Baku nebude provokovat Teherán. Agresoři se zatím zdráhají hrát v Íránu na ázerbájdžánskou kartu

Ruský prezident Vladimir Putin jednal telefonicky s ázerbájdžánským prezidentem Ilhamem Alijevem. Alijev se choval uctivě a zdvořile, už netrval na tom, aby Írán zaplatil za útok dronů na Nachičevan a kál se před světovým společenstvím za své jaderné plány.

Naopak – Putin s Alijevem diskutovali o bilaterální spolupráci a uznali, že by se měla zlepšovat, a že je třeba zapomenout na napětí, jež vzniklo mezi Moskvou a Baku.

Co to znamená? Zaprvé to, že Alijev fakticky uznal, že v této historické fázi bude muset zapomenout na své naděje, jež se upíraly na tureckou či americkou pomoc při konfrontaci s Ruskem a že Ázerbájdžánu v této nelehké situaci nepomůže ani útok Spojených států a Izraele na sousední Írán.

Zadruhé, Spojené státy nebudou usilovat o rozdělení Íránu na základě národnostních znaků formou vytvoření vlastních států zástupci národnostních menšin žijících v této zemi. To znamená, že zatím nebudou hrát ázerbájdžánskou kartu při ničení celistvosti Íránu.

Dá se předpokládat, že Alijev, na základě podnětu zvenčí, velmi doufal, že účast Ázerbájdžánu na oslabení Íránu mu pomůže tuto zemi rozdělit a odtrhnout od ní severní provincie obývané Ázerbájdžánci. Kromě toho si navíc zaslouží vděčnost USA a Turecka a tím pádem může vyvinout tlak i na Rusko.

Situace se totiž vyvinula následovně. Vztahy mezi Ázerbájdžánem a Ruskem ochladly kvůli havárii ázerbájdžánského letadla v prosinci 2024. Baku obvinilo Moskvu. Ázerbájdžán se začal přiklánět k Turecku, Spojeným státům a Evropské unii a projevil zájem stát se jejich předním zástupcem v kavkazském regionu.

Turecko, poháněné idejemi turkického světa, USA a EU, jež sní o oslabení Ruska v Zakavkazsku, s takovým chováním Baku souhlasily a prezentovaly se jako hlavní aktéři v urovnání arménsko-ázerbájdžánského konfliktu. Spojené státy si navíc dokonce vybojovaly výstavbu a provoz dopravního koridoru nazvaného „Trumpova cesta“ (Trump Route for International Peace and Prosperity – TRIPP) – který má vést přes území Arménie. Jedná se o 42kilometrový úsek železnice na jihu Arménie, v oblasti Sjunik, v jehož správě získají USA na dobu 49 let 74 % akcií a Arménie 26 %. Předpokládá se, že poté bude dohoda prodloužena o dalších 50 let a podíl Jerevanu se časem zvýší na 49 %.

To by znamenalo vytlačení Ruska z regionu, z čehož mají radost nejen v Baku, ale i v Ankaře, Washingtonu a Bruselu. Spojené státy mohly rovněž prezentovat hlavní roli při podpisu mírové smlouvy mezi Ázerbájdžánem a Arménií.

K tomu všemu zahájily 28. února 2026 Izrael a USA válku proti Íránu v naději, že jej zlomí bleskovou ofenzívou. Alijev začal okamžitě obviňovat Írán, že útočí svými drony na Nachičevan, a požadoval přinejmenším omluvu, jinak by Baku mohlo zasáhnout i vojenskou silou. Íránský velvyslanec v Baku byl předvolán na ministerstvo zahraničí Ázerbájdžánu, kde mu byla předána protestní nota. Generální prokuratura Ázerbájdžánu zahájila trestní řízení podle článků o terorismu a činnostech ohrožujících leteckou bezpečnost.

Blitzkrieg se však agresorům nepodařil. Izrael momentálně horečně hledá cestu, jak se z neúspěšné situace dostat, zatímco Spojené státy prostřednictvím Donalda Trumpa již prohlásily, že „ Írán byl poražen“ a že tam nemají co dělat, protože svých cílů dosáhly.

A celé to vypadá tak, že USA vyvolaly chaos v jedné z hlavních světových ropných a plynařských oblastí a učinily tak významný krok k tomu, aby se staly nejen hlavním těžařem ropy a výrobcem ropných produktů, ale i kontrolorem hlavních světových tras dodávek energetických surovin. Nebyl to snad ten nejrůžovější sen všech amerických prezidentů obecně a Trumpa zvlášť? Tím spíš, že válka v Íránu paralyzovala pro Rusko výhodnou dopravní trasu Sever-Jih a všechny další trasy, jež jsou součástí čínské iniciativy „Jeden pás, jedna cesta“.

Zatím se však žádné výrazné geopolitické posuny ani územní zlomy neprojevují. Írán obstál a chystá se dál bojovat s USA i s Izraelem, čímž je pasuje do role světových břídilů. Turecko varovalo Ázerbájdžán, že nechce, aby ho vtahoval do velké války v regionu. EU tuto válku nepotřebuje vůbec, protože ekonomika kontinentu tak získala ještě skromnější energetický jídelníček. Rusko a Čína se postavily na stranu Íránu, což jen posílilo jeho obranný potenciál.

