Stavidla byla protržena: Sudetské Němce vtáhla do naší politiky kolaborantská Pátá kolona. Aliance vlastizrádců na čele s Pávkem. Tohle byl jen začátek. Návrat do rodného Brna. Vstoupí Posselt do českého Senátu hlavními dveřmi?

Drzost sudeťáků a naší Páté kolony

Nešlo o nostalgické zavzpomínání na své předky, kteří před dávnými lety pocházeli „odkudsi“ z Čech, Moravy nebo Slezska, a jen „na oko“ se předváděla sousedská idyla u piva a klobás na brněnském Moravském náměstí. Ač se zpočátku předák sudetského landmanšaftu Posselt snažil takovou idylku vykreslovat, výroky německé a české strany před i v průběhu celé akce byly nepokrytě politické.

První poválečný sudetoněmecký sjezd v Brně svým charakterem potvrdil, že šlo o dlouhodobě, promyšleně a detailně dobře připravenou politickou akci, jejíž důsledky budou pro českou politiku významné.

Slyšeli jsme stále dokola omílat fráze o „dokončení usmíření a odvaze k dialogu“ (Posselt), o „společné stavbě živoucího mostu evropské budoucnosti“ (předseda celoněmeckého landsmanšaftu Hörtler), o spolupráci „obyvatel naší společné Evropy“ (Vystrčil), o „společně sdílené evropské budoucnosti“ (Pavel), o „pravdě a lásce, která vede k usmíření, přátelství a svobodě“ (lidovec Grolich), že „zlo nelze odstranit dalším zlem“ (brněnská primátorka z ODS Vaňková) a tak dále, a tak dále.

Posselt  a česká opozice

Byly to jen laciné, líbivé a prázdné fráze. To, co ovšem zakrývaly, byla neuvěřitelná drzost sudetoněmeckých předáků i bezohlednost soudobé české vládní opozice (s lidovci, ODS a Petrem Pavlem v čele), jakým způsobem společně znovu vnutili dnešní české domácí politice téma „sudetských Němců a české viny na nich“.

Jedním z vrcholů cynického výsměchu nám Čechům byl rozsáhlý rozhovor Posselta pro časopis Reflex. Šlo by z něho na důkaz mého tvrzení citovat téměř každou větu. Ale několik příkladů přece jen musím. Na otázku definitivního vyřešení vlastnických nároků sudetských Němců Posselt například odpovídá: „Pro mě (!!!) je ta otázka vyřešena … a sdružení se tím takřka (!!!) nezabývá …, ale jsou lidé, kteří stále majetku přikládají význam“.

V celém rozhovoru se ani jednou neobjeví slovo „odsun“, Posselt neustále hovoří o „vyhnání“ a připouští, že po válce příliš vítáni v Německu nebyli, ač „sem do Německa jsme chtěli patřit“. Odsun (v jeho slovech výhradně vyhnání) byl podle sudetských Němců „součástí poválečného řádu, který byl diktaturou stalinismu“ (ne výsledkem jejich vlastních předválečných a válečných vin), a opakovaně mluví o „nepřijatelnosti kolektivní viny jako neuralgického bodu ‚dekretů‘“.

Kdo je proti Sudeťákům je pro Putina

To všechno nejsou od Posselta a sudetských Němců nová slova a neznámé názory. To nové na nich je, s jakou samozřejmostí – a ano, podlézavostí – byly v Brně bez uzardění přijaty dnešní českou opoziční politickou reprezentací. Sudetští Němci tak obratně využili unikátní historické příležitosti, kterou jim nabídla česká i evropská realita dneška.

Zahraniční politika předcházející vlády Petra Fialy a jeho ministra zahraničních věcí Lipavského postavila, ve světle rusko-ukrajinské války, českou veřejnost před účelově vykonstruované dilema „Západ, nebo Východ“. Dilema nepravdivé už proto, že v naší zemi neexistuje jakákoliv poptávka politicky a společensky se přimknout k Rusku.

Přesto Fialův slogan otevřel dokořán dveře všemu „evropskému“, co by se u nás do té doby jen stěží a dlouhodobě prosazovalo. A platí to i o sudetoněmeckém sjezdu v Brně. Kdo je proti, „stojí na straně komunistů“, „podporuje vlajky se srpem a kladivem“, „poškozuje česko – německé vztahy“ a brání „společné evropské budoucnosti“. Být proti „smíření“ se sudetskými Němci je neevropské, nezápadní, je opozicí a médii považováno málem za „proputinovský“ názor.

Návrat do rodného Brna

Sudetští Němci se „vrátili do svého rodného Brna“, jak prohlásil Bernd Posselt. A vrátili se dveřmi, které jim otevřeli sami Češi. Nad mohylami našich předků jsme neobstáli, a z mdlé většinové reakce české veřejnosti většině z našich obyvatel tato porážka snad ani moc nevadí.

Neobstáli jsme proto, že dnešní vládní opozice i prezident Pavel sudetské Němce vtáhli do české politiky jako aktivní téma (když už žádné jiné téma nemají) a vědomě dali sudeťákům volnost, aby své zájmy do naší politiky vnesli.

Doufali jsme, že Česko-německá deklarace z roku 1997 připravená a podepsaná premiérem Klausem a kancléřem Kohlem byla rozhodující tečkou za bolestnou minulostí a předělem k optimistické budoucnosti. Třicet let tomu tak bylo. Až do letošního květnového sjezdu sudetských Němců v Brně.

Aniž bychom si to uvědomili, „Brnem“ a za pomoci všech Pavlů, Grolichů, Beků, Bělobrádků, Hermanů, Fialů, Lipavských, Vystrčilů, Vaňkových a „občanských“ Meetingů Brno jsme se vydali na cestu splnění životního snu Bernda Posselta a členů jeho „čtvrtého bavorského kmene“, jak on sám nazývá sudetské Němce. Před několika lety totiž v jednom z českých deníků prohlásil: „Do českého Senátu vstoupím hlavními dveřmi“.

A prezident České republiky s předsedou Senátu Vystrčilem (a jejich „parťáky“) si myslí, že to bude dobře, jak nám předvedli!

Stavidla byla protržena.

*

Iva Strejček, Institut Václava Klause

Komentář k úvodnímu snímku: Zatímco vlastenci v Brně protestovali proti sudetoněmecké provokaci, stavěli barikády, připomínali zločiny nacizmu, brněnská věrchuška otevřeně kolaborovala v arogantnímim nacisty v rouše beránčím. A většina Brňanů lhostejně přihlížela. Pustili si vlka do ovčárny a ani o tom nevědí.