Německá Pátá kolona od Havla po Pavla otevřela Sudeťákům dveře

Exilový Český národní výbor kolaboroval se sudeťáky

Ano, je to tak. A zásadní příčinou průniku sudetoněmeckého revanšismu a snah o revizi poválečného uspořádání do České republiky a tím, co jej činí nebezpečným pro samotnou českou státnost, je spolupráce některých českých politických sil s našimi sudetoněmeckými nepřáteli. Není to, bohužel, nový jev. Vazalské napojení části české politické reprezentace na tzv. sudetské Němce a jejich politického hegemona, nacistický Landsmannschaft, je smutnou realitou československé a české historie v podstatě okamžitě od konce druhé světové války a německé okupace.

Prvním výrazným kolaborantem byl v tomto ohledu generál Lev Prchala, který se již na počátku existence druhoválečného československého exilu stal hlavním oponentem Edvarda Beneše a po koci války zakotvil natrvalo v Západním Německu. Zde založil a vedl Český národní výbor – jakousi exilovou opozici proti poválečné československé vládě Národní fronty a po únoru 1948 pak proti tzv. komunistickému režimu.

Tento Český národní výbor se politicky i finančně opíral zejména o organizace z Československa odsunutých Němců a odmítal nejen provedení, ale i samotnou myšlenku odsunu. Považoval ji dokonce za zločin a požadoval nápravu. Kooperace Prchaly se sudetskými Němci vyvrcholila vznikem společného pracovního komitétu a 5. srpna 1950 poté podepsáním tzv. Wiesbadenské dohody, mezi Sudetoněmeckým landsmannschaftem a Českým národním výborem, která deklarovala odmítnutí principu kolektivní viny a odsunutým Němcům slibovala právo na návrat do Československa včetně vrácení občanství a majetku a vyplacení odškodnění.

Spolu s Prchalou signoval tuto dohodu za Český národní výbor Vladimír Pekelský, což je mimořádně zvláštní postava naší moderní historie. Pekelský byl novinář a politický aktivista, za okupace člen tvrdého jádra protektorátní kolaborantské Vlajky. Po skončení druhé světové války uprchl před soudem (a zřejmě i před popravou) do americké okupační zóny v Západním Německu, kde navázal spolupráci s Českým národním výborem a velmi brzy se v něm stal pravou rukou generála Prchaly.

Václav Havel otevírá sudeťákům dveře

Později se Vladimír Pekelský stal redaktorem československého vysílání rozhlasové stanice Deutsche Welle – a rovněž agentem Správy zahraničně politické rozvědky československého ministerstva vnitra. Poté, vstoupila sudetoněmecká otázka do veřejné debaty až ve druhé polovině sedmdesátých let, a to v prostředí disentu a exilu, kdy velkou polemiku rozpoutala stať slovenského historika, žijícího v Praze, „Tézy o odsunu sudetských Němcov“, kterou otisklo Tigridovo pařížské Svědectví. Mlynárik na tento text později navázal knihou „Causa Danubius“, ve které odsun Němců zcela věrolomně a drze označil za akt, který nese srovnání se Stalinovými zločiny, nebo s nacistickým pronásledováním Židů.

Tématu odsunu se již v disentu věnoval taktéž Václav Havel, který svá první smířlivá slova a gesta vůči sudetským Němcům pronesl ještě krátce před 17. listopadem 1989. V dopise tehdejšímu německému prezidentovi Richardu von Weizsäckerovi vyslovil politování nad odsunem Němců a svůj názor zopakoval veřejně i krátce před svým zvolením hlavou státu. Vždy přitom, stejně jako Mlynárik, zcela v rozporu s historickou skutečností označoval odsun Němců z Československa za nepřijatelné uplatnění principu kolektivní viny.

Dlouholetý špičkový český diplomat (mj. i velvyslanec v Německu) Rudolf Jindrák nedávno na veřejné debatě ve Slovenském domě vzpomínal na návštěvu Václava Havla v roce 1991 v Bonnu. Řekl k tomu i toto: „Václav Havel (během této návštěvy) nabízel německému kancléři Helmutu Kohlovi, že se bude vracet občanství sudetským Němcům, že budou připuštěni do privatizace a že části těch z nich, kteří se rozhodnou natrvalo do Československa vrátit, bude vrácen i majetek.“.

