Odkud čerpají státy Pobaltí svou rusofobii? (Část II.)

Ve druhém pokračování našeho vyprávění o historii sousedství tří států Pobaltí (Litva, Estonsko a Lotyšsko) a Ruska carského či bolševického (Sovětského svazu) postoupíme až na práh druhé světové války, která se pro Rusy (Sověty) stala Velkou vlasteneckou válkou, v níž Rudá armáda žila v naději, že nacizmus i fašizmus budou jednou navždy z evropského prostoru vypuzeny. Bohužel se tak nestalo. Pro národy Sovětského svazu a později Ruské federace se stala vzpomínka na oběti Velké vlastenecké války a na vítězství Rudé armády trvalou součástí historické paměti. V současné době jsme ale svědky obrovského úsilí Západu tuto ruskou paměť znevážit a znehodnotit. Naše druhé putování dějinami Pobaltí a jeho sousedství s Ruskom a Sovětským svazem zahájíme krátkým obdobím nezávislosti pobaltských států.

Období nezávislosti

Po první světové válce, která podstatně snížila počet obyvatel pobaltských států, se prosadil trend odpoutávání se od Ruska, což nebylo vůbec jednoduché. Již v roce 1921 zavedl VI Lenin v bolševickom Rusku program Nové ekonomické politiky (NEP), jaký představoval především agrární reformu, ale vedle ní umožňoval i soukromé podnikání, sice v omezené míře, ale hlavně v obchodu a v zemědělství. NEP vydržel do roku 1929, jeho hlavním cílem bylo obnovit hospodářství Ruska (SSSR) po fázi válečné ekonomiky. VI Lenin v posledních letech života trpěl na následky mozkové mrtvice, která jí stihla v květnu 1922. Třebaže se z ní částečně zotavil, o necelý rok později jí zasáhla další mozková mrtvice a v janu 1924 Lenin zemřel. Polistopadový názor na tuto osobnost je v našich zemích dokonale jednostranný a výhradně negativní.

Z hlediska vývoje bolševického Ruska a Sovětského svazu, který ještě Lenin stačil založit, lze odhadnout, a je to patrné iz Leninových politických a ekonomických textů, že hospodářský systém Sovětského svazu mohl či měl slučovat státní plánovanou ekonomiku s prvky soukromého podnikání, a zřejmě měl zůstávat i otevřenější vůči světu. Uzavření sovětského systému nebylo ale později záměrem režimu, ani toho Stalinova. Rusko a Sovětský svaz se okamžitě staly permanentním terčem nepřátelství ze strany zejména západní Evropy. Stalin nebyl přitom příznivcem exportu komunismu do světa. Inspirován jakobínským vývozem revoluce byl především jeho politický soupeř, Lev Davidovič Trockij, na něhož nepřátelé Ruska (SSSR) hodně sázeli. 

V dějinách se nemá používat slovíčko „kdyby“. Především ne ve smyslu, že „kdyby bylo něco, pak by bylo zase něco jiného“. Proto se historiografie v podstatě nikdy nezabydlela úvahou na téma, zda by se v sovětském Rusku, v pozdějším Sovětském svazu, nutně zformoval totalitní režim, „kdyby“ se ono bolševické Rusko okamžitě po říjnové revoluci neocitlo obklopeno nepřátelstvím Západu, nota bene. Kdyby vedle občanské války nečelilo mohutné intervenci cudzích jednotek, polských, francouzských, britských, dokonce i řeckých? Takto se režim ocitl v obklíčení, jakému čelil uzavřením a nastolením režimu obleženého města.

Velmi podobně se můžeme ptát na to, zda byl nutný negativní vývoj vztahů mezi Západem a Sovětským svazem po skončení druhé světové války, kdyby se Churchillovi nepodařilo nasměrovat nového amerického prezidenta, Harryho S. Trumanna (ve funkci od dubna 1945) nepřátelství vůči Moskvě. Válkou vyčerpaný Sovětský svaz měl sám ze své iniciativy sotva zájem na nových konfliktech, dokonce s bývalými spojenci. Ale tohle jsou všechno hypotetické otázky. Nicméně, zcela jistě stojí i tyto hypotézy za úvahu. Zejména v našich časech, které mají ve vztahu k Rusku a priori jasno: „Rusko je vinno vždy a za všech okolností, neboť Západ je vždy a za všech okolností zcela neviněn.“ Ovšem, ono asi sepíše platí to známé Dostojevského povzdechnutí, že „Rusko je vinno už tím, že je to Rusko.“ 

Takto Stalin svůj režim uzavřel a po skončení druhé světové vojny, když si byl stoprocentně jist, že jeho spojenci z rozumu az momentální nouze (Hitler se jim jaksi nakonec vymknul z rukou) půjdou okamžitě proti SSSR, tak mezi ně a Sovětský svaz postavil hradbu „lidových demokracií“, tedy tak zvané lidové demokracie. Kdo se nehodlá zabydlet pohledem z Moskvy za hranice, ale vidí pouze pohled ze Západu k Moskvě, ten kroky Moskvy nikdy neoznačí jako reakce, ale vždy je považuje za nevyprovokované akce.

