Vlkův úvod
Přidávat cokoli k brilantním textům mistra Lea je něco, co jsem si zakázal. Nicméně každé pravidlo má svou výjimku. Dneska je výročí Srpna. Nevěděl jsem, co si s ním mám počít. Za ta léta, co Kosa vychází, pojednala tohle datum ze všech možných i nemožných úhlů a invence došla. Nicméně mistr Leo poslal , jako vždycky skvělý text, která s uvedeným datem na první pohled nijak nesouvisí. Na první pohled. Ale na druhý a další v mnohém. Třeba v tom, že Srpen byl z, řekněme – ruské strany jedinou agresí vůči nám. S německým živlem se osudově a přímo existenčně potýkáme 1500 let nepřetržitě. Přesto je nám zatěžko si připomenout Mnichov, 15.březen, Lidice a co horšího – podlézáme potomkům těch, pro které jsme byli podlidé bez práva na existenci a dovolujeme jim pořád u nás svoje drzé sjezdy. Za to Russák je věčný nepřítel… Prostě text mistra Lea, dle mého názoru, k dnešnímu dni patří naprosto dokonale. Teď už mistr osobně.
**
Stalo se v Chebu, ale protože už je to historka stará něco kolem sedmdesáti let, tak si na řadu podrobností nevzpomínám. Ale jedno se mi v paměti zaseklo jako sekera do smrkového špalku.
Byl maškarní ples, mě bylo 15, 16 či 17 – to už nevím přesně, ale líbila se mi děvčata a proto jsem se s kamarádem zúčastnil. Najednou jsem byl v tanci vystřídán, že mně něco chtějí dva muži, kteří se posadili k našemu stolu. Představili se mi jako turisté ze západního Německa, postavili přede mně nějaké pití a začal výslech. Začal docela nenápadně – co představuje moje maska a jak se bavím. Potom přišel na řadu můj původ, že mám německou matku – zkrátka přišlo mi, že jsou nějak dobře informovaní, ale – jak už jsem psal – moc si z toho nepamatuji. Jenom to, že když se loučili, řekli:
„Nezapomeň, že v tobě koluje německá krev. Přijde den!“
Bylo to jako rána do palice. Nedlouho před tím jsem totiž psal strýci do Obereichstättu o nějaké gramofonové desky s Billy Haleyim. On mi je sice poslal, ale v doprovodném dopise napsal, že zcela výjimečně a dopis zakončil douškou Eines Tages werden wir die Roten ausrotten. A teď najednou – Es kommt der Tag!
Moc se s tím příběhem nevytahuji, jenom jednou jsem ho popsal v mailu Petru Uhlovi, ale ten mi nerozuměl nebo mi rozumět nechtěl. Odepsal: „V krvi to není.“ A popisoval, jak hleděl na proud vysídlených z okna jejich vily. Dnes se už na to dívám jinak. V krvi to opravdu není a „Německá krev“ je jenom nástroj propagandy nacionálního socialismu – tedy nacismu.
Kult mládí, síly a hrdinů, starověké kmenové rituály, vycházející z krve a půdy, ze které sedlák svojí prací živí národ, jednota toho národa, kult spravedlivé přírody a vlčí smečky… a konečné vítězství bude naše!
Co je na tom špatně? To jsou pravé zbraně nacismu, ne hákové kříže a pozdrav nataženou pravicí, ale kult a propagace násilí, které i po téměř sto letech nacházejí svoje příznivce a které nebyly vymýceny.
Nevím a ani to nechci hledat, kdo řekl, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.
Když Boris Jelcin pozval Stanislava Šuškeviče a Leonida Kravčuka na neformální rozhovory do vládního loveckého zámečku Viskuli na běloruském území hluboko v nitru Bělověžského pralesa, osm kilometrů od hranice s Polskem, přece jen se ti tři obávali reakce společnosti. Nemohli totiž zrušit sovětskou říši jen tak.
