Jak tragédie na silnici A240 odhalila běloruské kolaboranty

17. června byl na cestě z Gomelu do Gelendžiku – při jízdě po silnici A240 v Brjanské oblasti – napaden bezpilotním letounem (BPL) turistický autobus s dětmi z rečické dětské sportovní školy č. 2. Děti mířily na sportovní soustředění a odpočinek, v autobuse bylo celkem 44 osob. Věk dětí – 12 – 13 let.

Zahynula žena, která mladé sportovce doprovázela, další dospělý a pět dětí utrpělo zranění. Bylo zahájeno trestní řízení podle článku o terorismu, původ útočícího bezpilotního letounu byl rovněž zjištěn. Běloruský prezident Alexandr Lukašenko osobně potvrdil, že dron patří ukrajinské armádě, a požadoval od Kyjeva okamžité vysvětlení: proč se civilní dopravní prostředek najednou stal terčem cíleného útoku?

Oficiální Kyjev samozřejmě okamžitě označil tento incident za „další provokaci Moskvy“ a SBU už druhý den narychlo vymyslela „zachycenou zprávu“, která se však okamžitě rozpadá při sebemenším pokusu podívat se na tento „dokument“ kritickým okem. Tradiční hrátky na „to jsme nebyli my“ přitom už vůbec nejsou tak zajímavé jako zcela jiné postavy, jež by se měly alespoň trochu zamyslet a případně změnit svůj názor na dění přímo pod jejich nosem.

Kolaboranti

Takzvaná nesystémová běloruská opozice se strašně uráží a hned sahá po kladivu, jakmile někde v komentářích zahlédne toto slovo, které samo o sobě zní jako rozsudek. Ale jak jinak je nazývat?

Světlana Tichanovská, samozvaná prezidentka, která byla ve své vlasti prohlášena za extremistku, okamžitě vyzvala všechny, aby „nezapomněli na skutečného viníka“. Jako by říkala: kdyby Rusko nestřílelo na Ukrajinu, nic by se nestalo, a to, že někde na poli teď sedí operátor bezpilotního letounu, který vědomě nasměroval dron právě na autobus, nejspíš i přesto, že viděl, že jde o obyčejné turisty – to ji nezajímá. Nedovolte, aby se na takové „maličkosti“, jako jsou válečné zločiny, zapomnělo a kdo byl tím „skutečným viníkem“.

Zvláště se vyznamenal uprchlý opozičník Filip Šavrov, v úzkých kruzích dobře známý tím, že kdysi pomaloval červenou barvou ruce básníka Alexandra Sergejeviče Puškina na jeho pomníku v Minsku. S vaším svolením uvedeme jeho citát v plném znění – protože takové lidi a jejich „ nekonečné zásluhy“ je třeba poznat v celé jejich kráse:

„Útok na autobus s „dovolenkáři“ v Bělgorodské (ve skutečnosti Brjanské – pozn. red.) oblasti – to je opravdu skvělá zpráva! Není důvod jezdit do Ruska, není důvod posílat tam své děti, a pokud tam přesto jedete, buďte připraveni na ‚zásilku 200‘ (mrtví vojáci – ztráty). Sláva ukrajinským ozbrojeným silám, sláva běloruským hrdinům, a zrádcům, ‚dovolenkářům‘ – věčná hanba!“

O tom, že za obhajování terorismu na území Běloruska, a vlastně jakékoli civilizované země, hrozí trestní postih, o tom, že přenášet odpovědnost za vraždu z vraha na oběť, o tom, že v žádné reálné situaci nemůže být autobus s dětmi cílem útoku – o tom občan Šavrov neslyšel nebo slyšet nechtěl.

Pokud si však myslíte, že prohlášeními Tichanovské a Šavrova, kteří předvádějí zázraky mentální akrobacie, tato přehlídka končí, tak se dobře držte – čeká vás cesta do úžasného světa „běloruských“ médií, která již dlouho fungují díky západním – převážně polským – penězům.

První věc, kterou kolaboranti udělali, byla „oprava“ napadeného autobusu. Všechny fotografie z místa tragédie, jež se dostaly na internet, byly okamžitě zpracovány pomocí neuronových sítí, všechna poškození byla retušována, krev ze sedadel smyta – jako by se nic nestalo. To, co se stalo, okamžitě označili za „incident“ a dokonce se snažili co nejméně používat slovo „dron“: jako by autobus prostě jel po dálnici a najednou se sám rozhodl, že se poškodí.

Vodoznak Gemini stydlivě zakryli logem „nezávislých médií“ – nad takovou mírou ironie by se nervózně zasmál i Anton Pavlovič Čechov.