Dle vzpomínek Petra Pitharta, rovněž nedávno uveřejněných, za to po Němcích požadoval jednorázové nespecifikované finanční plnění pro dosud žijící československé oběti německé perzekuce a teroru během okupace. Tuto podmínku ovšem kancléř Kohl považoval za nepřijatelnou. Chtěl – lidově řečeno – všechno nebo nic. Respektive chtěl sudetoněmecké restituce zadarmo. Tato velkopanská Kohlova arogance byla našim jediným štěstím, jinak by naší zemi čekal majetkový prosudetský převrat, který by nemohl nemít i zásadní a negativní politické konsekvence z hlediska naší budoucí podoby naší suverenity i samotné státnosti.

Toto vše byl ochoten Václav Havel riskovat – jen aby uspokojil organizované sudetské Němce. Zda byla jeho motivací jakási pochybná sebemrskačská vnitřní filosofie, anebo něco jiného, o tom můžeme pouze spekulovat.

Prosudetoněmecká petice Smíření 95

Submisivní až lokajský postoj k sudetoněmecké otázce ovšem nezastávala jen (nejdříve pouze nevelká a okrajová) část naší politické scény. Důležitou – a jednoznačně neblahou a negativní – roli zde hráli představitelé tzv. občanské společnosti, tedy aktivisté opírající se o „havlovské“ pojetí nepolitické politiky a jakési formy vlády vyvolených (a nevolených) elit – velmi často prostřednictvím nátlaku, petic a vybraných (zejména veřejnoprávních) médií.

Z tohoto ranku je i prosudetoněmecká petice Smíření 95 zveřejněná v roce 1995 u příležitosti 50. výročí konce druhé světové války. Jejím cílem bylo, dle vyjádření „petentů“ vyjádřit „lítost nad poválečnými excesy proti německému obyvatelstvu v Československu, zejména nad tzv. divokým odsunem, a přispět tak k historickému smíření mezi Čechy a Němci.“. Petice rovněž vyzývala českou vládu k zahájení přímých rozhovorů se zástupci tzv. sudetských Němců. Tedy se Sudetoněmeckým landsmannschaftem.

Je dobré připomenout, že na tuto petici reagovali velmi odmítavě téměř všichni naši přední politici ze všech relevantních politických stran jakožto i další významné osobnosti veřejného života. To je zásadní rozdíl mezi tehdejší a dnešní dobou. Bohužel.

Text a cíle petice tehdy odmítl – vedle premiéra Václava Klause a šéfa sociálnědemokratické opozice Miloše Zemana i (jinak sudetským Němcům, jak již řečeno nakloněný) prezident Václav Havel.

Rektor Karlovy univerzity Karel Malý a předseda Akademie věd Rudolf Zahradník označili prohlášení za nehorázné. Po třicetiletém „pochodu protinárodních progresivistů institucemi“ něco takové dnes už není možné. Mezi signatáře petice Smíření 95 patřili mj. Petr Pithart, Jan Sokol, Jiří Gruša, Pavel Šafr a další.

Česko-německá deklarace z roku 1997

Důležitým předělem ve vztahu České republiky k nepřátelským aktivitám organizovaných sudetských Němců byla Česko-německá deklarace z roku 1997, jejímž hlavním cílem bylo oboustranné uzavření sporných otázek minulosti ve jménu standardních a racionálních dvoustranných politických, ekonomických a dalších vztahů naší země a Německa.

Je pravdou, že tento dokument obsahoval z české strany i některé až příliš kompromisní a vůči sudetským Němcům vstřícné formulace, ale pokud by výsledkem byla skutečně neutralizace vlivu Sudetoněmeckého landsmannschaftu na česko-německé vztahy, možná to stálo za to.

Ale to by musely deklaraci a její závazky dodržovat obě strany, nejenom ta česká. A k tomu nedošlo, protože veškeré následující spolkové i bavorské poltické a vládní organizace požadavky sudetských Němců vůči České republice nejenom, že nijak netlumily, ale ještě navíc je velmi aktivně podporovaly a rozdmýchávaly. To ostatně vrcholí v podobě aktuální účasti zástupce spolkové německé vlády a bavorského premiéra na ostudném sjezdu Landsmannschaftu v Brně.