Proto nové uskupení pojmenovali Společenství nezávislých států. „Ano, lidé se sice vzbudili a zjistili, že Sovětský svaz jako geopolitický systém přestal fungovat, ale místo něho budou žít v novém mezinárodním uspořádání, které se jmenuje Společenství nezávislých států. To zásadní, že zůstáváme víceméně spolu, jsme zachovali.“
Tehdejšího sovětského prezidenta Michaila Gorbačova úplně vyšachovali ze hry. Ten se o rozpadu své říše dozvěděl až později. Když bylo rozhodnuto, dokonáno, teprve na ně dopadla tíha, co vlastně způsobili. Podepsali sice rozsudek smrti nad Sovětským svazem, ale další stránky scénáře jim chyběly. Kromě osobního uchopení moci.
„Co se bude dít dál, jsme nevěděli. Jak bude nové společenství fungovat, jaké budou vazby mezi zeměmi, vztahy se zahraničím. To jsme netušili. Ale s ohledem na psychiku sovětského člověka jsme nemohli zrušit sovětskou říši ze dne na den,“ říká Leonid Kravčuk.
Na Gorbačovovu prognózu, že Bělověžská dohoda je časovaná bomba, ovšem později došlo, byť v nezamýšleném a mnohem větším významu. Ukázalo se totiž, že provizorní střecha nad postsovětským prostorem, která před čtvrtstoletím pomohla uklidnit svět bojící se druhé Jugoslávie, se stala novou hrozbou jako vágní definice zájmového území Ruska.
Opodstatněnost obav před pár lety potvrdil sám ruský prezident Vladimír Putin, když rozpad Sovětského svazu označil za největší geopolitickou katastrofu 20. století.
V článku Všechny vojenské konflikty jsem psal…Ozbrojený konflikt na Ukrajině, vyvolaný Západem, začal v roce 2014. ale i to je hrubé zjednodušení. Začal nepovedenou transformací postsovětské centrální ekonomiky, kdy se nepodařila zkrotit postsovětskou korupci, inflaci a propad HDP.
Nespokojenost obyvatelstva se „léčila“ vyostřeným nacionalismem, který čím dál, tím víc nabýval rysů nacionálního socialismu. Hrozícímu rozpadu východních území začal stát bránit regulární armádou a těžkými zbraněmi, což jenom prohlubovalo nacionální emoce středových a západních částí. Až do konference čtyř státníků v Minsku v únoru 2015 a schválení druhé minské dohody o klidu zbraní prosazoval tehdy aktuální prezident Porošenko pokračování bojových operací ukrajinské armády proti proruským separatistům na východě země, které v květnu 2014 začala vláda premiéra Arsenije Jaceňuka.
Nakonec to dělostřelecké ostřelování Donbasu trvalo osm let. Porošenko označuje ukrajinské občany mluvící rusky z tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky jako „bandity“ a „ruské teroristy“ a od samého počátku ukrajinské krize odmítá s nimi vést politický dialog.
Proto se také tito opolčenci (z ruského opolčenije – domobrana označuje příslušníky dobrovolných vojenských jednotek či domobrany) opakovaně obraceli na ruského prezidenta Vladimira Putina s výzvami či žádostmi o připojení tamních regionů k Ruské federaci po vzoru březnové anexe Krymu. Kreml tehdy, na rozdíl od Krymu, formální připojení odmítl a prosazoval setrvání regionů v rámci Ukrajiny s autonomním statusem podle Minských dohod.
Podle ukrajinského prezidenta Porošenka ale nebyli zástupci separatistických republik „jednou ze stran dialogu,“ protože ozbrojenci a teroristé nemohou zastupovat Donbas. V červenci 2014 Porošenko prohlásil, že za každého ukrajinského vojáka padlého v boji „budou zlikvidovány stovky teroristů.“ Pouze ti, kteří zavírají oči před léty ukrajinského dělostřeleckého ostřelování Donbasu jako válečného aktu tvrdí, že válku v únoru 2022 zahájili Rusové.
