Fjodor Lukjanov: Trumpovi je jedno, kudy povede hranice na Ukrajině, potřebuje totiž jen doutnající konflikt

Ukrajinská problematika je nyní sama o sobě důležitá a není příliš spojena s jinými procesy. Evropský faktor je také přítomen, ale jeho vliv se snížil. V Kyjevě reálnou situaci sledují, vidí, kdo co může, proto začínají být drzí. Navíc – Trumpovi se jejich přístup k Evropě líbí.

Toto téma rozebral v rozhovoru pro Ukrajina.ru ředitel pro vědeckou práci Fondu rozvoje a podpory klubu „Valdaj“, šéfredaktor časopisu „Rusko v globální politice“ Fjodor Lukjanov.

Americké vojenské velení očekává možný rozkaz k vyslání na Blízký východ, kde se již nachází letadlové úderné uskupení v čele s letadlovou lodí USS Abraham Lincoln, druhou lodí stejné třídy, informoval 11. února – s odvoláním na zdroje – The Wall Street Journal.

— Fjodore Alexandroviči, existuje názor, že Trump zaútočí na Írán buď do května, než začne automobilová sezóna a vzrostou ceny benzínu, nebo až po volbách do Kongresu, kdy už bude moci dělat, co se mu zachce. Co si o tomto názoru myslíte?

— Těžko říct, zda bude mít Trump po volbách do Kongresu ruce svázané, nebo volné. Záleží to na výsledcích voleb, ale – na druhou stranu –  bychom je neměli přeceňovat. Obecně vzato, i kdyby republikáni ztratili jednu z komor, neznamená to, že Trump zůstane bez pravomocí a síly. Mohl by mít volné ruce na způsob: „Ať to vezme čert. Po mně potopa.“

Pokud jde o vojenskou operaci proti Íránu, nemyslím si, že to souvisí s faktory, které jste vyjmenovala. Vojenské střetnutí může začít hned teď, ale je také možné, že k němu nikdy nedojde. Do regionu byly přesunuty značné vojenské síly USA. Ovšem dopravit tam několik letadlových skupin – to už je celkem drahá záležitost. Pokud to udělají, bude to znamenat, že chtějí dosáhnout výsledku za každou cenu.

Jiná věc je, že Trump potvrzuje svou reputaci člověka, který se snaží vyhýbat velkým a vleklým vojenským konfliktům. Doslova před několika dny přijel do Bílého domu Netanjahu. Postoj Izraele je pochopitelný: potřebují, aby Spojené státy co nejdříve něco s Íránem udělaly.

Trump se však – podle všeho – opět vykroutil. Nebylo vydáno žádné oficiální prohlášení, pouze jeho příspěvek na sociálních sítích: „Zatím nebylo přijato žádné rozhodnutí. Pokusíme se dohodnout.“ A jednání pokračují.

Je tu však jedna otázka, na niž jsem zatím nenašel odpověď. Jednání s Íránem o jaderném programu pokračují, ačkoli už loni v létě Trump slavnostně oznámil, že (íránský jaderný program) byl zničen. To znamená, že Spojené státy tak úplně nezvítězily.

Navíc jaderná agenda již není jediná. Izrael trvá na tom, aby do ní byla zahrnuta i otázka íránských balistických raket, jež mu během 12denního konfliktu způsobily značné škody. To je znepokojuje víc než jaderný program, který je a není. Trump to obecně podporuje. Ale protože Íránci kategoricky odmítají tuto otázku diskutovat, zůstává tzv. „otevřená“.

Souběžně s tím se řeší otázka změny režimu v Íránu. Vzpomeňte si, jak tento rok začal. Trump na svém sociálním účtu napsal velkými písmeny: „Katové a vrazi. Pokud okamžitě nepřestanete, rozdrtíme vás na prach.“ Jak se bude vyvíjet řešení této otázky, není známo.

Izrael má z pochopitelných důvodů zájem na změně režimu v Íránu, což vysvětluje tím, že Teherán si klade za cíl zničení Izraele jako státu. Írán to popírá a tvrdí, že není proti Izraeli a Židům, ale proti sionismu. Opakuji znovu, tento proces je nepředvídatelný.