Tolik jen na okraj k problematice chápání pohledu takové i států Pobaltí vůči Rusku a Sovětskému svazu po skončení první světové války a po krátkou dobu jejich meziválečné nezávislosti. I když o vliv nad Pobaltím stále usilovalo ve válce porážené Německo, a takové si na části Litvy brousili zuby Polici, přesto se Pobaltí chtělo ze všeho nejvíce vymezovat proti Rusku. Tamní podnikatelé se přirozeně obávali pronikání myšlenek komunismu. Ten se po ruské revoluci šířil po celé Evropě. Přiváželi si je z fronty domů i vojáci intervenčních armád, kteří bojovali proti „rudým“, přičemž si povšimli sociálního zaměření ruské revoluce, jaké jim byl blízké, neboť „kvalitu“ kapitalismu znali sami na vlastní kůži z domova. Po celé Evropě intelektuálové, básníci, spisovatelé, malíři, sochaři, hudebníci, velmi mnohí, s ruskou revolucí sympatizovali. Jen ve Francii to byly Aragon, Rolland, Sartre, Vercors, Eluard, v českých zemích skoro úplně celá generace básníků a spisovatelů narozených kolem roku 1900 (Wolker, Hora, Nezval, Holan, Seifert, Glazarová, Olbracht, Vančura, Weil a další a další) socialismu“ v SSSR, třebaže mnozí tyto prvotní sympatie časem při pohledu na stalinské represe opustili.

Západní kapitál se bolševického Ruska (SSSR) bál a nenáviděl ho. Bál se příkladu pro pracující masy na Západě a takto se bál toho, čeho se v každé době bojí ze všeho nejvíc, ztráty majetku. To se nemohlo nepromítat ani v Pobaltí, kde se tato averze pojila s negativními zkušenostmi s carským systémem, třebaže ten, jak jsme psali výše, rozhodně nebyl vůči Pobaltí více nepřátelský než vliv německý (pruský) nebo polský. Německo a Polsko ale nedospěly k bolševismu, což pro ně znamenalo polehčující okolnost, třebaže v Německu se menší pokus tohoto druhu uskutečnil. Byla jím jen několik týdnů trvající Bavorská republika řada, tedy „sovětů“. Pět měsíců, od března do augusta 1919 existovala Maďarská republika řadu. A tři týdny (od června do července 1919) se na části jižního a východního Slovenska ustavila Slovenská republika řada, s vazbou na Maďarsko. Byly to ale jen efemérní pokusy odsouzené od začátku k neúspěchu. Revoluční komunistická myšlenka pronikala z Ruska na Západ i bez „jakobinského“ exportu Leva Trockého, ale západní státy řízené majetnými vrstvami se jí pochopitelně urputně bránily. To samé se tedy dělo i ve státech Pobaltí. Rusofobie byla takto naroubována na strach z bolševismu, na negativní zkušenost majetných vrstev se znárodňováním a kolektivizací zemědělství. A tato směs rusofobie s antikomunismem v podstatě ovlivňuje krajně negativní vztah Pobaltí i celého evropského Západu k Rusku již kapitalistickému. Pokud se někdo domnívá, že západní Evropa vedla intervenční válku proti bolševikům jen proto, aby vrátila v Rusku na trůn nějakého cara a do země kapitalismus, pak se asi musí divit, proč současný Západ bojuje proti Rusům, když v Rusku už bolševismus zanikl a země rozhodně nepostupuje cestou ke komunizmu. Správná odpověď zní, že Západ proti Rusku bojoval vždy a jedině s cílem je rozkrást. Vše ostatní byly v podstatě jen ad hoc záminky ukrývající skutečný cíl. A tak tomu bude i nadále bez ohledu na to, jak skončí současná proxy válka.

