Jsem víc Čech, protože… prostě jo

Toto nebude žádná nuda!

Bernd Posselt se při příležitosti návštěvy landsmanšaftu v Brně vyjádřil bez okolků k tomu, kdo Čech je a kdo není. Pravil: „Pan Okamura je nacionalista. Upřímně řečeno si myslím, že jsem více Čech než on.” říká bez okolků (…dodává se v textu, aby vícečešství pochopili i ti slabší v úsudku).
Jen nezdvořák by zvolal: Hle – instantní nacionalismus v kostce! Jen nezdvořák a úzkostný puntičkář.

Posselt přece zásadním odhalením, že jeden z českých politiků má šikmé oči, čehož jsme si zatím nevšimli, zcela jistě nezpochybňuje občanský princip, ani nijak neskáče na trampolíně etnického principu, rozhodně se nijak nevrací k logice „krev rozhoduje” (model Blut und Boden) a už vůbec to nevypadá, že by určoval, kdo má právo být „víc” nebo „míň” Čech, nebo kdo je v Brně víc Brňan a kdo Nebrňan.
Slovo okolky pochází ze staročeského okoliti: Obcházet, dělat okliky, zdržovat se řečmi kolem. Je příbuzné se slovem okolo, bez okolků pak znamená: Jít přímo k věci, nezacházet si. Okolek je prostě krásné, staré, české slovo. Jistě ho zná i politik Posselt – navíc se svým zjevně neporušeným rodokmenem. A jistě právě proto nechodí kolem horké kaše. Pěkně hned do ní. Kdo má správné procento DNA, je prostě víc. To je jasné každému slušnému obyvateli Česka, Německa, Evropy, planety i okolí.

Nějaký čtenář by možná bezskrupulózně zvolal: „Ale vždyť ten náš Bernd, upřímně řečeno, mluví trochu z cesty!”
Jiný do protisměru: „To máte z pohádky Král je nahý? Ty humory?” 

• „Z Hrnečku vař. Ty humory. Tam šlo také o horkou kaši.” 
• „A co tím jako chcete vyjádřit konkrétně?” ptal by se druhý trénovaně.
• „Jen to, že tam jim ta dobrota přetekla. Že se tou dobrotou div nezadusili – a teprve když se vraceli sedláci z lesa domů a prokousávali se tím zas nejmíň dalších osmdesát let, mohli si  oddychnout. Tou kaší jim ta pohádka dost zavařila.” 
• „Jací sedláci, jací z lesa domů? Kde to žijete, jsme v jedenadvacátém století. Koruna je silná jako marka. Plácáte se v metaforách… – vy jste s tím šikmookým nějaká přízeň?” Seknul by druhý dle zásad internetové zdvořilosti a demokratické diskuse.

Když první vysvětlí, že toho „s těma očima” ani nezná, ani o něm nic neví, ani ho nesleduje, ani ho nemiluje, ani ho nevolil, ani se s ním nikde nefotografoval, že jde prostě takzvaně jen o princip, řekne ten druhý, s převahou diskutérů z mediálních záhumenků. „Já vím. Vám se takzvaně nepodařil život. Je veselé vás pozorovat.”
Je veselé, když člověk, který není a nikdy nebyl občanem ČR, vysvětluje ostatním, kdo je víc Čech. Je to roztomilé, ať to myslí tak nebo onak, klidně jako pohádkář i metaforicky. Bernd Posselt prostě předvedl vlastní způsob určování národní identity: Ne podle jazyka, kultury nebo práce pro zemi – ale podle genealogie. Je to asi tak přesné, jako kdybychom inteligenci měřili obvodem pasu.

*

Jiřina Salaquardová, prvnizpravy.cz