Ze strany SdL je to provokativní akce. Než kulturní a pietní akce je to spíše možná psychologická operace pro získání společenského a politického předpolí pro naplnění dávných cílů nacistů a revanšistů nyní potlačených do úzadí – zrušení dekretů prezidenta Edvarda Beneše.
Ze strany českých spoluorganizátorů je to akce nedůstojná, lokajská, ignorující nesplacený ekonomický dluh Německa coby hmatatelný projev dluhu morálního a politického vyplývajícího z nesouměřitelných křivd minulosti, zejména z období před a během 2. světové války.
Nevazalská česká veřejnost za stávající situace kritizuje konání sjezdu SdL v ČR. Proč?
Nacismus je jednak vyvrcholením pangermanismu, a to v podobě násilné, nesnášenlivé ideologie a praxe, a jednak je nástrojem bezskrupulózní části kořistnických špiček v touze po moci a majetku, jakož i jejich vazalů po tomtéž či alespoň po společenském statusu. Je to koncentrát ideového fanatismu a naprosté nemorálnosti, naprostého odlidštění. Kráčí o vygradování rasových představ o nadlidech a podlidech do expanze lebensraumu (životního prostoru) ve prospěch Němců na úkor likvidovaných Židů, Romů, Slovanů, ale i homosexuálů či psychicky postižených lidí, avšak rovněž tak i komunistů a další levice, což potvrzuje třídní charakter nacismu.
Česko-německé soužití na území českého státu se datuje od zhruba 12. století. Nebylo vždy idylické, ale nebylo nikdy ani absolutně nevraživé. Rozpory začaly narůstat s uvolňováním feudálního, monarchistického panství Habsburků, s emancipací národů a nižších společenských tříd, kdy pro dosažení lepšího místa ve společenské hierarchii se začínají užívat rozličné faktory, filtry, škatulky, nálepky. Zhusta ty vnějškové, jevové, podružné, místo těch podstatných. Místo toho, co má dotyčný v srdci a hlavě a co umí, se více akcentovalo jakého je původu, pohlaví, majetku atd.
Nové představy – a naděje i pro Čechy – o státoprávním uspořádání rakouského mocnářství přinesl rok 1848. Po rakousko-uherském vyrovnání r. 1867 (Němci tvořili 23, Maďaři 20 % obyvatelstva) se to stalo aktuálním tématem i pro třetí (13 %) největší národnost státu – pro Čechy. Vládnoucí rakouská/německá moc však odmítla fundamentálky (1871), punktace (1890) i sérii jazykových zákonů (1880-1899). S myšlenkou federalizace státu přišel císař Karel I. až v říjnu 1918, kdy už však byla na pořadu dne samostatnost českého, resp. československého státu. Německá menšina (23 %) v nově vzniklém Československu však okamžitě žádala v podobě čtyř provincií (Deutschböhmen atd.) to, co předtím bezmála půl století českým (natož slovenským) občanům odmítala: federalizaci. Příklad dvojího metru bez jakéhokoli uzardění.
Vláda republiky coby obnovené české, resp. nově ustavené československé státnosti odmítla preferenci menšinových národnostních požadavků, protože vyzdvihla občanský ráz společného státu. O tom, že demokratický charakter První republiky dostatečně naplňoval i národnostní nároky, svědčí fakt, že zde fungovaly tři německé vysoké školy, dvě ukrajinské a jedna ruská fakulta (několik let i tři maďarské) a ČSR se po nástupu Hitlera stalo útočištěm pro řadu německých emigrantů, kupř. spisovatelské bratry Mannovi.
Znacizování československých Němců dosáhlo vyšší míry než v samotném Německu. Hitlerovu NSDAP volilo v listopadu 1932 v posledních německých parlamentních volbách před nástupem Hitlera k moci 26,5 % oprávněných voličů a v jediných volbách hitlerovského Německa s více stranami, už za propagandy a teroru po požáru Říšského sněmu, v březnu 1933 necelých 39 % oprávněných voličů. Ve volbách s více stranami Hitler nikdy nezískal ani polovinu odevzdaných hlasů. Henleinovu SdP však volilo v československých parlamentních volbách v květnu 1935 – dva roky po té, co byl v Dachau založen první koncentrační tábor a kdy z Německa prchaly tisíce lidí – skoro 57 % oprávněných voličů z řad Němců. V místních volbách na jaře 1938 tam, kde se volilo, připadlo henleinovcům z platných hlasů, které jejich krajané odevzdali, odhadem 85-93 %.
