Debata o budoucnosti veřejnoprávních médií začíná být emotivní, agresivní, nepřehledná a z pohledu nezávislého pozorovatele, který tato média nesleduje, také docela trapná. Schyluje se prý ke stávce! Důvodem stávky má být boj za nezávislost těchto médií. Stávkující nechtějí být financováni ze státního rozpočtu, nýbrž chtějí, aby stát nadále organizoval a vynucoval na občanech placení televizních a rozhlasových poplatků.
Pochopit opozici není těžké. Brání svá média, která si nechtějí nechat vzít. Pochopit vládu je těžší. Slíbila svým voličům zrušení povinných poplatků a místo toho, aby je zrušila, zabředla do nekonečné diskuse o rušení povinných poplatků. Stávka novinářů proti zestátnění se jeví jako dobrý způsob, jak patovou situaci vyřešit. Pokud se opozici a jejím médiím peníze ze státního rozpočtu hnusí, měla by vláda požadavek stávkujících respektovat a peníze z rozpočtu jim nevnucovat. Aby se ovšem vláda nezpronevěřila svým voličům, neměla by je nutit, aby opoziční televizi povinně dotovali formou koncesionářských poplatků.
Když už tu máme kapitalismus, nabízí se jednoduché kapitalistické řešení. Umožnit formou nějaké vládní vyhlášky konzumentům veřejnoprávních médií dobrovolně přispívat na vysílání a tím garantovat jeho nezávislost. Opěvovaná ruka trhu ať ukáže, kolik je zde diváků a posluchačů, kteří bez veřejnoprávní televize nesvedou tančit, péct, sportovat či politikařit. Není žádný důvod, proč by svoboda České televize měla parazitovat na nesvobodě občanů, kteří navíc namnoze spatřují její vysílání nikoli svobodným, nýbrž svévolným.
Důvodem, proč vláda se zrušením povinných koncesionářských poplatků váhá, nakonec nebude strach z opozice, která na vlně rozzuřených milovníků veřejnoprávního tančení, pečení a politikaření vyvolá barevnou revoluci. Čeho se vládní politici bojí víc než opozice a dokonce víc než vlastních naštvaných voličů, je představa, že Česká televize zrušení poplatku nepřežije. Politici riskují, že skončí-li televizní tančení a pečení, už je ani nikdo nebude pronásledovat s kamerou a mikrofonem. Strach, že se neuvidí, neuslyší, a navíc se ukáže, že nikomu nechybí, má vláda s opozicí společný.
Závislost politiků na televizi a rádiu je zvláštní fenomén. S nástupem nových informačních technologií totiž vliv televize a rádia na veřejné mínění klesá. Aktuální schopnost České televize a Českého rozhlasu vymýt mozky občanů se nejspíše přeceňuje. Hlavní zápas o mozky se svádí na sociálních sítích a ideálním médiem, jak ovládnout roztěkanou mysl nastupujících generací, je chytrý mobil, ve kterém reálné problémy doby válcují krátká zábavná videa. Posedlost televizí je zkrátka anachronismus.
Stávku v České televizi je třeba uvítat. Může příjemně překvapit. Pokud vzbouřenci přestanou vysílat, je naděje, že jejich publikum odejde ke konkurenci. Na konfrontaci s vládou mohou pouze prodělat. Jestliže s Babišem prohráli, když byl v opozici, o to hůř dopadnou, když vládne. A protože i zázraky se dějí, třeba se osazenstvo Kavčích hor a Vinohradské 12 stávkou zocelí, narostou mu svaly a přestane žebrat o peníze. Třeba se tito bojovníci za nezávislost a demokracii udělají pro sebe, hrdě se zřeknou poplatků a dotací a podle hesla „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“ si na sebe začnou poctivě vydělávat prodejem kvalitního, žádaného produktu. Chce to jen dobrý nápad, píli a trpělivost. Doba pro změnu nastavení je příznivá, nezávislá novinařina stranou mainstreamu přímo kvete.
*
Ivan Hoffman, Parlamentní Listy
Kéž by opravdu začali stávkovat a vydrželi to celou dobu Babišovy vlády.