Je zcela zjevné, že Trump nechce být zapleten do dlouhého konfliktu a hledá možnost udělat něco mezi zásahem USA do 12denní války a Venezuelou: bleskovou akci a okamžitý ústup pro vnější efekt. Je to v současné době možné? Unést Chameneího jako Madura není snadné, ale politická vražda reálná je. Spojené státy i Izrael už v tom mají praxi.

Íránští kolegové, se kterými jsem hovořil, uznávají, že je to možné, protože íránský systém je složitý a problematický. Existuje v něm obrovské množství vnitřních zranitelných míst. Má však úžasnou schopnost regenerace. Na začátku 12denní války se Izraeli podařilo zničit značnou část íránského vojenského velení, okamžitě je však nahradili jiní generálové.

Trumpovi se však s největší pravděpodobností nepodaří uskutečnit podobný odvážný útočný manévr. A to ho trochu znervózňuje.

— Je možné, že Trumpova mírová rétorika v hlavních sférách souvisí právě se zveřejněním „Epsteinových souborů“? Bílý dům se stáhl do pozadí a čeká, jak tuto záležitost Amerika vstřebá.  Na domácí i zahraniční politické scéně (Kuba, Venezuela, Írán, Ukrajina) se vede debata o míru.

— To je nepravděpodobné, i když logické. Pojďme převést tradiční a trochu vymyšlený scénář do reality. V historii se již několikrát stalo, že se objevily snahy kompenzovat vnitřní krize zahraničně politickou aktivitou, aby se „odvedla“ pozornost. Ale teď to moc nesedí.

Nedá se říct, že by „Epsteinovy soubory“ převrátily vše v USA naruby a ohrozily Trumpovu moc. Je zřejmé, že byly zveřejněny záměrně. Spíše se však nejedná o úder proti Trumpovi, ale proti ostatním představitelům establishmentu, z nichž mnozí jsou jeho odpůrci.

Navíc – v současné době nemají ani ty nejhorší skandály dlouhého trvání. Intenzita informačního toku a otupělost z toho, kolik se toho kolem nás děje, se zvýšily.  Je tedy nepravděpodobné, že by bylo zveřejněno video, na němž by muž podobný Trumpovi škrtil nějakou nezletilou dívku. Evropa je však těmito publikacemi šokována mnohem víc, zejména Velká Británie. Říká se, že kvůli Mandelsonovi (bývalý anglický ministr a diplomat lord Mandelson) může Starmerův kabinet odstoupit.

Celkově však zveřejnění souborů nebylo takovým otřesem základů, jak by si mnozí přáli. Proto není příliš rozumné podnikat vojenské dobrodružství nebo se kvůli tomu snažit všechny usmířit. Navíc ukrajinská a íránská témata začala již před rokem.

Existuje však souvislost mezi vnitřní a zahraniční politikou ve vztahu k volbám. Volební kampaň (v USA) začne na začátku léta. Pro Trumpa je důležité, aby tyto volby nebyly pro republikány fiaskem: ústupkem snad, ale ne zásadním. Proto se v květnu a červnu jeho pozornost soustředí na toto téma, což se projeví i v zahraniční politice.

Zahraniční politiku Spojených států amerických prováděly předtím instituce: ministerstvo zahraničí a Rada národní bezpečnosti. Nyní to nefunguje. Je tu Rubio, který má k Trumpovi blízko. Kushner a Whitcoff jsou také spjati s prezidentem a dostávají od něj pokyny, co mají a co nemají dělat. Pokud je však prezident rozptýlen, pokynů je méně.

— Odborníci poukazují na to, že se v současné době na Blízkém východě formují dvě mocenská centra v čele s Tureckem a Izraelem, jež budou stát proti sobě. Co to znamená pro mír v regionu?

— Turecko a Izrael jsou skutečně centry vojensko-politické moci. Ale neřekl bych, že tyto státy za sebou táhnou další skupiny zemí. Poté, co byl íránský vliv podstatně oslaben ztrátou jeho spojenců v Libanonu, Sýrii a Jemenu (samotný Írán je také v nejisté situaci), v regionu nejsou žádné jiné země, jež by hrály aktivní roli.

Země Perského zálivu se do toho nepletou. Jednají podle zvyklosti: „Co na to řeknou obchodníci? Jsou ochotni zaplatit, nebo ne?“ Izrael své pozice výrazně posílil. Je to mocná vojenská síla, která může být použita tak bezohledně, že z toho budou všem vstávat vlasy hrůzou.