Nacistickou Medaili k připomenutí 1. října 1938 za rozbití ČSR obdrželo 1,16 mil. osob, přičemž se dá předpokládat, že většinou šlo právě o tzv. sudetské Němce; přitom v předmnichovské ČSR počet obyvatel německé národnosti všeho věku činil asi 3,3 mil. Dá se tudíž říci, že v průměru v každé rodině či domácnosti bychom našli mezi dospělými jednoho držitele …
Němečtí nacisté v ČSR se nezdráhali násilí. Nestačili jim obvyklé politické metody a již v srpnu 1933 v Mariánských Lázních zavraždili z Německa uprchlého antifašistu prof. Theodora Lessinga. Počet jejich obětí do data podpisu Mnichovské dohody se uvádí 110 až 130 lidí.
Řádění jejich Freikorpsu dosáhlo takové míry, že československá exilová vláda termínovala vypuknutí válečného stavu s Německem na 17. 9. 1938 – skoro dva týdny před Mnichovem. Po podpisu Mnichovské dohody z pohraničí uteklo okolo 350 000 českých občanů.
Karlovarský program SdP – a opět dvojí metr. V dubnu 1938 henleinovci předložili vládě ČSR osm požadavků od národnostních přes ekonomické po veřejnosprávní a ideologické. O rok později němečtí nacisté naopak zbytek Mnichovem okleštěné republiky zlikvidovali a v protektorátu Böhmen und Mähren nic podobného českému obyvatelstvu neposkytli. Skrze neodpovídající měnový kurs koruny a marky drancovali české hospodářství, zabrali zdejší velké podniky (Škoda Plzeň – Hermann Göring Werke), kontrolovali výrobu v dalších firmách a přistoupili k likvidaci české inteligence zavřením vysokých a i některých středních škol.
Druhá světová válka, kterou vyvolali japonští militaristé, italští fašisté a němečtí nacisté, ukončila život až 72 mil. lidí a způsobila devastaci řady zemí, přičemž v řadách československých občanů nacisté způsobili smrt přibližně 350 tis. osob a válečné škody byly vyčísleny až na více než 17,5 mld. USD v hodnotě r. 1938 (to tehdy díky zlatému standardu USD představovalo 500 mil. trojských uncí zlata (dnes 2,35 bil. USD)). Z nakonec Pařížskými reparačními dohodami přiznané sumy dodnes Německo splatilo jen 14,5 mil. USD, tj. necelé promile. Je jasné, že za 80 let se hodnota jednotlivých položek původních škod (zkonfiskované zbraně, zničené budovy, dopravní technika, cena práce atd.) vyvíjela jinak než cena zlata nebo hodnota dolaru, ale jistě lze uvažovat o výši 15-20 bil. Kč (600-800 mld. eur).
Ohledně otázky, zda ještě po 80 letech lze reparace požadovat, lze uvést, že Německo splatilo Velké Británii reparace za 1. světovou válku až r. 2011. Při sjednávání československo-německé smlouvy v r. 1973 tehdejší německý kancléř W. Brandt téma obnovení splátek reparací odsunul na období po sjednocení Německa,. K tomu již došlo, takže nastal i čas reparací a žádná politická deklarace (třeba ta z r. 1997) to změnit nemůže. Jednak nemá právní sílu smlouvy a žádná parta politiků bez konkrétního mandátu od občanů nemůže dluh ve výši několikaletého českého HDP odškrtnout žádnou tlustou čarou.
Poválečný odchod části Němců z ČSR nebyl ojedinělý, z východo a středoevropských zemí jich uteklo či bylo odsunuto ke 14 mil., z nichž 3 mil. původně československých Němců tedy tvořily něco přes pětinu. Idea odsunu pochází z okruhu N. Chamberlaina, jež se jako signatář Mnichovské dohody cítil zřízením protektorátu Hitlerem podveden. Její konkretizací byl pověřen oxfordský profesor filosofie a etiky J. D. Mabbott. Precedensem byl přesun Řeků a Turků počátkem 20. let po řecko-turecké válce. Přesuny menšin a celých národů v 19. století a 1. pol. 20. stol. nebyly zvláštností: v USA zahnání indiánů do rezervací, přesuny se dály ve stalinistickém SSSR, na počátku genocidy Arménů Turky byl jejich transport do Sýrie, vznik Indie a Pákistánu dal r. 1947 jen v Paňdžábu do pohybu více než 10 mil. lidí … Ostatně hitlerovský lebensraum odstartoval stěhování celých rodin německých vojáků, úředníků, podnikatelů, rolníků na dobytá území; o pár let se část z nich při útěku před Rudou armádou stala v protektorátu „národními hosty“.