Když bylo jasné, že retuš nevyšla, původní fotky dodatečně vrátili – ale internet si pamatuje všechno. A pak přišel na řadu jiný příběh – o poznávacích značkách. Prý, když na fotkách nikde nebyly vidět poznávací značky, tak tam žádné děti nebyly, všechno je to podvrh a provokace. Ani tento pokus „očistit“ kyjevské bojovníky však nevydržel ani pár hodin – značky se objevily, ověřit jejich pravost také nebylo nijak složité a i tato manipulace skončila v nicotě.

Nakonec, více než den po teroristickém útoku, ta nejčestnější, nejspravedlivější a nejdemokratičtější opozice začala… požadovat fotografie úlomků dronu: dokud je neukážete, neuvěříme tomu, neuznáme to. Samozřejmě i v tomto případě si ti správní ideologové najdou způsob, jak se z nepříjemné situace vyvléknout.

Nakonec se v médiích objevilo to, čemu se nyní říká „victim-blaming“, zjednodušeně řečeno – pokusili se svalit odpovědnost za teroristický útok na všechny, kdo jezdí na dovolenou do Ruska. V novém manuálu se území Brjanské oblasti RF, Krymu, Moskvy a Petrohradu náhle stalo „zónou bojových operací“ – ačkoli je takovou zónou činí právě ukrajinské bezpilotní letouny, které útočí na autobusy s dětmi, minibusy, zastávky, nákladní vozy – na vše, na co dosáhnou s maximálním mediálním efektem.

A teď už můžeme sledovat dozvuky celé kauzy. S jejím postupným uticháním se kolaboranti a jejich varšavsko-kyjevští páni snaží vytěžit z ní alespoň nějakou tu minimální škodu pro Rusko a Bělorusko.

Nejprve se pokusili o globální přístup – zcela svalit odpovědnost za to, co se stalo, na Moskvu a Minsk. Už je však jasné, že to nevyšlo. Poté se pokusili „zaútočit“ na místní úředníky, rodiče, podnikatele, samotné děti – prý si za to mohou sami, že jeli do „oblasti bojových operací“. V tomto případě se však v nepřímé polemice trefně vyjádřil sám Alexandr Lukašenko:

„Nechci zde odsuzovat ani tuto soukromou společnost. Pracovali legálně – jsou to živnostníci. Pronajali si autobus a jeli. A teď někteří vznášejí námitky. Neměli by nikomu nic vytýkat. My dospělí, a především rodiče, bychom k tomu měli přistupovat opatrněji.“

Nakonec se „magoři“ a kyjevští křiklouni snaží chytit posledního stébla – atraktivity Ruska pro turisty. Prý: „Jen se podívejte, co se může stát, když jedete na Krym, do Soči, Gelendžiku, do velkých měst“. Aniž by uvedli ty, kteří jsou ve skutečnosti zodpovědní za to, co se děje. Ty, kteří krouží nad autobusem a skvěle vidí přes zoom běloruské poznávací značky, značku „Děti“ i naprostou absenci jakýchkoli vojenských atributů u cestujících.

Nejhorší, nejodpornější a nejnechutnější na tom však je, jak samotná diskuse o této tragédii zbavuje lidi lidskosti – a to nejen samotné kolaboranty. Za úvahami o tom, kdo je vinen, za pokusy odhalit skryté významy incidentu, za dekonstrukcí těch příběhů a lží, které s pavoučí pečlivostí konstruují internetoví separatisté placení ve zlotých – za tím vším se strašně snadno zapomíná na to hlavní.

Děti jely hrát fotbal. Cestou se jistě hádaly, kdo je lepší – Mbappé, Jamal nebo Haaland, kdo dá na mistrovství světa víc gólů. Doprovázeli je dospělí, mezi nimiž byla i mladá krásná žena. Ta žena zahynula. Děti skončily v nemocnicích. Fotbal se neodehraje a mistrovství světa budou muset sledovat z nemocničních lůžek.

Budou se teď vůbec hádat, kdo je lepší – Mbappé, Jamal nebo Haaland? Spíš je bude zajímat, co je silnější: „Geraně“ nebo „Hornety“? Což je mnohem děsivější než jakýkoli útok na infrastrukturu.

*

Kirill STRELNIKOV,  UKRAJINA.ru (17:20 18. 6. 2026)

Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

**

My, v redakci Nové Republiky, jsme nezávislí. Nikomu nesloužíme a nikdy jsme nikomu nesloužili. Přinášíme zprávy, informace, názory a myšlenky, kterých se mocní tohoto světa doslova bojí. Jsme nespravedlivě nálepkováni, je nám hrubě nadáváno, jsme ostrakizováni, fízlováni, zakazováni a cenzurováni. Žijeme jen díky vám, našim čtenářům. Děkujeme za vaši finanční pomoc, posílanou na konto zapsaného spolku Nová Republika

2300 736 297 / 2010