To je dosavadní vrchol dlouholetého porušování česko-německé deklarace z německé strany. Česká vláda by k tomu neměla mlčet. Po relativně dlouhých letech klidu vnesl sudetoněmecké téma do veřejného diskursu v roce 2013 v památné bitvě finále první přímé prezidentské volby tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, když v první předvolební televizní debatě s Milošem Zemanem prohlásil, že dnes by prezident Edvard Beneš za prosazování odsunu Němců stanul před mezinárodním trestním soudem v Haagu jako obžalovaný ze zločinu proti lidskosti.

Je evidentní, že tehdy nastal ve vývoji volebních preferencí naprostý zlom a nebude daleko od pravdy konstatování, že právě tento moment rozhodl o tom, že prvním přímo zvoleným českým prezidentem se stal Miloš Zeman. A rovněž se potvrdilo, že postoje politiků k zásadním milníkům české moderní historie voliče eminentně zajímají a že hrají v jejich rozhodování možná dominantní roli. A že stejně tak české veřejnosti většinově nesmírně záleží na ochraně základních pilířů naší suverenity a státnosti, a to zejména ve vztahu k výsledkům druhé světové války a k Německu.

Lokajský postoj premiéra Nečase v Bavorsku v roce 2013

Rok 2013 ovšem, bohužel, není pouze rokem vítězství sebevědomého českého suverenismu v prezidentské volbě, ale i rokem návštěvy nesmyslné, neodůvodněné a ponížené návštěvy premiéra Nečase v Bavorsku, kde se v projevu v zemském sněmu omluvil tzv. sudetským Němcům za jejich poválečné vyhnání. Tím mj. zahájil naprosto neodůvodněnou etapu přímých kontaktů a vztahů mezi českou a bavorskou vládou, resp. mezi Českou republikou a spolkovou zemí Bavorsko (která je patronem tzv. Sudetských Němců).

Pro toto aranžmá neexistuje sebemenší oprávnění a je z hlediska české suverenity velice ničivé. A naopak enormně posiluje pozici organizovaných sudetských Němců. V roce 2015 vstupuje do česko-německé historické a politické debaty poprvé velmi výrazně, a neblaze, vedení města Brna. A to prostřednictvím Deklarace smíření o společné budoucnosti schválené brněnským městským zastupitelstvem dne 19. května.

V této deklaraci je opět omluva sudetským a speciálně brněnským Němcům za jejich poválečný odsun z Československé republiky. Připomeňme, že tehdejší vládnoucí brněnskou koalici tvořilo hnutí ANO (které mělo i primátora), KDU-ČSL, hnutí Žít Brno, Strana zelených, Piráti a TOP 09. Tady se začalo vytvářet předpolí a podhoubí pro první sjezd Landsmannschaftu v České republice.

Lidovečtí ministři Herman a Bělobrádek na sjezdech v Mnichově

V roce 2016 pak začíná dekáda dosud nejsilnějších projevu českého podlézání sudetským Němcům na vládní úrovni. Tím předělem je účast lidoveckého ministra kultury Daniela Hermana (s posvěcením sociálnědemokratického premiéra Sobotky) na sjezdu Sudetoněmeckého landsmannschaftu v Mnichově, kde mj. charakterizoval poválečný odsun Němců jako „pomstu vítězů, která vyústila ve vyhnání našich německých krajanů“. Byla to historicky první účast představitele české vlády na této seanci – a bohužel se v následujících letech stala smutnou tradicí.

Daniel Herman je ostatně jedním z hlavních představitelů prosudetské a proněmecké lobby v české politice. V roce 2021 se navíc stává tzv. honorárním konzulem Lichtenštejnska v České republice a jedním z klíčových úkolů, kterým byl pověřen, je pomáhat vládnoucímu lichtenštejnskému rodu při restitucích majetku zkonfiskovaného na základě Dekretů prezidenta republiky (Edvarda Beneše) za kolaboraci Lichtenštejnů s německými nacistickými okupanty během existence protektorátu Böhmen und Mähren.