Sudetští Němci ztratili právní nárok na pobyt v poválečné ČSR poté, co požádali o občanství tzv. Třetí říše. O politicko-ideový nárok na ČSR přišli, když upřednostnili nacistickou krvežížnivou totalitu před demokracií První republiky. Především však přišli o morální právo pobývat v českých zemích: nejenže nic z toho, co žádali v Karlovarském programu pro německou menšinu, neposkytli českým protektorátním občanům, ale němečtí nacisté plánovali 1/3 zdejších obyvatel zlikvidovat, 1/3 poněmčit a 1/3 vystěhovat daleko na východ. Po válečném útěku a poválečném odsunu zůstalo v ČSR asi 7 % z předválečných Němců, asi 0,8 % jich během odsunu zahynulo (z toho několik tisíc byly sebevraždy), takže rozhodnutí Spojenců realizované českou stranou bylo pro Němce rozhodně milostivější než to, co plánovali oni pro nás.
Odsun je často napadán jako použití kolektivní viny – skutečně? Vyvrací to fakt, že v ČSR zůstali antifašisté a pak i část odborníků z řad Němců.
Požadavek po zkoumání viny jednotlivých osob jako se činí např. v případě kriminálních činů, je ze strany administrace více než 3 miliónů případů scestný, politicky demagogický. Dá se předpokládat, že pokud bylo tehdy v ČSR podobně jako dnes na území ČR a SR okolo 4 až 5 tisíc soudců, kteří mohli pracovat 300 dní v roce, bylo za rok k dispozici 1,2 až 1,5 mil. „soudcodnů“. Pakliže by případy neřídili samosoudci, nýbrž např. tříčlenné senáty, bylo by k dispozici necelého půl miliónu jednacích dnů za rok. Stačilo by to pro přípravu jednání, vyhlednání a výpovědi svědků, sběr a doložení důkazů atd.? Při vědomí, že 1,16 mil. Němců, vesměs sudetských, se z pohledu samotných nacistů podílelo na rozbití demokratické republiky ve prospěch vražedné rasistické totality, je to práce na kolik měsíců či let všech soudců, kteří by neřešili nic jiného. Rozdělili by se rodiny: viníci do Německa, nevinní by zůstali?
Ohledně toho, proč byli odsunutí nejen aktivní nacisté, ale i ti, co pasívně přihlíželi, lze vzpomenout i slov britského politika a filosofa Edmunda Burkeho (1729-1797): K tomu, aby zlo zvítězilo, stačí jediná věc – aby dobří lidé nedělali nic.
Odsun, zvláště jeho „divokou“ část, provázely, žel, i odsouzeníhodné, tragické excesy Čechoslováků vůči Němcům. Vždy však šlo o svévoli jedinců či skupinek, nikoli o státní politiku jako v případě nacistického Německa.
Je rovněž politováníhodné, že zdaleka ne vždy došlo ke spravedlivému postihu pachatelů těchto excesů nebo byli zcela pardonováni, viz přemrštěné termínování a velmi široká praktická aplikace „spravedlivé odplaty“ dle zákona č. 115/1946 Sb. O právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Ovšem z pohledu ne/trestání nacistických zločinů v SRN se tím neudálo nic zvláštního.
V současném složení SdL převládají generace, které se nepodílely na zvěrstvech nacistických Němců – můžeme říci, že děti nemohou za své rodiče? Leč děti bývají dědici – a v případě odsunutých Němců jejich opakovaného požadavku na zrušení prezidentských dekretů odhaluje, že jsou dědici nadmíru aktivními, že se svých rodičů nevzdávají, že nejsou nevinnými dětmi, nýbrž vědomými následovníky. Nic na tom nemění tvrzení předsedy SdL Bernda Posselta, že je to již jen okrajové téma, do něhož nechtějí vstupovat. Dle Milana Uhdeho, spisovatele, dramatika, někdejšího ministra kultury a předsedy ČNR a Poslanecké sněmovny, jak pravil 14. 4. 2026 na zasedání brněnského zastupitelstva, prý zlo, které se přehnalo českými zeměni, není dědičné. Zmíněné punktace a jazykové zákony, vyvolání 1. světové války, odštěpenecké provincie Deutschböhmen, rozbití demokratické První republiky, vyvolání 2. světové války, desetiletí snah o zrušení dekretů prezidenta E. Beneše, současné sny o opětovném německém vůdcovství – to je zhruba půldruhého století trvající agresívní dílo pěti či šesti pokolení Němců, nemluvě o počtu politických generací, jak z rakouského a německého mocnářství, pak z Československa, Německa nacistického a dnes demokratického či i z EU.