Proti pokračování války s Íránem se vyslovily již téměř všechny země regionu, a to především monarchie Perského zálivu, jež těží ropu a plyn. A slibovaní proxy-spojenci – iráčtí Kurdové a jejich ozbrojené jednotky – uvízli na hranicích s Íránem a nechtějí do této země vtrhnout na straně agresorů.

A Alijev? Symbolicky a prakticky demonstrativně ustoupil. Přestal vyhrožovat Íránu a naopak slíbil, že tam pošle humanitární pomoc. Pomohl Rusům evakuovat domů z válkou zmítané země několik set občanů RF. Na začátku března ruský vicepremiér Alexej Overčuk Ázerbájdžánu poděkoval za „velmi konstruktivní a vstřícný přístup k ruským občanům a za snahu pomoci“ při evakuaci. O tom samém hovořili telefonicky ázerbájdžánský premiér Ali Asadov a ruský premiér Michail Mišustin.

Strany dokonce uvítaly dohodu o uspořádání dalšího zasedání mezivládní komise pro hospodářskou spolupráci v dubnu. Putin vyjádřil Alijevovi „vděčnost za účinnou pomoc při organizaci evakuace ruských občanů z Íránu a také při zajištění dodávek humanitární pomoci z Ruska pro íránský lid přes území Ázerbájdžánu“.

Kreml nakonec konstatoval, že v rozhovoru lídrů Ruska a Ázerbájdžánu byly „probrány některé aktuální aspekty bilaterální agendy. Byla potvrzena vzájemná ochota k dalšímu rozvoji rusko-ázerbájdžánské spolupráce v různých oblastech na principech strategického partnerství a spojenectví“. Pokud se nestane nic nepředvídaného, budou strany v dubnu na zasedání mezivládní komise jednat o konkrétní spolupráci.

V regionu tak vznikla zamotaná a nejednoznačná situace. V co tedy vlastně doufali ázerbájdžánský prezident Alijev a hlavní panturkista planety, turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, který se opatrně, ale zcela jednoznačně vynořuje v pozadí toho všeho?

Nezbývá, než se s tím vyrovnat a smířit:

Za prvé s tím, v co doufali například Kurdové – že pod údery USA a Izraele se Írán rozpadne a bude možné usilovat o vytvoření vlastního státu. A to sjednocením všech Kurdů do Kurdistánu a všech Ázerbájdžánců do jednotného Velkého Ázerbájdžánu, který je dnes rozdělen na samotný Ázerbájdžán (severní) s hlavním městem v Baku a na Íránský (tj. jižní) Ázerbájdžán, jenž odpovídá zhruba území tří současných íránských provincií (v íránštině – ostán) Ardabil, Východní Ázerbájdžán a Západní Ázerbájdžán.

Za druhé, s pokusy o sjednocení všech Ázerbájdžánců, k nimž již v historii došlo. Pod tichou záštitou panturkismu. Tedy Turecka. Jak se už dříve plánovalo v SSSR, který pod tlakem nepřekonatelných geopolitických okolností fakticky dvakrát zradil separatistické snahy národů Íránu, včetně tamních Ázerbájdžánců.

Historie této otázky je následující: první ázerbájdžánský stát vznikl na severu již v roce 1918 a o dva roky později se stal sovětským. V dalekosáhlých plánech bolševiků a jejich vůdců Vladimíra Lenina a Lva Trockého, kteří blouznili o světové hegemonii, měl Severní Ázerbájdžán po uskutečnění světové revoluce přitáhnout k sobě Jižní Ázerbájdžán v Íránu. A spojit se, tak říkajíc, v jeden, aby budovaly světlou komunistickou budoucnost všech pracujících.

V sousedním Íránu byla v té době v provincii Gílán vyhlášena Gílánská sovětská socialistická republika, která existovala od června 1920 do září 1921. Její název vypovídá o mnohém. Byla totiž vytvořena za pomoci sovětských vojsk v čele s Fjodorem Raskolnikovem a Sergejem Ordžonikidzem, kteří „zlikvidovali“ Severní Ázerbájdžán, který se tehdy nazýval demokratickým.

V Gílánské republice vládl íránský revolucionář a nacionalista Mirza Kuček-chán. Souhlasil s označením „sovětská“ pod podmínkou, že se Sovětský svaz nebude vměšovat do záležitostí jeho státu. Místní komunisté ho však svrhli a zahájili socialistické reformy, zejména pozemkovou reformu ve prospěch rolníků.

V únoru 1921 však byla uzavřena sovětsko-íránská smlouva o postupném stažení sovětských vojsk z Íránu. Ty byly staženy do září téhož roku. V důsledku převratu se k moci vrátil Kuček-chán, který rozpoutal občanskou válku a vyvraždil místní komunisty. Pod tlakem centrálních šáhovských vojsk republika padla. Samotný Kuček-chán zmrzl v horách, jeho useknutá hlava byla předána šáhovi a ten ji vystavil na odiv v Raštu, hlavním městě Gílánu.