V roce 2017 se sjezdu Landsmannschaftu zúčastnil lidovecký vicepremiér vlády Pavel Bělobrádek. A v roce 2019 – tedy již v období první vlády Andreje Babiše, se Sudetoněmeckého sněmu zúčastnil český velvyslanec v Německu Tomáš Podivínský. Jeho účast – i obsah jeho vystoupení – schválil (údajně bez vědomí premiéra Babiše) tehdejší sociálnědemokratický ministr zahraničí Tomáš Petříček, který k tomu sdělil následující: “Pan velvyslanec byl o účast na sněmu v roli zástupce České republiky požádán mým jménem. Účast pana velvyslance navazovala na dosavadní vládní linii sousedského sbližování České republiky se Svobodným státem Bavorsko. Vláda ČR velvyslancovu účast v konkrétní podobě neprojednávala.“.

Takže opět ponížená „spolupráce“ České republiky s Bavorskem, další sbližování a smiřování. A znovu dodejme – žádná spolková země není samostatným státem a není tedy z institucionálního, právního a diplomatického hlediska žádným plnohodnotným partnerem vlády našeho státu – tím je výhradně Spolková republika Německo a spolková vláda.

Petr Pavel, Terezínský projev a jeho klanění Sudeťákům

A už vůbec žádným partnerem pro českou vládu a český stát nesmí být – kromě zcela zásadních věcných a politických důvodů – ani z formálních a procesních důvodů Sudetoněmecký landsmannschaft. Velvyslanec Podivínský tehdy, v podstatě jménem české vlády, na sjezdu dokonce oslovil sudetského vůdce Posselta jako „Mein lieber Freund Berndt“ (Můj milý příteli Berndte“).

V roce 2023 pak vstoupil duch poníženého vazalství vůči sudetským Němcům a Německu jako takovému i na staroslavný Pražský hrad. Začalo to tím, když čerstvě zvolený prezident Petr Pavel 21. května vystoupil na každoroční Terezínské tryzně na terezínském Národním hřbitově s projevem, který obsahoval i tyto „pozoruhodné“ pasáže: „Na oběti našich historických chyb nesmíme zapomínat.“ Anebo „Odpovědnost za zločiny, které páchali naši předkové, musíme přijmout, a poučit se z nich.“

Prezident Pavel tenkrát tímto svým projevem poprvé hrubě urazil český národ, zejména pak všechny oběti genocidní německé okupace naší vlasti v letech 1938 až 1945 a všechny statečné bojovníky proti ní. Terezínský projev prezidenta Pavla ovšem nebyl nějakým náhodným omylem či vybočením, ale spíše určitým signálem o tom, jaké jsou jeho představy, či představy jeho nejbližšího politického okolí, o směřování české zahraniční politiky a českého státu. A jsou to představy nechutné a nepřijatelné.

Ve stejné době, tedy na jaře roku 2023 se prezident Pavel zúčastnil zahájení „Bavorsko-českých týdnů přátelství“ v německém Selbu. Vystoupil zde se zdravicí a se jmenovitým osobním poděkováním Berndu Posseltovi „za zásluhy o zlepšení a rozvoj v česko-německých vztazích.“. Takto se zřejmě nyní na hradě českých králů říká mnohaletému protičeskému posseltovskému štvaní, urážkám českých představitelů a českých občanů a sudeťáckým snahám a revizi výsledků druhé světové války a o revanš v duchu henleinovských a frankovských nacistických tradic.

Petr Fiala a jeho přítel Bernd Posselt

Dlouholetým prosudetským lobbistou ve vrcholných patrech české politiky byl i bývalý premiér Petr Fiala, který například 9. května roku 2023, v den výročí osvobození naší vlasti od německé okupace, při návštěvě v Bavorsku v pomyslném předklonu rovněž poděkoval Berndu Posseltovi za jeho údajně mimořádný přínos pro česko-německé vztahy. A jako jakýsi „bonus“ tam tehdy ohlásil, že na nejbližší sjezd Sudetoněmeckého landsmannschaftu přijede zástupce české vlády, neviditelný ministr školství z BrnaMikuláš Bek. A to se pak skutečně stalo, v poslední květnový víkend (mimochodem v den 81. výročí „exekuce“ kata českého národa Reinharda Heydricha) roku 2023 kdy zde tento povedený ministr pronesl lokajský projev, který zahájil oslovením politických dědiců K.H. Franka a Konráda Henleina pozdravem „Milí krajané“!

