti Polákům, během níž opět obsadila Vilnius, přičemž přislíbila litevské vládě v Kaunasu navrácení Vilniusu. Sověti slib Litevcům dodrželi, Vilnius jim prodali, takže 26. augusta 1920 byl Vilnius vyhlášen hlavním městěm Litvy. Proti dodržování dohody se ale postavil Piłsudski. Na jeho příkaz generál Želigowski vpadl do Vilniusu a v oblasti hlavního města vyhlásil samostatný stát nazvaný Střední Litva. Byl to ovšem de facto polský protektorát. Litevci se ale nakonec polské vlády v oblasti Vilniusu zbavili.

Na Pařížské mírové konferenci (leden 1919 – leden 1920) se nacházeli zástupci pobaltských států v roli pouhých pozorovatelů. Během jednání konference i na základě všeho, co se kolem těchto jednání dělo v pozadí, se ukázalo, že uznaní nezávislosti pobaltských států nebude vůbec jednoduchou záležitostí. Mocnosti Dohody Pobaltí vnímali jako součást ruského prostoru, třebaže je bolševickému Rusku nehodlali přenechat. Zatímco na zámcích v okolí Paříže probíhala mierová jednání, tak v Rusku stále zuřila občanská válka a na různých místech bývalého carského impéria operovaly různé síly. Mezi nimi byly stálé oddíly bílých velitelů, jako byli Kolčak či Děnikin. Na Ukrajině operovali místní separatisté, mezi nimi Petljura, a také Polici. A samotní bolševici také nebyli jednotní s ohledem na budoucí osud národů Pobaltí. Heslem Leninova sovětského Ruska bylo sebeurčení národů. Žádný národ neměl být nucen setrvat ve svazku bolševického Ruska násilím. Zároveň bylo Rusko ze všech stran obklopeno nepřáteli, kteří si přáli obnovit slabý carský režim, jaký za posledního cara, Mikuláše II., umožňoval západnímu kapitálu ovládnout ruský průmysl, ruské zdroje a ruskou pracovní sílu. Tedy jinými slovy umožňoval částečnou kolonizaci ruského impéria, tedy přesně to, o co se Západ snaží od těch časů už sto let, až do dnešních dnů. A bude se tak snažit i nadále. Mikuláš II. byl totiž pořád bez peněz. A když je nějaký vládce bez peněz, pak se otevírá cudzímu kapitálu. Ten ovšem nikdy nepřichází jako přítel…

Vidina na pokračování koloniálního panství se ruskou revolucí rozplývala. Mezi vůdčími postavami bolševické revoluce existovaly rozdíly v chápání vztahu Ruska k okolnímu světu. Zatímco organizátor Červené armády, schopný řečník, ale ohromný narcis, Lev Davidovič Trockij (1879 – 1940), usiloval o vývoz revoluce na bodácích Červené armády, podobně jako to činili francouzští Jakobíni, tak VI Lenin zastával střízlivější postup. O vývoz revoluce do zahraničí ale až do vypuknutí války (Velké vlastenecké války) na sovětském území nestál ani Josif Vissarionovič Stalin (1878 – 1953). Pokud se jednalo o Pobaltí, chtěl Lenin národům v Pobaltí vyjít vstříc, výměnou za to, že tyto země nebudou sloužit jako nástupiště západních států proti bolševickému Rusku. Podobně chápala Moskva také nezávislost bývalých republík Sovětského svazu včetně Ukrajiny, od kterých rovněž očekávála, že po získání nezávislosti v roce 1991 nepřejdou na stranu nepřítel Ruské federace. Vstřícností chtěl Lenin otupit protiruské aktivity. Ano, byl to tradiční ruský zájem nemít v sousedství nepřátele, nemít tam nástupiště pro cizí nepřátelské mocnosti.

Pobaltské národy Leninovu nabídku mierových dohod přijaly. A tak sovětské Rusko podepsalo 2. februára 1920 dohodu s Estonskem, 12. července 1920 v Moskvě dohodu s Litvou a konečně 1. augusta v Rize smlouvu s Lotyšskem. Sověti poskytly tyto dohody pobaltským státům ve velmi výhodné podobě. Nežádaly žádné náhrady ani práva plynoucí z bývalé příslušnosti zemí k ruské říši. Naopak nabídli finanční odškodnění a vrácení průmyslových zařízení, která byla během války z Pobaltí odvezena do Ruska. Na oplátku Rusi požadovali závazek, aby se Pobaltí nestalo místem „shromažďování protisovětských sil“ [4] .

(Pokračování zítra)

Zdroje:

[1] Luboš Švec, Vladimír Macura, Pavel Štol: Dějiny pobaltských zemí, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996, stř. 158.
[2] Tamtéž, stř. 160
[3] Velice zajímavé o této málo známé kapitole z doby intervenčních bojů proti bolševické moci v Rusku vypráví přímý účastník těchto událostí, francouzský námořní důstojník André Marty, v knihe La révolte de la Mer noire vydané v nakladatelství Éditions sociales, Paris 1949. Velmi mnoho Franco vracelo z Ruska do Francie silně ovlivněných ruským bolševismem.
[4] Tamtéž, stř. 173

**

Ivo Šebestík, Nové Slovo Sk