Na naprosto irelevantním summitu G7 v Évianu prohlásil císař Barbarie před shromážděnými – včetně tří plnoprávných členů BRICS – že „já jsem šéf“. A to bez jakékoli ironie.
Stačí letmý pohled na nepřetržitou hysterii v okolí Washingtonu, aby bylo zřejmé, že vznešená plutokracie, která ve skutečnosti tahá za nitky v USA, nemá absolutně žádný zájem na jakémkoli druhu míru s Íránem. Vždy platí zásada velmistra Lavrova: USA nejsou schopny dosáhnout dohody.
Prozatím převládají zcela prozaické imperativy. Tým Trumpa potřebuje, aby byl Hormuzský průliv – i za předpokladu, že Írán bude účtovat poplatky za údržbu, ochranu životního prostředí a bezpečnost – otevřený, aby se stabilizovaly globální energetické trhy.
Navíc ropné monarchie Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu (GCC) – prostřednictvím zprostředkovatele Pákistánu a přímo prostřednictvím Kataru a Saúdské Arábie – daly Washingtonu velmi jasně najevo, že si novou eskalaci války prostě nemohou dovolit.
Z hlediska reálné politiky je zřejmé, že Trumpův tým – a vládnoucí americká plutokracie – nikdy nepřijmou jádro íránských 14bodových podmínek: plošné zrušení sankcí; formální nezasahování do íránské suverenity; ukončení všech válek proti Ose odporu; a, v souvislosti s penězi, plnou úhradu válečných reparací.
To, co nás čeká, jsou „rozhovory“, které se budou táhnout možná až do 22. století, zatímco sankce nebudou zrušeny sionisty ovládaným americkým Kongresem a navíc budou následovat opakovaná americká veta v Radě bezpečnosti OSN.
Írán–Rusko–Čína: nezlomné spojenectví
To, co „šéf“, který „ukončil 10 válek“, v krátkodobém horizontu získá, je pouhá iluze vítězství: dohoda maskující obrovskou strategickou porážku.
Zapomeňte na to, že by ti, kdo řídí imperiální show, přiznali, že se Íránu prostřednictvím odstrašování podařilo rozbít americkou dominanci v západní Asii a etablovat se jako přední regionální mocnost a vznikající globální síla, plně podporovaná absolutní většinou Globálního Jihu.
Od nynějška lze očekávat nanejvýš vratkou, hybridní, do jisté míry řízenou a kalibrovanou turbulenci – včetně sériových provokací a tajných operací: „Mírný maximální tlak“, který udrží Teherán v plné pohotovosti (ne že by jim to vadilo; jsou připraveni) a v ideálním případě vynutí další ústupky.
Pokud však „barbaři“ věří, že to oslabí íránské strategické partnerství s Ruskem a Čínou, realita ukáže něco jiného.
Zejména Čína, ale i Rusko, stály v pozadí zprostředkovatelských snah Pákistánu o nalezení nějakého druhu dohody mezi USA a Íránem. Ghalibaf má nyní na starosti prohlubování strategických vztahů mezi Čínou a Íránem. Jak Peking, tak Moskva si jsou plně vědomy toho, že posedlost USA zadržováním – ovládáním energetických uzlů – je namířena proti nim a proti integraci Eurasie.
Takže nakonec i to divadlo v podobě donekonečna diskutovaných 14 bodů, falešných „příměří“ a podpisu memoranda o porozumění funguje jako obrovská informační operace: signál pro všechny trhy a důvěřivou veřejnost, že „Barbarie“ ve skutečnosti usiluje o mír.
Pak je tu ještě ta jaderná posedlost – a až podle memoranda o porozumění začnou 60denní jednání, uvidíme jasně, co tým Trumpa skutečně chce.
Americký „zákaz“ obohacování se dá vyložit jako přímá zpráva pro hráče, jako jsou Turecko, Saúdská Arábie, Jižní Korea, Japonsko a dokonce i Německo: pokud někdo z vás překročí jadernou hranici mimo rámec stanovený USA, bude mít potíže.
Nyní se podívejme, kam tečou peníze. Ano, v podstatě jde o past. Těch 12 miliard dolarů – polovina z celkových 24 miliard – které by měly být uvolněny v první fázi jednání, jistě poplynou přes katarské, ománské a možná i saúdské banky: to americkému ministerstvu financí nabízí nepřetržitý dohled a přístup do íránské offshore bankovní infrastruktury. Vedení v Teheránu si toho samozřejmě plně uvědomuje a dojde k mnoha skrytým finančním manévrům.
Suverenita, trpělivost – a prst na spoušti
Co se tedy stane dál? Převážně zmrazená válka. Ne úplné zmrazení. Znovuotevření Hormuzského průlivu bude znamenat pokles ceny ropy až na 75 dolarů za barel. Uvolnění 12 miliard dolarů. Začnou diskutovat o tom, co bude v podstatě JCPOA 2.0 v odlehčené verzi – v Ženevě nebo s největší pravděpodobností v Islámábádu. To vše může pokračovat, v napjaté atmosféře, až do amerických voleb v polovině volebního období. Poté už je vše možné.
Teherán se bezprostředně po podpisu memoranda o porozumění soustředí na pozitivní stránky. Prodej ropy se obnoví již tento víkend. Možná dojde k některým výjimkám ze sankcí – které budou zahrnovat bankovnictví, dopravu a pojišťovnictví, což usnadní vývoz. Íránský supertanker již opustil přístav Čabahar a bez potíží proplul americkou blokádou.
„Šéf“ sází na to, že jakmile se ropa opět začne volně proudit, ceny energií klesnou, trhy se poněkud uklidní a klesne i inflace, politické náklady na masivní strategickou porážku, za kterou nese odpovědnost, zmizí z očí veřejnosti. A samozřejmě se objeví celá řada nových rozptýlení pro diváky – od Kuby a Grónska až po ty snadno zmanipulovatelné evropánské psíky.
Hlavní plán „šéfa“ ve zkratce: získat čas; vyhlásit „mise splněna“; a modlit se, aby někdo vykřikl „Strategická katastrofa!“
Z pohledu Teheránu je to úplně nová situace. Přežili vše, co na ně vrhly ne jedna, ale hned dvě jaderné velmoci. Přežili, a jsou dokonce silnější než předtím, s národní soudržností hrdě vystavenou na odiv celému světu. A nedělají žádné významné ústupky.
Naopak: jsou pány Hormuzského průlivu. Není cesty zpět. Nemají vůbec žádnou důvěru v cokoli, co přichází z Barbárie. Přesto budou i nadále projevovat extrémní trpělivost. Spojenou s nebojácným prstem na spoušti.
*
Pepé Escobar, překlad Zvědavec
Na úvodní fotografii americký prezident Trump na zasedání G7