Mimochodem, expremiér Petr Fiala těsně spolupracuje s Berndem Posseltem již od raných devadesátých let minulého století, kdy řídil moravskou sekci Panevropské unie a Posselt byl místopředsedou (a později předsedou) Panevropské unie v Německu. A hlavním cílem této Panevropské unie není nic jiného než vytvoření Panevropy – tedy Mitteleuropy, sjednocené Evropy pod německou dominancí, ve které de facto přestane existovat suverenita menších středoevropských států včetně České republiky. Nyní se tomuto projektu moderně říká „Spojené státy evropské“.

Vlastizrádce na Pražském hradě

Ale zpět k současnému českému prezidentovi. Petr Pavel se ovšem směrem na západ neklaní pouze Berndu Posseltovi. Bez jakéhokoli mandátu a v poloutajení začal aktivně pomáhat rodu Lichtenštejnů prosadit smírné řešení jejich dlouholetých soudních sporů s Českou republikou. Svými vstřícnými kroky vůči knížecímu rodu, který se s Českou republikou soudí o mnohamiliardové majetky a o 35 miliardové odškodnění vykročil někam, kam se dosud žádný český či československý prezident neodvážil zajít. K aktivitám, které jsou v zájmu cizí moci a které směřují proti zájmům vlastního státu, v jehož čele stojí.

Podle apolitických a nestranických diplomatických a právních expertů není k vstřícnosti k Lichtenštejnům žádný právní ani morální důvod a Pavlovy aktivity pouze oslabují české pozice u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, u kterého Lichtenštejnsko Českou republiku zažalovalo. České ministerstvo spravedlnosti přitom opakovaně apelovalo na to, aby se v klidu vyčkalo na rozhodnutí soudu, protože otázka případného odškodnění bude řešena až po vynesení rozsudku.

Lichtenštejnsko nabízí, že stáhne žaloby a vzdá se požadavku na navrácení majetku a na odškodnění, pokud se majetek, o který je veden spor, vloží do česko-lichtenštejnského fondu. Na ten by pak měly dohlížet obě strany, ale hospodařit s tímto majetkem by měla pouze Nadace knížete z Lichtenštejna, která spravuje veškerá aktiva alpského knížectví.

Pokud by Česká republika přistoupila na tyto podmínky, uznala by de facto i de iure, že po válce Československo pochybilo. A tím by se otevřela Pandořina skříňka dalších obdobných soudních žalob ze strany sudetských Němců. A tomu všemu aktivně pomáhá český prezident. Skutečně jen z hlouposti a neznalosti? Vedoucí katedry mezinárodního práva Univerzity Karlovy Veronika Bílková v této souvislosti ve svém vyjádření pro deník Právo upozornila, že by tento postup dokonce zpochybnil i dosavadní způsob rozhodování českých soudů, které zatím všechny majetkové nároky lichtenštejnského knížectví odmítly.

Snaha o prolomení Benešových dekretů

A navíc, jak tato právní expertka doplnila, by to prolomilo nedotknutelnost tzv. Benešových dekretů, na jejichž základě byl po válce Lichtenštejnům majetek konfiskován, protože byli prokazatelně loajální k nacistickému Německu – a toto by už pak skutečně ohrozilo celý dosavadní český právní řád. Veronika Bílková tudíž sděluje, že nevidí jediný důvod, proč by se měla Česká republika dohadovat s Lichtenštejnskem na smíru ještě předtím, než rozhodne soud ve Štrasburku.

„Bylo by to vítězstvím Lichtenštejnska, protože je to smír podle jejich podmínek, a pokud ho akceptujeme, tak to znamená minimálně implicitní uznání, že na své straně vnímáme pochybení,“ řekla Právu doktorka Veronika Bílková.

