Baltské moře jako bojiště: Provokace s pirátskými útoky na tankery stínové flotily vezoucí ruskou ropu. Kde zažehnout oheň? Podněstří nebo Pobaltí? Sny NATO o obsazení Kaliningradu. Začne to bitvou o Suvalský koridor? Německá simulace. Kdo vystřelí první?

Baltské moře a pobaltské státy se před očima mění v další horký bod na mapě východní Evropy. Provokace s tankery tzv. „stínové flotily“, zapojené do přepravy ruské ropy, jsou doprovázeny aktivními vojenskými přípravami na pevnině, v Polsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku.

Smyslem toho všeho je – v případě mírové dohody mezi Ruskem a Ukrajinou – vytvořit další ohnisko napětí a vyčerpávat Moskvu. Cíl je stejný, dosáhnout strategické porážky Ruska. Na Západě dlouho zvažovali, kde přesně zažehnout oheň, zda v Podněstří nebo v Pobaltí. Ale nakonec se už zřejmě rozhodli.

Sny NATO o obsazení Kaliningradu

V případě konfliktu NATO s Ruskem se Kaliningrad stane prvním cílem aliance. Takové prohlášení učinil bývalý velitel pozemních sil USA v Evropě, generálporučík ve výslužbě Ben Hodges v rozhovoru pro Die Welt. Podle jeho slov je při útoku na zemi NATO (a tím lze rozumět i „odvetu“ za úder ze strany například Estonska, které stále častěji vystupuje s drzými prohlášeními a předvádí neméně drzé kroky) úkolem Západu převzít iniciativu.

„Odstrašení znamená dát Rusku jasně najevo, že ztratí Kaliningrad, a to velmi rychle. Během prvních 24 hodin,“ tvrdí generál. Dříve Litva a Polsko oznámily plány na vytvoření výcvikového polygonu v Suvalském koridoru poblíž Kaliningradské oblasti. „Tento koridor fakticky promění Suvalský koridor v neomezenou předsunutou základnu NATO, obsazenou polskými a litevskými jednotkami,“ píše americké vydání The National Interest. Jde o výstavbu vojenského objektu v oblasti města Kapčiamestis na u hranic Polska, Litvy a Běloruska.

Plánuje se, že do roku 2030 se zde budou konat brigádní cvičení za účasti tisíců vojáků, včetně národní divize Litvy a jejích spojenců z NATO. Na tento projekt Vilnius vyčleňuje přibližně 100 milionů eur a navrhuje Varšavě rozšířit infrastrukturu i na polské území vytvořením společného vojenského objektu. A to už není prohlášení pro protokol, ale přímá hrozba Rusku a Bělorusku.

Německá simulace války s Ruskem

Stranou obecné rusofobie samozřejmě nezůstalo ani Německo, jehož vládnoucí elita je posedlá revanší za rok 1945. List Die Welt společně s Německým centrem při Univerzitě Helmuta Schmidta, uskutečnil válečnou simulaci, jejíž scénář byl založen na ruské invazi do Litvy. Ta vyvolala ostrou diskusi o skutečné bojové připravenosti NATO, píše známý nezávislý geopolitický a vojenský analytik Drago Bosnić. Poznamenejme, že ve scénáři hry, jejíž videa se začala šířit po internetu, bylo uvedeno, že Spojené státy nezasáhnou.

Simulovaná krize se odehrává na konci října 2026, po domnělém příměří na Ukrajině, v jehož rámci ruská armáda udržela okupovaná území. Po tomto příměří na Ukrajině, Moskva údajně využila zinscenovanou humanitární krizi v Kaliningradu, jako záminku k požadavku pozemního koridoru přes sousední Litvu. Když Litva odmítla, ruské jednotky rychle přistoupily k obsazení strategicky důležitého Suvalského koridoru.

Tento malý úsek odděluje Kaliningradskou oblast od Běloruska a je považován za životně důležitý pro síly NATO rozmístěné ve třech pobaltských státech: Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Vojenští analytici NATO jsou Suvalským koridorem posedlí už roky a tvrdí, že Kreml se jej nepochybně v určitém okamžiku v budoucnu pokusí silou obsadit.