Estonsko, Lotyšsko a Litva se tedy snažily připojit se k Západu. Jenže paralelně s touto snahou v těchto zemích sílil nacionalismus. A jelikož nacionalismus je takovou formou „vlastenectva“, jaká se už úplně neobejde bez negativního vztahu k jiným národům, tak se takové v Pobaltí onen nacionalismus začal takto profilovat. Nešlo přitom pouze o nacionalismus Estonců či Lotyšů nebo Litevců, ale také o sílící nacionalismus národnostních menšin. V Estonsku a v Lotyšsku byly dobře organizovány zejména německé politické síly. Ostatně v estonském Tallinu přišel na svět dokonce jeden z architektů německého nacizmu, Alfred Rosenberg. Po nástupu Adolfa Hitlera se činnost německých menšin radikalizovala. Na posilování nacizmu reagovali v Pobaltí odporem především židé a Rusi. Ruská emigrace a židovské kruhy zde vydávaly demokratický deník s ruským názvem Segodnja (Dnešek). Po roce 1924 ale v Estonsku zakázali komunistickou stranu, ale tamní komunisté se do parlamentu přesto dostali pod názvy jiných hnutí. V decembri 1924 se Kominterna pokoušela provést v Estonsku převrat. Sovětský režim na rozdíl od západních demokracií, které v Hitlerovi viděli především nepřítele Ruska a bolševismu, hledal všechny cesty, jak růstu fašizmu a nacizmu v Pobaltí i jinde bránit. Zejména, pokud cítil, že se oba druhy šovinizmu usazují někde poblíž SSSR. Posilování německého nacionalismu v Pobaltí bolševické Moskvě na klidu rozhodně nepřidávalo. Prosazování autoritativních nacionalistických režimů ve státech Pobaltí bylo ovšem reakcí nejen na obavy z bolševického vlivu Ruska, ale snažilo se také stavět hráz pronikání německého vlivu, jehož nacistický charakter přestával být veřejným tajemstvím.

V Estonsku v roce 1933 devalvovala jména ao několik měsíců později byla v zemi přijata autoritativní ústava, dílo nedemokratického hnutí takzvaných „vapsů“. Aby se v Estonsku předešlo volebnímu vítězství těchto „vapsů“, vláda vyhlásila výjimečný stav. V zemi se chopilo vlády akési mocenské uskupení ve složení Konstantin Pats a generál Laidoner. Toto duo, které bránilo nástupu „vapsů“, nakonec v podstatě vládlo s přijetím velké části jejich autoritativního programu. V březnu 1935 vláda v Estonsku rozpustila všechny politické strany a moc převzal Vlastenecký svaz (Isamaaliit). Nová moc se v podstatě inspirovala polským diktátorem Piłsudským, což byl významný odklon od demokracie.

Zatímco Estonsko se nedemokratickým režimem snažilo vzdorovat importu komunizmu ze Sovětského svazu a průniku fašizmu či nacizmu z Německa, v Lotyšsku se v té době prosadilo hned několik fašistických politických stran. Mezi nimi byl nejvýznamnější takzvaný Ohňový kříž. Je vůbec zajímavé, jak oheň přitahuje různé formy nacizmu. Viz pochody nacistických útvarů za noci se zanícenými pochodněmi ve třicátých letech v Norimberku a jejich obdoba v Kyjevě po provedení krvavého puče v roce 2014, podporovaného a financovaného Spojenými státy a některými dalšími zeměmi Západu. Skrýva se za oblibou v ohni pradávná touha všechno na světě podpálit, aby na spáleništi mohlo být ustaveno něco nového, ale strašného? Radikálové mezi tábority v husitském hnutí také dospěli k fanatizmu a chiliasmu as oblibou zapalovali, na co přišli. Zapalovat a pálit je zřejmě symptomem fanatizmu jako takového. Na spáleništi má vzniknout něco nového, ale fanatici nemají nikdy jasno, co by to vlastně mělo být. Jejich snahy začínají a končí ohněm. Za oheň jejich myšlení putovat nedokáže.

Na Litvě proběhl naprosto regulérní vojenský puč, jehož původcem byli nacionalističtí důstojníci, což ji odlišuje od Estonska a Lotyšska, kde diktatury uskutečnily samotné vlády. Konkrétně v Estonsku vláda „vapsů“ směřovala k fašizaci země. Zatímco samotné národy Pobaltí považují meziválečný vývoj ve svých zemích, ono období označované jako nezávislost, za „zlatý věk“ vlastenectva, sovětská historiografie, ale zejména současné Rusko, vnímá vtedejší Pobaltí jako fašistické. Faktem je, jak uvidíme později, že po vpádu Hitlerovy ochotné nacistické koalice do Sovětského svazu v létě 1941, se především v Estonsku a v Lotyšsku prosadily fašizmus či nacizmus v obzvláště odpudivé formě, což svědí o tom, že jeho ultranacionalistické kořeny v zemích Pobalu. A svědí to o tom, že když vlastenectvo skĺzne k nacionalismu, pak cesta k některé z forem šovinizmu je velmi krátká. Estonci a Lotyši ochotně plnili řady jednotek SS a tvořili policejní oddíly aktivně se podílející na „konečném řešení židovské otázky“, k jehož tvůrcům patřil i již zmíněný rodák z Tallinu, zapřisáhlý nacista Alfred Rosenberg.