Podle doktorky Bílkové by pokus o smír mohl znejistit celé české právní prostředí. „Pokud by v tom bylo, byť implicitní uznání, že Česká republika to dělá jako odčinění svého pochybení, tak by to podrylo i rozhodnutí Ústavního soudu, který doposud dával vždy za pravdu postoji České republiky,“ dodala.

Podle ní by takový postup mohl vést k prolomení restituční hranice, která je daná rokem 1948. „Pokud bychom to učinili v jednom případě, tak by nebyl důvod, proč bychom to neměli dělat i v případech jiných,“ podotýká Veronika Bílková. Na tomto příkladě je rovněž jednoznačně vidět totální nebezpečnost jakéhokoli zpochybňování tzv. Dekretů prezidenta Beneše, kteří tvoří naprostý základ konstrukce právních jistot českého státu a českých občanů. A taktéž to ukazuje skutečné cíle všech, kdo tyto Dekrety napadají a zpochybňují jakož i těch, kdo jim v tom pomáhají.

Je tudíž úplně jedno, že si Landsmannschaft ze svých stanov vyškrtl majetkové požadavky, pokud je základem jeho programových cílů útok na Benešovy dekrety. Které rozhodně nejsou, jak někteří říkají, „vyhaslé“, ale zatraceně horké a žhavé. Prezident Pavel se na konci září roku 2023 skutečně sešel s dědičným princem Aloisem z Lichtenštejna na půdě OSN v New Yorku a poté začal lobbovat za lichtenštejnskou stranu. Nejdříve v rozhovoru pro Deník N řekl, že se s princem už potkal několikrát a že nabídka knížectví k smíru je dobrá.

„Pokud by to bylo v této podobě, pak si myslím, že by to bylo velice solidní vyrovnání, ke kterému bychom soud opravdu nepotřebovali. Těším se, že se s premiérem (myšleno asi českým) pobavím o tom, v jakém stavu vyjednávání vlastně je, kde jsou ty překážky. Z toho, co říkal kníže, v tom opravdu žádný spor nevidím,“ řekl prezident.

Jednání Petra Pavla s Lichtenštejny

Ministerstvo zahraničí dle veřejných informací prezidentovi schůzku s princem Aloisem jednoznačně a výslovně nedoporučilo. Když na setkání prezident trval, diplomaté z ministerstva alespoň navrhovali, aby se s princem, který vykonává funkci hlavy knížectví, nescházel sám. Ale ani to prezident Pavel nedodržel.

Petr Pavel rovněž na začátku října roku 2023 po návštěvě Štrasburku přiznal, že probíhající spor mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem řešil také se soudkyní Evropského soudu pro lidská práva Kateřinou Šimáčkovou. Ta po setkání řekla, že jí hlava státu sdělila, že by podle ní „bylo nejlepší uzavřít dohodu“.

Chování prezidenta v této věci je naprosto skandální a zřejmě by zasloužilo test formou ústavní žaloby – na kterou ale bohužel současná vládní koalice nemá hlasy ani v Senátu, ano ve Sněmovně. A pokud sledujeme „lichtenštejnskou stopu“, už vůbec se nemůžeme divit prezidentově afinitě k posseltovským nepřátelům České republiky. A doplňme, že jedinou politickou stranou, kteří sbližování prezidenta s Lichtenštejny uvítali, byli lidovci, podle kterých je navržený smír „prvním krokem k nápravě nedořešených křivd, které se v minulosti staly“.

„Návrh je pro naši zemi znamením smíru, za nějž tímto lichtenštejnské straně děkuji,“ sdělil médiím v roce 2023 tehdejší ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Tuto iniciativu pochopitelně přivítal i honorární konzul Lichtenštejnska a dlouholetý „velvyslanec Sudetoněmeckého landsmannschaftu v České republice“ Daniel Herman.

Lichtenštejnům byl po válce jejich majetek v Československu konfiskován prezidentským dekretem 12/1945, podle kterého stát zabíral majetek nejen německým a maďarským občanům, ale také zrádcům a kolaborantům z (ve válce) neutrálních států. Lichtenštejnové se této konfiskaci bránili ihned po válce, ale neuspěli ani u jediného odvolacího soudu.