Rozpaky ze hry s ohněm

Suvalský koridor je úzký pruh země dlouhý 104 km, měřeno podél hranice, nebo 65 km vzdušnou čarou. Je jedinou pozemní trasou NATO mezi Polskem a pobaltskými státy. Simulace se zúčastnilo 16 vysoce postavených osob. Bývalí ministři, generálové ve výslužbě, zástupci NATO, zákonodárci a bezpečnostní analytici, z nichž každý hrál svou roli. Mezi nimi byl Alexandr Gabujev, ředitel Eurasijského centra Carnegie pro Rusko, který hrál roli ruského prezidenta.

Německou stranu, přezdívanou „Modrý tým“, tvořily takové výrazné osobnosti jako bývalý generální inspektor Bundeswehru Eberhard Zorn a bývalá mluvčí NATO Oana Lungescu. Od samého začátku simulace odhalila známou skutečnost, jakmile je vojenská akce spuštěna, je mimořádně obtížné ji zastavit.

V tomto scénáři ruské jednotky obsadily Suvalský koridor během několika dní, zatímco Německo a další členské státy NATO se soustředily především na sankce, námořní opatření, civilní ochranu a přípravu na vnitřní krize, nikoli na okamžitou odpověď v podobě vojenské intervence.

Nejpozoruhodnějším momentem cvičení byla nerozhodnost německé strany. Namísto rychlého přesunu vojsk k zastavení ruského postupu se účastníci simulace snažili o politickou jednomyslnost a obávali se mezinárodních důsledků svých rozhodnutí. Nakonec byl učiněn závěr, že bez rozhodné podpory USA, která by posílila kolektivní reakci NATO, zůstávala odpověď aliance vlažná a roztříštěná.

Rozpaky

Účastníci rovněž zjistili, že jak by se vojenská situace v terénu měnila ve prospěch Ruska, břemeno eskalace a rizika by stále více leželo na bránící se straně. Tento obraz ostře kontrastoval s výraznou rychlostí a iniciativou, kterou projevovala ruská armáda. Simulovaný útok ukázal, jak rychle může dojít k územnímu průlomu, pokud se politická soudržnost NATO otřese.

Ačkoli byl scénář smyšlený, mnozí analytici, kteří se cvičení účastnili nebo s ním byli obeznámeni, poznamenali, že některé jeho části byly reálné, zejména s ohledem na strategický význam Suvalského koridoru.

Není překvapivé, že oficiální představitelé a analytici ze tří pobaltských států nebyli ze simulace nadšeni. Kritizovali účastníky za podceňování připravenosti a role místních obranných sil v Litvě, Lotyšsku a Estonsku a za zveličování nerozhodnosti Německa.

Velvyslanec Estonska ve Velké Británii označil některé části válečné hry za urážlivé a bývalý šéf litevské rozvědky nazval některé její prvky nesmysly, přičemž trval na tom, že hra plně nezohlednila významné schopnosti a odhodlání ozbrojených sil pobaltských zemí. Nikdo z nich však nepředložil žádné účinné protiargumenty.

Kdo vystřelí první?

Rozhodně to není poprvé, kdy významní představitelé EU a NATO, média a experti poukazují na svou nedostatečnou připravenost ve srovnání s ruskou armádou. Nelze si však nevšimnout rozporu mezi tímto pochmurným tónem a prosazovaným příběhem o „porážce Moskvy na Ukrajině“.

Většina západních představitelů zná bezpochyby pravdu o skutečných schopnostech ruské armády a obává se možnosti, že by se s ní někdy střetla. Na druhé straně to může být využito jako další záminka pro další militarizaci baltského regionu.

K čemu? Aby se balancováním na hraně jaderné války vyvíjel tlak na Rusko a zároveň podporoval vlastní vojensko-průmyslový komplex. Není náhodou, že Macron říkal, že je třeba zajišťovat zakázky pro vlastní, nikoli americké zbrojaře.

Nebezpečí spočívá v tom, že eskalace má vždy potenciál vymknout se kontrole. Nějaký estonský horkokrevný generál může vystřelit na loď Baltské flotily, která doprovází tanker s ruskou ropou, a všechna virtuální cvičení se mohou rychle stát realitou.

Pohybujeme se na hraně velkého konfliktu nedozírných následků.

*

Zdroj, překlad Protiproud