V Estonsku byli likvidováni židé již v prvních měsících po německém vstupu do země. A veteráni jednotek Waffen SS se ještě nedávno snažili uspořádat v Rize své pochody. V Lotyšsku za vojny proslul velmi neblaze člen jednoho takového trestního komanda, jmenoval se Viktor Arajs. Podílel se na masových vraždách židovského obyvatelstva, mimo jiné na masakru v Rumpulu. Ruský pohled zdůrazňující masovou kolaboraci Pobaltí s Hitlerem, a takto vlastně aktivní ozbrojené protivenství vůči Rudé armádě nejsou výmyslem ruské propagandy. Skutečnost, že Pobaltí dlouhodobě likviduje památníky osvobození od nacistických armád, vyvolává podezření, že v těchto zemích nebyla dokončena denacifikace. Podobně jako se nejspíš neuskutečnila ani zdaleka v plném rozsahu v Německu, především v jeho západních okupačních zónách, ve kterých bylo cca 60 procent obviněných nacistů obvinění zproštěno, zatímco v zóně sovětské uniklo trestu jen 12 procent obviněných. Německo nyní opět spěje k militarizaci a znovu k Drang nach Osten pod hlavičkou vojny s Ruskom. Dějiny průběžně vyplivují běsy z Pandořiny skříňky a v současné době vyhlíží tato skříňka na Západě již brzy vyprázdněná. Věn z ní uniklo už skoro všechno.

Evropské souvislosti po první světové válce ve vztahu k Pobaltí

Po skončení první světové války mělo Lotyšsko přibližně 1,8 milionu obyvatel, což bylo na 65 tisíc čtverečních kilometrů hodně málo. Tři čtvrtiny populace tvořili Lotyši. Rusů a Bělorusů, tedy východních Slovanů, bylo v zemi něco málo přes 12 procent. Poláků a Němců bylo po tři a půl procentech. Litevců žilo v zemi o cca deset tisících čtverečních kilometrů jen asi o 200 tisíc více, než kolika obyvatel mělo Lotyšsko. Samotní Litevci tvořili 84 procent. Poláků, Rusů a Bělorusů bylo zanedbatelné procento a ještě méně bylo Němců. Estonsko bylo nejmenší (47 550 čtverečních kilometrů) a mělo jen něco málo přes milion obyvatel. Tristní nedostatek populace provází Estonsko i po rozpuštění SSSR. Etničtí Estonci tvořili naprostou většinu populace. Rusi obývali enklávu kolem Pečory. Žili ale také v Tallinu.

O Litvu se navzájem přetahovali zejména Němci a Polici. Polici drželi Vilnius s okolím, území, které Litvě později umožnil získat Sovětský svaz. Estonsko a Lotyšsko se politicky i hospodářsky orientovaly na Velkou Británii. Brity Pobaltí zajímalo především s ohledem na jejich tradičně protiruskou politiku. Dávali pozor na to, aby sovětský model do Pobaltí nepřeskočil a pobaltské státy, aby se neocitly pod vlivem Moskvy. Majetkové elity v Pobaltí se pochopitelně bály importu komunismu, a tak se upínaly k Západu. Britská zahraniční politika byla vždy orientována na udržování možnosti potencionálních konfliktů než na jejich řešení. Takto v Locarnu v roce 1925 Britové, kteří v té době ještě měli zámořské kolonie, ze kterých čerpali bohatství, sílu, vliv i pracovní sílu a vojáky, například garantovali hranice na západ od Rýna, což představovalo jisté záruky pro Nizozemce nebo Belgičany. Britové ale negarantovali východní hranice, což naopak Němcům naznačovalo, že by Londýn nebyl proti, kdyby se Němci znovu vydali na pochod východním směrem.

Weimarská republika v Německu po dobu své existence ponechávala Evropu, tedy Pobaltí v klidu. Situace se v Německu pochopitelně změnila po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Jeho transparentně protisovětská a protibolševická orientace vyvolávaly u západoevropských demokracií v podstatě uspokojení. Opatrnost jistě byla namístě, ale pokud se Hitler a jeho Němci vydají na pochod jenom na Východ, netřeba jim klást překážek. Jenže německý vliv mířil na Východ i do Pobaltí, což nebylo zvláště pro Brity úplně podle plánů. Na Litvě a v Lotyšsku se ve dvacátých letech prosadily proněmecké vlády. Majetkové elity se takto bránily před vlivem sovětským.

Bylo poněkud paradoxní, že zatímco západní demokracie několik let váhaly s uznaním pobaltských států, bolševické Rusko je uznalo mezi prvními. Paralelně ale Sověti vnímali britský vliv v zemích Pobaltí ao tomto britském vlivu neměli nejmenší iluze. Mířil proti Sovětskému svazu, respektive proti Rusku. Ve vzájemném mocenském souboji mezi Levem Trockým a Stalinem zvítězil Stalin as ním i jeho orientace na vnitřní otázky SSSR, k nimž export revoluce nepatřil. Rozhodně ne násilnou cestou, nanejvýš příkladem, který Stalin ale rád vždy podporil. Stalinovým ministrem zahraničí byl ve třicátých letech Maxim Maximovič Litvinov, osobnost usilující o vytvoření protihitlerovské koalice, jejíž uskutečnění zhatily především Velká Británie, Francie a Polsko i Rumunsko. Po několikanásobném západním odmítnutí uzavřít koalici se Stalinem proti Hitlerovi, nezbylo Moskvě než uzavřít pakt s Německem. ZSSR byl posledním státem, který uzavřel smlouvu s Německem. Prvním bylo Polsko v roce 1934, poté Velká Británie umožnila Německu vybudovat velké loďstvo. To se psal rok 1936. Další smlouvy s Hitlerem podepsaly Francie a Velká Británie bezprostředně ještě po Mnichovu 1938, jimiž ztvrdily své vztahy s Německem a souhlas s jeho „východní politikou“.