Blahopřejný telegram Lichtenštejnů Hitlerovi k Mnichovu

Další kola soudních sporů se rozjela nanovo po roce 2009, kdy došlo k obnovení našich vzájemných diplomatických vztahů. Lichtenštejnské nadaci se podařilo využít toho, že některé pozemky stát nepřepsal na sebe v katastru nemovitostí a v rámci dědického řízení se načas stala jejich vlastníkem. Ale stát je v následných soudních sporech získal zpět.

Tato nadace od té doby podala 26 žalob na český stát k okresním soudům, ale ani jednou nevyhrála, a to ani u odvolacích soudů a dvakrát prohrála i u Ústavního soudu. Lichtenštejnsko proto podalo žalobu k soudu do Štrasburku s tím, že odmítá uznat argumentaci, že jim československý stát odebral majetky jako německým občanům, protože oni byli občané Lichtenštejnska, a také proto, že není možné bez náhrady odebrat majetek neutrálnímu státu.

Skutečností ovšem je, že se před válkou i za války k nacistickému Německu Lichtenštejnové aktivně hlásili. Vládnoucí lichtenštejnský kníže František Josef II. Poskytl peníze na vznik nacistických jednotek SA a SS na severní Moravě a ve Slezsku – tedy v tzv. Sudetech. A na rozdíl od těch příslušníků české šlechty, kteří se v krizových letech před okupací Československa i během ní hrdě hlásila k českému národu, lichtenštejnský kníže napsal Adolfu Hitlerovi v říjnu 1938 blahopřejný telegram k uzavření mnichovské dohody.

Lichtenštejnové se nikdy nesmířili s Masarykovou pozemkovou reformou, při které jim bylo zabaveno cca 91 500 hektarů půdy, a začali už před válkou vyjednávat se Sudetoněmeckou stranou a za války i s Německem o navrácení zabraných majetků. Podle právní analýzy, kterou si česká vláda nechala vypracovat, se kníže František Josef II. aktivně hlásil k německé národnosti, protože to pro něj znamenalo zisk privilegovaného postavení.

Kníže František Josef II. ve své trůnní řeči k lichtenštejnskému zemskému sněmu v listopadu 1940 zavzpomínal na setkání s Adolfem Hitlerem v březnu 1939, přičemž poznamenal: ‚My Lichtenštejnci, jakožto lidé německého kmene, se stejně jako dosud i nyní podílíme vřelou účastí na utváření budoucnosti velkého německého národa.“ Jeho následovníkům nyní český prezident pomáhá získat desítky miliard korun a stamiliardový majetek na úkor České republiky.

Útok Němců přichází

Ve světle prezidentova lobbování za Lichtenštejny je jeho ponížený postoj vůči tzv. sudetským Němcům už naprosto pochopitelný. I jeho zatím poslední projev, kterým je bezprecedentní udělení záštity brněnskému sudeťáckému sjezdu, což je už jednoznačné přihlášení se k táboru nepřátel české státnosti a suverenity. Který, kromě (nejen) sudetských Němců tvoří bohužel i mnozí politici současné české opozice.

A oživují tak vzpomínky na staleté schizma uvnitř českých politických elit, kde vždy existovala – vedle odvážných vlastenců, národovců a patriotů, i významná oikofobní, většinou proněmecká nebo jiné cizí moci sloužící, menšina odpůrců české (či československé) samostatnosti. Tato menšina naštěstí téměř všechny důležité dějinné bitvy prohrála. S výjimkou těch, kdy za sebou měla silnou a vyzbrojenou cizí moc. Bude tomu tak i nadále?

Závěrem si zopakujme slova druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, jehož odkaz je nyní terčem brutálních útoků sudetoněmeckých velkoněmců i jejich českých poskoků, ze 14.prosince 1945:

Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet. Říkal jsem při jiných příležitostech, že máme všecko zaznamenat a povědět to, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste nám všem řekli o svém trápení, ale proto, abyste se mohli znovu bránit, až oni začnou s tou svou „očišťovací kampaní“. Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očištění přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou.

*

Tomáš Doležal, Protiproud (včetně grafiky)