Turecko také posílilo své pozice tím, že v Sýrii nastolilo jim přátelské a jimi také částečně ovládané mocenské orgány. Díky tomu se Turkům podařilo odsunout problém Kurdů. Mám na mysli nedávnou situaci, kdy syrská vláda vojenskou silou donutila kurdské regiony k politickým dohodám a USA, které je dříve podporovaly, řekly: „Omlouváme se, ale naše zájmy se nyní rozcházejí.“ Kurdové byli opět podvedeni. Bohužel, jsou na to už zvyklí.

Turecko a Izrael jsou významné země. Ale vnitřní mobilizace finančních a ekonomických zdrojů není pro nikoho snadná. Vyvstává tedy otázka určité rovnováhy. Proto není třeba uvažovat lineárně, že pokud to tak půjde dál, Írán bude definitivně odsunut a pak zůstanou dvě síly, které si budou muset vyřešit své vztahy mezi sebou.

Situace je složitější. Turecko a Izrael jsou v různé míře spojenci USA. Američané zjevně nechtějí, aby došlo ke střetu těchto zemí. A státy Perského zálivu zase mají zájem na tom, aby v regionu existoval diverzifikovanější systém.

Írán u nich nikdy nevzbuzoval sympatie, byl vnímán jako oponent, konkurent.

Ale jedna věc je, když je Írán silný, a druhá, když je příliš slabý. Izrael má volné ruce, Turecko se chová jinak. Proto, jak mi vysvětlil jeden chytrý, ale cynický člověk z Blízkého východu, monarchie Perského zálivu mají zájem na tom, aby se Írán ocitl v situaci Iráku v 80. letech. Dost silný, aby byl protiváhou Izraele, ale dost slabý, aby nepředstavoval hrozbu pro ostatní.

Obecně řečeno, nikdo by si neměl přát přímý konflikt mezi Tureckem a Izraelem. K tomu nedojde. Faktem však zůstává, že celková atmosféra se stále více přiklání k vojenským metodám vyvíjení tlaku.

— Rusko je zapojeno do procesů, jež probíhají na Blízkém východě. Jak silná je vzájemná závislost Ruska na dění v regionu a máme dostatek nástrojů k její regulaci?

— Vzájemná souvislost a vzájemná závislost existují. Mají různé rozměry: od kulturně-historických po územní. Ve skutečnosti to není až tak daleko od Ruska. Vše, co se tam děje, má vliv i na nás. Rozsáhlé diaspory přistěhovalců ze Severního Kavkazu, jimž se na Blízkém východě říká Čerkesové, nikam nezmizely. Snažíme se tyto vazby využívat, i když to s sebou nese různé důsledky.

Pokud destabilizace dosáhne vysoké intenzity, kdy se například Írán dostane do stavu slabé ovladatelnosti, budeme mít problémy. Je to obrovská země, kde žije 90 milionů lidí. Je to centrum velkého regionu, který spojuje Kavkaz, Malou Asii a Střední Asii. Pokud se tam tedy něco stane, mnoho lidí bude mít chuť na tom vydělat.

Rozdělování dědictví je vždy špatné. Nicméně i země s velkými ambicemi se již naučily, že není třeba se chopit první příležitosti, která se naskytne. Máme nástroje vlivu? Ano, ale jsou omezenější než v minulých historických epochách. To platí pro všechny. Izrael je naprosto závislý na Spojených státech, ale USA jsou v mnoha ohledech omezené v tom, co jsou ochotny pro Izrael a jeho politiku na Blízkém východě podstoupit. A to i přesto, že se o Trumpovi mluví jako o nejproizraelštějším prezidentovi USA v historii.

Rusko je samozřejmě nyní zaneprázdněno jinými problémy. Na Blízkém východě to chápou. Někteří říkají: „Co se dá dělat, počkáme“, jiní zase: „No, když je to tak, tak se omlouváme. Život jde dál.“ Ale i v situaci omezených možností je samotná přítomnost Ruska v této části světa vždy brána v úvahu. Od nás se v každém případě očekávají aktivní kroky, i když k nim z různých důvodů nepřistoupíme.

Ale jakmile se naše jednání posune do další fáze, Rusko je tam okamžitě vítáno jako hráč. Ne jako země, která vše rozhodne, ale jako další faktor, který zajišťuje rozmanitost.