Litvinův, který deset let bojoval za koalici proti Německu, nemohl ani nechtěl pokračovat ve funkci ministra zahraničních věcí na tomto novém zmluvném půdorysu. Litvinov byl ale jediným zahraničním ministrem, který vystoupil velmi ostře ve Společnosti národů proti Mnichovské dohodě z roku 1938. V souvislosti s ostře protiruskou orientací po listopadu 1989 se o takových faktech ale důsledně mlčí. Nevyhovují! Vymlčeno je všechno, co by snad říkalo pro Rusko. Pokud Sovětský svaz ve dvacátých letech hledal cesty, jak napomoci ustavení bolševických systémů v Pobaltí (viz pokus o převrat v Tallinnu v roce 1924), tak ve třicátých letech tyto pokusy ustaly. Naopak bylo zájmem Moskvy, aby v Pobaltí nenarůstala krize, jaká by snad přivedla všechny tři státy do náruče nacistického Německa. To se ale napokon stalo.

Samostatnou kapitolou v dějinách Litvy byla polská okupace Vilniusu a okolí po první světové válce, kdy bylo Polsko obnoveno jako samostatný stát. Pro Litevce byl Vilnius historicky hlavním městem země, takže polská okupace města a okolí byla pro ně nepřijatelná. Abychom pochopili osud Vilniusu i Litvy, je třeba si připomenout, že Litva byla součástí polsko-litevského státu. Po třetím dělení Polska v roce 1795 připadla Litva ruskému impériu. Když bolševici podepsali s Německem Brestlitevský mír v roce 1918, ztratilo Rusko velká území, mezi nimi byla i Litva. Po skončení války se Polsko snažilo Litvu anektovat, ale získalo jen oblast Vilniusu. Když nový Stalinův ministr zahraničí, kterým se po Litvinovovi stal Vjačeslav Michajlovič Molotov (1890 – 1986), uzavřel pakt s Německem, Sovětský svaz si takto vzal zpátky část území ztracených Brestlitevským mírem a Moskvě nepřiznaných Pařížskými dohodami, na které nebyl Sovět. Po vstupu na území Vilniusu Sovětský svaz tuto oblast vrátil Litvě, což se samozřejmě nezmiňuje. Je pravda, že zatímco Litvinov byl zapřisáhlým odporcem nacizmu a Hitlerova Německa, Molotov byl poslušnějším vykonávavatelem Stalinovy ​​vůle.

Pobaltí mezi mocnostmi

Po zániku bipolárního světa, rozpuštění Sovětského svazu a takto okamžitého nástupu americké celoplanetární hegemonie (diktatury) začal samozřejmě dějiny psát opět vítěz, tedy západní hegemon, který získal vliv nad celým starým sovětským prostorem včetně několika bývalých republík Sovětského svazu. To ihned otevřeno prostor pro rusofobní interpretaci historie, především dějin dvacátého století. Tato nová interpretace měla mimo jiné za cíl odebrat Rusku (Západu se jednalo vždy o Rusko, ne o Sovětský svaz) pokud možno úplně všechny zásluhy a kladné stránky a nahradit je, opět pokud možno, přesně opačným výkladem. Mimo jiné přepisování historie „vítězem“ ve studené válce a všemi těmi, kteří s ním chtěli sdílet jeho zájmy, cílilo na nejcitlivější bod ruské (sovětské) historie, kterým bylo vítězství ve Velké vlastenecké válce (ve druhé světové válce). Nepřátelé Ruska hledali dokonce možnost obvinit Rusko (Sovětský svaz) z jejího vyvolání. A tak zatímco se celá řada států evropského Západu již ve třicátých letech 20. století a poté v průběhu války zkompromitovala podporou Hitlera, dokonce i účastí na jeho východním tažení, tak „černý Petr“ dějin měl být předán Moskvě. A protože má Západ monopol na světový informační prostor, ve kterém brání průniku jiných informací, tento obraz Ruska se měl stát oficiálním a nezpochybnitelným.