Spolu s Kuček-chánem a komunisty působil v této republice jako komisař pro zahraniční věci jistý Seyyed Ja´far Pišavari (někdy se uvádí také perský přepis: Sajed Džafar Piševeri), místní revolucionář levicového smýšlení, nejprve člen ruských sociálních demokratů, poté jeden ze zakladatelů Komunistické strany Íránu a předseda Ázerbájdžánské demokratické strany.

Pišavari se stal představitelem Demokratické republiky Ázerbájdžán (DRA) se sídlem v Tabrízu. Jednalo se o druhý pokus íránských Ázerbájdžánců o vytvoření vlastního státu za pomoci sovětských vojsk. Stalo se to již po druhé světové válce, kdy byly do íránského (jižního) Ázerbájdžánu vyslány sovětské okupační jednotky.

V listopadu 1945 se pod kontrolou sovětských vojsk konaly volby do Národního medžlisu (= parlamentu) íránského Ázerbájdžánu. V nich zvítězila strana Pišavariho, jež sestavila vládu. Byla vytvořena vlastní armáda (na základě jednotek 77. sovětské divize) a vlastní státní aparát, ázerbájdžánština byla prohlášena za státní jazyk, byla zavedena vlastní měna, nastolena kontrola nad bankami, zaveden státní obchodní systém atd.

Souběžně s vyhlášením Demokratické republiky Ázerbájdžán byla v lednu 1946 v íránském Kurdistánu, který zahrnoval také část území provincie Západní Ázerbájdžán vyhlášena stejná loutková kurdská Mahábádská republika.

V květnu 1946 však byl SSSR pod tlakem USA donucen stáhnout sovětské jednotky z Íránu – Sověti totiž neměli síly na to, aby vedli další válku. A obě národní republiky byly zničeny šáhovými vojsky. Kurdští vůdci byli okamžitě popraveni, několik tisíc íránských ázerbájdžánských aktivistů z Demokratické republiky Ázerbájdžán bylo rovněž zabito, zatímco Pišavari a celá ázerbájdžánská elita republiky uprchli do SSSR, přesněji do sovětského Ázerbájdžánu.

Tam Pišavari tiše zemřel: měl autonehodu a v nemocnici zemřel. Na ztrátu krve. Asi se léčbě uprchlého nepohodlného politika moc nevěnovali.

V šáhovském Íránu byl den „osvobození“ od Demokratické republiky Ázerbájdžán vyhlášen státním svátkem. Z tohoto triumfu však dnes už prakticky nic nezbylo. Jakmile se ústřední vláda v Teheránu začala věnovat národnímu rozvoji Ázerbájdžánců, jejich separatistické tendence výrazně ochably. Stali se v Íránu druhým (po Peršanech) státotvorným národem, zapojili se do všech sfér života státu a začali určovat jeho politiku.

Nejvyšší vůdce Íránu ajatolláh Alí Chameneí, který byl nedávno zabit během útoků Izraele a Spojených států, byl Ázerbájdžánec. Jeho nástupce a dědic úřadu, již rovněž Američany zraněný Modžtabá Chameneí, je jím též. A zdá se, že Ázerbájdžánci v Íránu již nehledají nic lepšího, mají svou vlast, kterou posilují a brání.

To je dobrý příklad jak pro separatisty, tak i pro ty, kteří proti nim bojují.  Spojené státy, prezidenti Ázerbájdžánu i Turecka Alijev a Erdogan, to zřejmě pochopili a ustoupili.

Ale pozor – život může, jako vždy, přinést své vlastní korektury. Izrael ještě pořád řádí…

*

Vladimir SKAČKO, UKRAJINA.ru (17:31 12.03.2026)

Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

Na snímku ázerbajdžanský, ruský a turecký prezident – Aliev, Putin a Erdogan

**

Ne každý si v dnešní době může platit za média. Proto obsah webu Nová Republika nezamykáme a nevybíráme vstup. Pokud Vám to Vaše možnosti dovolují, existují dobré důvody, proč podpořit Novou Republiku již dnes:

1. za námi nestojí peníze žádného oligarchy, bohatého jednotlivce, politické strany nebo instituce, které by nám říkaly, co máme psát; a to ani domácí, ani zahraniční.
2. obsah nezamykáme jako většina názorotvorných médií v Česku;
3. již 13. rok vám nabízíme jiný pohled na dění doma, i ve světě, než redaktoři takzvaných „médií hlavního proudu“. Domníváme se, že jsme blíž pravdě než oni.

Číslo účtu pro finanční dary je: 2300 736 297/2010

Do poznámky k transakci do výše 1000,- Kč prosíme uveďte, že se jedná o “dar“.

Přesahuje-li dar částku 1000,- Kč, je nutno s obdarovaným spolkem Nová Republika uzavřít darovací smlouvu, což činíme neprodleně, obrátíte-li se na nás prostřednictvím adresy dvorava@seznam.cz.

Vážíme si vaší podpory a děkujeme.

Vaše redakce