V tomto smyslu je příznačný příklad Sýrie. Když skončil Asadův režim, všichni byli přesvědčeni, že tím skončila i ruská přítomnost, protože k moci se dostali ti, s nimiž jsme krutě bojovali. Ale nové síly se ukázaly být chytřejší, mazanější a flexibilnější. Chápou, že ať už mají k Rusku jakýkoli vztah, jsme pro ně důležitým prvkem, který si musí udržet.

Je také třeba vzdát hold naší diplomacii. Nezačali jsme se stavět do předurčené pozice a říkat: „Jste teroristé, nebudeme s vámi komunikovat“. Všichni hledají různé možnosti. Opakuji, nikam neutíkáme.

Ostrá rétorika Sergeje Lavrova byla vyvolána protichůdnou politikou Washingtonu. Někdy vítězí „Trumpova linie“, jindy převáží „washingtonské bahno“. Už jsme unaveni z těchto nekonečných výkyvů. Jedinou nadějí je, že Trump snad pochopil: buď toto bahno vysuším, nebo v něm utonu. Čekáme tedy na jeho rozhodnutí.

— Proč chce Trump vytvořit G5 s účastí Číny, Indie a Ruska místo G7 s účastí evropských zemí? Je to nástroj k vyrovnání vlivu BRICS?

— Nešlo o Trumpovo prohlášení, ale o určitý únik informací po zveřejnění nové strategie národní bezpečnosti. I když to odpovídá tomu, jak si Trumpovo uvažování představujeme.

Trump pohlíží na Evropu s opovržením. Zejména na Evropskou unii, kterou, stejně jako všechny instituce, považuje za nesmyslná a byrokratická protiamerická monstra. Přitom to byly právě Spojené státy, jež zahájily po druhé světové válce evropskou integraci, aby v podmínkách rozpadu jednotlivých evropských mocností akumulovaly politicko-ekonomické zdroje a vstoupily na scénu v nové roli. Do jisté míry se jim to dokonce podařilo.

Pokud se Trumpův sen splní a EU zanikne, vliv evropských zemí bude opět zanedbatelný. Trumpovi se líbí představa velkých zemí s velkými vůdci, kteří nejsou omezeni ve svých možnostech provádět zahraniční politiku. On sám je v tomto ohledu omezen. Proto považuje Putina, Modiho, Si a Kima za drsné chlapy, kteří žijí podle principu „řekl – udělal“. Je to jeho čistě lidský přístup.

Japonsko se dostává na tento seznam na základě toho, jak Trump chápe rovnováhu ve východní Asii: „Čína je velmi silná, proto je potřeba nějaká jiná země [jako protiváha]“. Japonská premiérka se mu také líbí, tím spíše, že dosáhla historického vítězství. V japonské demokracii se ještě nikdy nestalo, aby strana s extrémně nejistým postavením získala úplnou carte blanche. Riskovala a vyhrála. A zdá se, že se orientuje na Trumpa.

K BRICS se Trump staví stejně jako k Evropské unii. Nenávidí jakékoli organizace. V tom je logika. USA vycházejí z toho, že vztahy je třeba budovat s každou zemí individuálně, protože v individuálním formátu jsou Spojené státy vždy silnější než kterákoli jiná země. Čína a Rusko představují určitou výjimku.

Trump považuje BRICS za pokus velkých zemí spojit síly a vytvořit alternativu k USA. „BRICS budeme vypalovat rozžhaveným železem a každé jednotlivé zemi vnucovat naše podmínky.“ Nemyslím si však, že by tyto jeho myšlenky v dohledné budoucnosti vedly k nějakým výsledkům.

— V současné době se vedou spory o to, do jaké míry je válka na Blízkém východě výhodná pro Ukrajinu. Někteří tvrdí, že ji definitivně připraví o americké zbraně. Jiní říkají, že je potřebná, protože rozeštve USA a Rusko. Rusko bude oslabeno. Je to pro Kyjev výhodné, nebo nevýhodné?

— Ani jedno, ani druhé není nijak výrazně patrné. Spojené státy už rok nedodávají zbraně Ukrajině přímo. Ale prodávat zbraně Evropanům, aby je předávali Ukrajině, je podle nich možné, kolik se jim jen zachce. Navíc na Blízkém východě jsou všichni stejně vyzbrojeni až po zuby. Obrovské dodávky tam nejsou potřeba.