Jelikož byla přesně tato strategie na programu „nové interpretace historie“, která dostala zelenou nejvíce v zemích bývalého sovětského boku, bylo nutné země, které se účastnily Hitlerově Plánu Barbarosse nebo ve kterých se hlásily tisíce či dokonce desetitisíce dobrovolníků do nacistických jednotek SS nebo různých policejních komand, označit nátlaku. Týkalo se to (a stále týká) zejména Fínska, Estonska, Lotyšska a Litvy.

„Nová interpretace“ historie druhé světové války nepřipouští možnost vysvětit meziválečné jednání Moskvy jiným způsobem než jako agresivitu a rozpínavost. Tedy tato reinterpretace ignoruje situaci, ve které se tehdejší Sovětský svaz nacházel. Neuspěl při opakovaných pokusech dohodnout se s takzvanými západními demokraciemi a vytvoření protinacistické koalice, jaká mohla ještě včas zabránit Hitlerovi v útoku na Evropu. Nakonec byl Stalin donucen podepsat s Německem dohodu (pakt). Sovětský svaz tak učinil až jako úplně poslední země. V té době měly podepsány dohody s Hitlerem Polsko, Velká Británie i Francie. Sověti si byli dobře vědomi toho, že hlavním cílem Německa je dobytí alespoň evropské části Sovětského svazu, což západním demokraciím nepřipadalo vůbec jako špatný nápad. Kdyby Hitler proti Sovětům (Rusům) na Východě uspěl, Britové, Francouzi a Američané by se zmocnili Sibiře a dalších částí sovětského asijského východu. A něco sovětského by jistě získali i Japonci. Čína by spadla do náruče militaristického Japonska možná úplně celá. Stalin chápal, že toto je jeden z důvodů, pro které nechce Západ bojovat s Hitlerem. Stalin tedy neuspěl s demokraciemi, tudíž se musel dohodnout s nepřítelem. Toto není vůbec ojedinělý případ z dějin. Po celou dobu Hitlerových příprav na vojnu musel Stalin řešit situaci v bezprostředním sousedství své země, neboť všude tam, kde existovaly vazby na Německo, nebo kde sílilo nepřátelství vůči SSSR, se toto sousedství jevilo jako krajně rizikové.

Západ tak nějak nechápe, jestli pochopit nechce, že Rusi (Sověti) musí myslet a jednat úplně stejně jako každá jiná velká země. Západ ani ve snu nenapadne, že by Rusi mohli mít úplně stejná práva jednat z vlastního zájmu, jak jednají Spojené státy nebo jak před vojnou postupovaly velké koloniální mocnosti západní Evropy. Ty postupovaly absolutně bez ohledů na kohokoli. Ale toto právo Západ Rusům přiznat nechce. Nepřiznal jim dokonce ani právo bránit se obkličování ze strany NATO a převracení západoruských krajů, pozdější Ukrajiny, na nepřátelské území vůči Rusku. Podle vůle Západu by se vlastně Rusko mělo se založenýma rukama dívat na to, jak si západní mocnosti odvážejí domů jeho veškeré bohatství. Toto právo – dívat se a mlčet – Západ Rusku ochotně přiznává. Bránit se, to v žádném případě!!!

Pokud jde o Fínsko, veděl Stalin o přímých vazbách mezi finským vůdcem Mannerheimem a Adolfem Hitlerem, stejně jako o spolupráci německé a fínské armády. No a v Pobaltí registroval sílící vliv Německa. Třebaže Stalin nesdílel Trockého ideu vývozu revoluce, bylo pro Sověty jistým řešením podporit právě v bezprostředním sousedství tamní komunistická hnutí. Polistopadová česká historiografie ale v té souvislosti říká jinou řečí: „Sovětský svaz proto neustával ve snahě podřídit tyto malé republiky svému vlivu, zároveň je největší stát světa nepřestal obviňovat z prípravy agresivních akcí.“ [1] Podle tohoto prameny Sověti jednak rozbíjeli pokusy o koordinaci států Pobaltí, dále užívali politických hrozeb a hospodářského nátlaku. A takové se snažili o destabilizaci vnitřních poměrů, a to prostřednictvím miestnych komunistických stran a podle pokynů III. internacionály. Nakonec se v decembri 1924 sovětské velvyslanectvo v Tallinnu údajně pokusilo o puč. V té době byl vůdce bolševické revoluce a zakladatel SSSR, VI Lenin, už jedenáct měsíců mrtev a v zemi se vedl zápas o následnictví. Zda právě v této nejisté situaci se měla Moskva snažit pořádat převraty v jiných státech, je jistě docela zajímavá úvaha.