Účet je stále otevřen. Slova nejsou skutky, písmenka na memorandech nejsou písmenka na bankovkách a mincích. Německo, které bylo osnovatelem 2. světové války, agresorem vůči Rakousku, Československu, Polsku a dalším evropským a africkým zemím, existuje a musí nést zodpovědnost nejen za zločiny, které spáchalo, ale nést i patřičný trest za to. Náhrada škody není trest, to je mravní povinnost, trest stojí až nad úhradou škody. To by byl pro strůjce války výhodný kšeft: buď si něco vydobyje nebo přinejhorším nahradí způsobené škody, tj. ztráta nikoli velká a příště lze opět troubit do útoku. Splacení válečných reparací je tudíž minimální povinností a protiválečnou brzdou.
Je pozitivní, že členové SdL se chystají uctít oběti řádění svých předků v Kounicových kolejích a na brněnském nádraží. To je však jen počátek na dlouhé cestě německé omluvy za zločiny jejich válečné generace. Skutečnou omluvou není pár vět či posečkání na pietním místě, nýbrž právě náhrada škod a přijetí trestu.
Nyní je ze strany SdL a Meetingu Brno, z. s., servírována zejména kulturní akce plus trojice společných pietních aktů (tou třetí je pochod do Pohořelic za oběti odsunu). Dočkáme se v příštích letech od SdL úplného uzavření tématu dekretů prezidenta E. Beneše a otevření otázky splácení reparací berlínskou vládou? Zasadí se „milí krajané“ za své někdejší spoluobčany, vůči nimž mají obrovský dluh? Zatím to nevíme, takže je záhodno zaujmout obezřetný postoj. Je totiž možné, že ze strany landsmančaftu, který ¾ století akcentoval vůči Československu, resp. ČR, téma dekretů, je nynější přesun ke společným kulturním akcím jen nasazením měkkých forem k dosažení původních, přetrvávajících cílů – zrušení dekretů E. Beneše. Zrušení dekretů by vytvořilo prostor pro podávání žalob na určení vlastnictví (což už šlechtické rody po r. 1989 testovaly při restitučních řízeních), v nichž by nynější vlastníci netahali za moc dlouhý konec provazu. Zrušit prezidentské dekrety, resp. jejich pozdější parlamentní osvojení, však mohou učinit jen české státní orgány. Není proto nastoupení cesty německo-české kulturní výměny cíleno na vytvoření společenské atmosféry, politického předpolí mezi českými občany a voliči k následné změně české legislativy? Plánované „kolečko“ budoucích sjezdů SdL po českém pohraničí (příští rok v Liberci?) je takovému výkladu nakloněno. Dospěje nový kurz německo-českých vztahů ke splácení reparací nebo ustrne v rovině koncertů a výstav nebo dojde na situaci „dnes koncerty, zítra zase dekrety“?
Nekonzultování tak politicky citlivé otázky jako je (první) sjezd SdL na území ČR opět nahrává podezřením jaký je konečný cíl této akce a spolupráce Meetingu Brno, z. s., s SdL.
České státní a samosprávné orgány a jejich členové by se měli od akce distancovat. Odmítnout způsob její organizace, který je více podobný akci vazalů, kolaborantů než rovnocenných, suverenních partnerů. Vstřícnost nesmí sklouznout do lokajství. Nejde o pár kulturních vystoupení, jde o politický krok, symbol m udávající tón česko-německým vztahům na příští léta.
Ekonomické vazby ČR a SRN nejsou nám nakloněny, jsme v postavení závislém, fakticky koloniálním. ČR je dle francouzského ekonoma Thomase Pikettyho „krmelcem Evropy“, odkud ročně odplyne na dividendách asi 300 mld. Kč a další stamiliardy v rámci vnitrokorporátních cen apod. Z valné části do SRN. Bylo by tomu, kdyby Německo (s)platilo Československu válečné reparace? S nimi by byly zdejší podniky (pokud by to vlády nepromarnily) daleko kapitálově robustnější a nemusely by se stát filiálkami a zavislými subdodavateli cizích firem. Německo, byť je ekonomicko-sociálně vyspělejší, je našim dlužníkem, ač politicky a vojensky silnější, nemá nad námi morálně navrch. Kulturní výměna není takto zatížena a může být odrazovým můstkem do nové etapy česko-německých vztahů. Ne ke zrušení prezidentských dekretů, nýbrž ke splácení reparací a rovnocennějšímu postavení ČR, českých firem a českých občanů vůči svému západnímu sousedovi.
Německo, Němci (a Rakušané) nejsou jen Hitler, Henlein, Heydrich, Riefenstahlová, Merkelová, von Leyenová, Merz, nýbrž i Beethoven, Kant, Marx, Remarque, Brecht, Brandt. I my máme jak masaryky, čapky, beneše, werichy, tak i moravce, lažnovské, reiciny, hermany, jourové, …
Společná pieta za oběti henleinovců a hitlerovců ano, na společný výlet do Pohořelic je však ještě několik biliónů korun čas…
(raha 26. 4. 2026, Alternativa zdola, Ne základnám)