Bude to pro Kyjev výhodné, když se rozhádá USA s Ruskem? Takhle bych to také neformuloval. Trump realizuje své priority sám, aniž by příliš dbal na ostatní. S USA máme společný pouze jeden přístup – nemáme rádi Evropskou unii. Ve všech ostatních otázkách se naše zájmy liší. Venezuela již byla poražena. Teď je na řadě Kuba. Obávám se, že i tam jsou vyhlídky neutěšené. Kubánci nemají možnost bránit se. Uvalit blokádu na Kubu je pro USA snadné. My nejsme Sovětský svaz – nemůžeme tam poslat flotilu. Naše zájmy v Latinské Americe nejsou totiž příliš velké, takže je těžké tyto zájmy hájit. Trump je naprosto ignoruje. Ano, soucítíme s Kubánci a Venezuelany, ale nejde o naše životní zájmy.

A s Blízkým východem je to ještě složitější. Na Blízkém východě své zájmy máme. Pokud se v Íránu stane něco zásadního, ohrozí to celý systém ruských zahraničněpolitických postojů.

A tak se opět dostáváme k otázce [Ukrajina], kterou – naopak – je třeba řešit právě s Trumpem, proto je nutné udržovat s ním konstruktivní vztahy. I když je to obtížné. Někdy je konstruktivní, jindy ne. Ale Vladimir Putin má obrovskou trpělivost a pracuje důsledně.

Myslím si, že ukrajinská problematika je nyní sama o sobě důležitá a není příliš spojena s jinými procesy. Evropský faktor je také přítomen, ale jeho vliv se snížil. V Kyjevě reálnou situaci sledují, vidí, kdo co může, proto začínají být drzí. Navíc – Trumpovi se jejich přístup k Evropě líbí.

— Přesto, nakolik je pro Trumpa důležité uklidnit ukrajinský konflikt, aby se mohl soustředit na Blízký východ? Nebo je v tomto ohledu multifunkční?

— Multifunkční je. Nevíme, zda se chce plně soustředit na Blízký východ. Trumpova zahraniční politika je klikatá. Co říkal během svého prvního funkčního období: „Ať to vezme čert. Ze všech zemí odejdeme. Irák, Afghánistán, Sýrie – nic z toho nechceme. Co tam vůbec děláme? Zatáhli nás tam ti zatracení demokraté.“

Ale všechno se změnilo. Teď se hraje aktivně, ale je to jiná hra. Trump si myslí, že už není třeba mít rozsáhlou přítomnost na Blízkém východě. Je třeba se do toho zapojit přes třetí síly. Izrael je – naštěstí – vždy po ruce. Ano, je to priorita. Ale zase ne taková, aby překryla vše ostatní.

Chce urovnat ukrajinský konflikt? Myslím, že ano. Už jen proto, že se s ním osobně spojil. Jeho „Teď postavím všechny do latě a smířím je“ pokračuje dodnes. Strašně ho však rozčiluje, že se nic neděje, protože ons se tím opravdu zabývá. Navzdory tomu, že Trump opravdu není člověk, který by se dokázal dlouho zabývat jednou věcí.

Před půl rokem vyhrožoval: „Nechtějí – tak ať nechtějí. Ať se navzájem pozabíjejí, jdu od toho.“ Teď to neříká. Cítí, že by to bylo vnímáno jako jeho porážka. Chce to nějak zastavit a je mu jedno, jak to skončí. „Co je mi do toho, jaké území bude kontrolovat Rossgvardija nebo Nerossgvardija.“

Trump se domnívá, že je třeba utlumit akutní fázi, ale ponechat doutnající konflikt, který by všechny i nadále zatěžoval: Rusko s Ukrajinou, Evropu s Ruskem. To je normální americký přístup. „Prodáváme jim zbraně za velké peníze a tím si je zavazujeme. Sami se toho ale neúčastníme, všechna rizika nesou Evropané. Chtěli jste to? Tak do toho, milánkové“.

— Vypadá to, že situace je nyní nestabilní nejen na Blízkém východě, ale i ve světě. Staré mechanismy zahraniční politiky se rozpadly a nové se ještě nevytvořily. Jak budeme žít v takové geopolitické turbulenci? Na co se mají v těchto podmínkách připravit obyčejní lidé? Na růst cen? Na třetí světovou válku? Nebo se obnoví dřívější ekonomické vazby? Možná nás přece jen něčím potěšíte?