Naproti tomu uvedený zdroj připouští, že za působení ministra zahraničí SSSR, Maxima Maximoviče Litvinova, Sověti nevystupovali proti konsolidaci Pobaltských států a snažili se je „naopak udržet jako předpolí proti nacistickému Drang nach Osten“ [2] . Sověti již v roce 1932 uzavřeli s Lotyšskem a Estonskem bilaterální smlouvy o neútočení. Zároveň se Moskva obrátila na Německo a Polsko s ponukou dohody o neutralitě Pobaltí. Němci a Polici na tuto dohodu se Sověty nepřistoupili, což rovněž o něčem svědí. Německu Moskva nabízela tuto dohodu na konci roku 1933 a Německo ji odmítlo o rok později. Tato data jsou poměrně důležitá, neboť od roku 1933 byl německým kancléřem již Adolf Hitler a Německo začínalo realizovat agresivní plány. V případě polského odmítnutí sehráli svou roli staletí polsko-ruského nepřátelství a nedůvěry. Jestli vezmeme v úvahu možnost vnímat první a druhou světovou válku jako v podstatě jednu jedinou válku mající jen dvě desetiletí přestávku plnou plánů na revanš, tak soustavné polské odmítání sovětských nabídek odpovídá trvalému nepřátelství, které přešlo od otevřené formy v průběhu intervenčních válek proti Rusku. – březen 1921), k politice bránění vzniku protihitlerovské koalice, v níž by vedle sebe stanuly evropské demokracie a bolševický Sovětský svaz, přesněji řečeno Rusko. Tedy země, na jejíž zničení Polsko čekalo vlastně několik staletí. A čeká dodnes.

Jinak reagovali na sovětskou nabídku kolektivní bezpečnosti Litevci. Ti se více obávali (a právem) Poláků než Moskvy. Litva byla navíc od SSSR oddělena polským koridorem az německé strany jí hrozilo rovněž nebezpečí. Už od druhé poloviny třicátých let narůstal zájem všech velmocí o státy Pobaltí. Souviselo to pochopitelně s militarizací Německa, kterou řada evropských zemí sledovala se smíšenými pocity. Na jedné straně existovaly obavy, že Německo zahájí anexii v blízkom okolí. Na straně druhé ale Hitlerův militarismus nabízel i možnost, že se Němci vydají na Východ a povedou válku proti Rusku (SSSR), na jejímž výsledku by se mohli tradiční nepřátelé Ruska přiživit. Rodilo se tak dilema: Podpořit Hitlera nebe mu naopak klást překážky?

Nejistá situace hrozící válkou samozřejmě nutila Stalinovo vedení sovětského státu připravovat se na vpád nepřátel. Takto docela logicky narůstaly aktivity sovětské špionáže i logistická příprava na možnou válku. Sověti již v roce 1937 vysídlili několik vesnic v pohraničí, aby zde mohli budovat železniční uzly a další přístupové cesty. Zároveň Moskva prohlubovala oficiální kontakty s různými osobnostmi pobaltských států. Tak třeba v létě 1937 přicestoval do Moskvy asi nejvýznamnější diplomat vtehejšího Pobaltí, Wilhelms Munters. Již v roce 1931 uzavřela Litva se Sovětským svazem dohodu o předávání informací, která Moskvě zajišťovala přímý přísun informací o všem, co se dělo v Pobaltí. Během třicátých let dokonce SSSR nabízel Litvě smlouvu o vojenské spolupráci. Uzavřít tuto smlouvu se ovšem Litva obávala. Důvody obav byly naprosto srozumitelné. Litva se obávala jak Německa, tak Polska. Politika obou států nevylučovala, že se dříve či později ocitnou se Sovětským svazem ve válce. Možná dokonce i jako spojenci některého z nich, případně obou. 

Když Poláci anektovali Vilnius, tak upozornili na své velmocenské touhy i Estonsko s Lotyšskem. Sověti o velmocenských ambicích Polska věděli dost z půl tisíce let dlouhé historie vzájemných sporů a vojen, takže si Moskva o postojích Varšavy nedělala iluzí. Litva nikdy připojení oblasti Vilniusu k Polsku neuznala. Vilnius a celé takzvané Vilensko vrátil Litvě Sovětský svaz v roce 1939, a to během obsazení části území Polska v důsledku tajného dodatku k takzvanému paktu Molotov-Ribbentrop, který byl podepsán 23. augusta 1939, tedy dlouho po obdobných paktech evropských demokracií a Polska. A těsně před německým vpádem do Polska dne 1. září 1939, který pro Stalina znamenal dvě podstatné věci. Především se na území Polska dostávalo Německo do těsnější blízkosti s územím SSSR. A Stalin věděl, že se Hitler dříve či později odhodlá ke vpádu do SSSR. A pak, Sověti potřebovali obsadit na polském území především oblasti obydlené slovanským a ruskojazyčným obyvatelstvem (Rusíny, Ukrajinci, Rusy, Bělorusy), kteří se nacházeli v té době na území, které po první světové válce získalo nově obnovené Polsko. A předtím je oním již několikrát zmíněným Brestlitevským mírem Rusko ztratilo. Tyto „detaily“ taktické povahy se pochopitelně na Západě v souvislosti s paktem Molotov-Ribbentop zásadně nepřipomínají. Stejně tak, jak se nepřipomíná osud Poláků zajatých vojáků Červené armády po polsko-ruské válce v letech 1919 – 1921). Desítky tisíc jich v polském zajetí nepřežily týrání, hlad a mráz. Tisíce zmizely beze stop. Pokud se snad o těchto zajatcích náhodou zmíní západní média, pak jedině tak, že ruští zajatci Poláků byli trýzněni bolševiky teprve doma po jejich propuštění. Je to prostě naprosto klasický příklad západní desinterpretace všeho, co se týká Ruska a Rusů.