— Pokusím se. Nemohu vás potěšit tím, že řeknu: projdeme obdobím nestability a pochopíme konfiguraci světa. Vstoupili jsme do éry zásadních změn. Správně jste řekl, že dřívější instituce a normy nefungují a nové ještě nevznikají. Proč nevzniká nic nového, to by bylo téma na samostatný rozhovor.

Je však třeba si uvědomit, že síly, které nastolují pořádek a na určitou dobu zajišťují stabilitu, nejsou v mezinárodních dějinách vůbec normou. Jen jsme si to zvykli tak označovat, protože jsme zažili období po druhé světové válce. Byla to jedinečná doba, kdy byla mezinárodní situace velmi předvídatelná a k velkým válkám nedocházelo.

Nyní je to pryč. Trump vzal do ruky sbíječku a definitivně rozbíjí to, co zbylo. Nové instituce? Ano, ve Washingtonu se sejde Rada míru? Je to instituce? Sotva. Je to další přehlídka marnivosti a Trumpův trik, který se pokusí všem vnutit.

Možná se mu podaří něco vyřešit s Gazou („Stejně už nic jiného nejde. Tak ať je to alespoň tohle”). A potom to bude pokračovat, Rada míru bude tlačit na Ukrajinu. Obecně nás v nejbližších letech čeká období mnohostranných změn z nejrůznějších stran. Do takové míry, že bude obtížné vypočítat společný vektor. A to vždy přináší mimo jiné i každodenní problémy.

Úkolem každé ekonomiky ve stresovém stavu je přežít. Zajistit lidem pohodlí a rozvoj je až na druhém místě. A protože Rusko je pod vojenským a ekonomickým tlakem, tak se tomu nemůžeme vyhnout. Vlastně to už pociťujeme nyní.

Rusko však prokázalo vysokou míru odolnosti. Situace se pro nás nezlepšuje. Ale čím silnější je tlak, tím jasněji se tato odolnost projevuje. Lidé naší generace přitom zažívají druhý zásadní zlom ve svém životě. Nejprve to byl konec SSSR a nyní druhý.

Tehdy byly reakce různé. Někdo se radoval, někdo byl zklamaný. Ale všichni měli pocit, že pojedeme po kolejích, po nichž jede celý svět, protože jsme nedokázali vymyslet nic lepšího. Ale teď už žádné koleje nejsou. Zlom nastal a dál je jen prázdno. Kam a jak daleko dojedeme, to záleží opravdu jen na nás.

Dříve existovalo jakési předurčení. Prostě se to někomu líbilo, někomu ne. Ale to, že teď vše záleží jen na nás, je vlastně radostný fakt. Je pravda, že tím také padá na každého z nás odpovědnost. Vždycky je jednodušší, když za vás rozhodují jiní. V roce 1991rozhodli za nás jiní. A všichni dobře víme, jak to dopadlo. Proto jsme se vzchopili a pustili se do toho.

*

Anna ČERKASOVA – Fjodor LUKJANOV (na snímku), (UKRAJINA.ru, 06:16 13.02.2026)

Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

**

Ne každý si v dnešní době může dovolit platit za média. Proto obsah webu Nová Republika nezamykáme. Pokud Vám to Vaše možnosti dovolují, existují dobré důvody, proč podpořit  Novou Republiku již dnes:

1. za námi nestojí peníze žádného oligarchy, bohatého jednotlivce, politické strany nebo instituce, které by nám říkaly, co máme psát; a to ani domácí, ani zahraniční.
2. obsah nezamykáme jako většina názorotvorných médií v Česku;
3. již 13. rok vám nabízíme jiný pohled na dění doma, i ve světě, než redaktoři takzvaných „médií hlavního proudu“. Domníváme se, že jsme blíž pravdě než oni.

Číslo účtu pro finanční dary je: 2300 736 297/2010

Do poznámky k transakci do výše 1000,- Kč prosíme uveďte, že se jedná o “dar“.

Přesahuje-li dar částku 1000,- Kč, je nutno s obdarovaným spolkem Nová Republika uzavřít darovací smlouvu, což činíme neprodleně, obrátíte-li se na nás prostřednictvím adresy dvorava@seznam.cz.

Vážíme si vaší podpory a děkujeme.

Vaše redakce.

*