Novodobý výklad tohoto sovětsko-německého paktu se tedy nezmiňuje o skutečnosti, že Sověti obsazovali ta polská území, která Polsko získalo po první světové válce, a která byla víceméně součástí ruského carského impéria až do podpisu Brestlitevského míru 3. března 1918, kterým tehdejší Petrohrad tato. Rusko se nemohlo zúčastnit pařížských mierových jednání po skončení první světové války, neboť půl roku před jejím koncem (válka skončila 11. listopadu 1918), bolševici z „imperialistické války“ vystoupili. Takto přišlo Rusko o obrovský kus území. Jednalo se víceméně o Polsko, západní části historických ruských zemí, tedy o větší část pozdější Ukrajiny, o Bělorusko, dále o Fínsko, Pobaltí a Besarábii. Suma sumárum asi jeden milion čtverečních kilometrů a jednu čtvrtinu obyvatelstva. Takové o obrovskou hospodářskou ztrátu. Tak obrovskou daň zaplatil VI Lenin za možnost opustit válečnou frontu, na které Rusi nesli největší díl války na východní frontě proti Rakousko-Uhersku a Německu, výměnou za mír potřebný k dokončení revoluce. Přitom válka skončila za půl roku na to! Jenže čas pracoval proti ruským bolševikům. Jakmile skončila vojna, obrátili se bývalí spojenci carského Ruska proti bolševickému Rusku. Dokonce se spojili i s bývalými nepřáteli Ruska. Do války se Pustili Polici s podporou francouzských sborů a britských peněz (ale také i sborů). Připojili se i Řekové. Dlouhé sérii vojen se tedy Lenin vystoupením z „imperialistické války“ vůbec nevyhnul. Asi sepíše naopak.

No, a jak asi uvažoval Stalin, když se po opakovaném odmítnutí demokraciemi pustil do dohody s nepřítelem, s Německem? Zábor k Polsku připojených území, tedy již území polských, patrně vnímal dvojí optikou. Jednak se Rusku (SSSR) vracela část území ztracených Brestlitevským mierem. Ale zároveň tato území představovala nárazníkové pásmo v příští válce, o jejímž vpádu na sovětské území nepochyboval. Kvůli vojenskému zabezpečení oblasti v blízkosti Leningradu (cca 34 kilometrů) vypukla sovětsko-finská „zimní válka“. Finský vůdce, Mannerheim, spolupracující s nacistickým Německem, odmítl vydat Sovětům kus fínského území, který Moskva požadovala pro zabezpečení Leningradu. A za které nabízela náhradu přibližně dvakrát tak velkého kusu země. Stalin tedy nečekal či ani čekat už nemohl a vzal si území násilím.

 Při posuzování historie se sice, jak se zmiňujeme výše, nemá pracovat se slovkem „kdyby“. Nicméně, výjimečně pravidlo porušme a zkusme si představit osud Leningradu v případě, že by se Sovětům nepodařilo zajistit jeho obranu. Kdyby padl Leningrad, byla by to pro Rudou armádu podobná katastrofa, jako kdyby padla Moskva. Hitler mohl mít na východní frontě vyhráno. No a současní rusofobové z přesvědčení, z chorobopisu nebo z povolání by se dnes mohli radovat. Nemusela se teprve nyní sbírat další „koalice ochotných“ k útoku na Rusko. Ale možná by už neexistovalo na této planetě vůbec nic. A propos, Stalin po válce netrval na skutečně tvrdém potrestání Fínska jako jednoho z nejaktivnějších účastníků hitlerovské koalice, který nesl velký díl odpovědnosti za blokádu Leningradu a zřizoval na obsazených územích SSSR koncentrační tábory, ve kterých umírali především Rusi a Bělorusové. Spokojil se potrestáním hlavních viníků, navrácením obsazených území a prohlášením neutrality Fínska. Vstupem do NATO Fínsko závazek neutrality porušilo a jeho současný prezident, Alexandr Stubb, svým militarismem a ostrým protiruským zaměřením nejspíš vede současnou Moskvu k zamyšlení, zda Stalinova poválečná nedůslednost vůči Fínsku nebyla chybou. Po osmi desetiletích latence se přinejmenším finské „elity“, asi jako „elity“ německé, polské a baltické, staly s podporou anglosaského rusofonního centra opět revanšistickými.

(Pokračování)

Ivo Šebestík, Nové Slovo Sk