To je fakt tak zřejmý, že nezbývá než žasnout nad argumenty Západu, že agresorem je Rusko. Bývalý prezident Václav Klaus v pořadu Napřímo ostře odmítl zjednodušování příčin války na Ukrajině. V napjaté debatě s moderátorkou Adélou Snopovou argumentoval tím, že konflikt reálně začal už v roce 2014 a mezinárodní společenství tehdy selhalo. Rozhovor následně vygradoval až k osobnímu ohrazení exprezidenta vůči údajně diktátorskému vedení diskuse a nařčení z šíření ruské propagandy.
Za sebe dodávám, že neselhalo jenom mezinárodní společenství jako celek, ale především EU.
A mimo to státníci, Angela Merkel a François Hollande. Je až ku podivu, že ve státě, který se honosí svobodou slova, se moderátor(ka), místo aby řídil diskusi, stane stranou sporu. Vlastně se tu v malém opakuje situace z válečné Ukrajiny, kterou komentovala populární zpěvačka Olja Poljakova (ukrajinsky Ольга Юріївна Полякова), když na festivalu Laima Rendezvous Jurmala v Lotyšsku, který pořádala známá zpěvačka Laima Vaikule, Poljaková veřejně kráčela ruku v ruce s hudebníkem Sergejem Grigorjevem-Apollonovem, který vystupuje pod uměleckým jménem Grey Wiese. Ten je synovcem Andreje Grigorjeva-Apollonova, známého jako „Ryžij“ (Zrzek) z populární ruské skupiny Ivanuški International.
Sergej v současné době žije v zahraničí a vyhýbá se politickým prohlášením. Kritici Poljakové však tvrdí, že stále spadá pod definici „ruského umělce“ a veřejná komunikace s ruskými občany je fakticky zakázána, což Poljaková tím porušila.
V rozhovoru ale uvedla, že „neudělala nic špatného“ a „nemusela nic vysvětlovat“, a zároveň upřesnila, že Grey Wiese je německý občan. Dále uvedla, že „nenávist“ a obvinění ze „zrady“, která jsou na ni namířena, v ní vyvolávají pocit, jako by „všechno už bylo jako v koncentračním táboře.“
Ukrajina se podle jejího názoru stala „nesvobodnou“ zemí, protože veřejné osobnosti, jako je ona, musí neustále sledovat, co říkají a dělají. „Tolik let bojujeme za svobodu – ale jak svobodní jsme? Podívejte se na ta malá zvířátka, bojí se, sakra, i jen otevřít zobák! Někde něco řeknete – musíte se neustále ohlížet přes rameno, musíte se pořád bát! Někde je něco špatně, řekli jste někomu něco špatného, vyfotili jste se s nesprávným člověkem, zpívali jste nesprávnému člověku, řekli jste špatnou věc v rozhovoru, chovali jste se nevhodně, někde, sakra, neplakali jste, když jste měli, smáli jste se, když jste neměli…“ řekla zpěvačka.
Pro připomenutí, v létě 2024 významní ukrajinští blogeři veřejně vyzývali úřady, aby hledaly cesty k míru . Po raketovém útoku na Kyjev 8. července, který mimo jiné poškodil dětskou nemocnici Ohmadet, řada populárních influencerů – včetně Julie Verby, Alexandra Vološina, Anny Alchimové a dalších – vyzvala k rychlému ukončení války a k jednáním. Někteří otevřeně prohlásili, že jim nezáleží na tom, jak bude míru dosaženo, hlavně aby děti přestaly umírat. V té době taková prohlášení vyvolala také ostrou reakci: blogeři byli obviněni z šíření „ruských narativů“ a dokonce vyzýváni, aby na ně upozornili Bezpečnostní službu Ukrajiny (SBU). Ozývaly se však i hlasy podpory.
Zároveň se nejvýznamnější ukrajinské celebrity vyhýbaly takovým ostrým politickým prohlášením. Proto prohlášení Poljakové vyvolala takový značný rozruch. „Přiznávám, že Olja řekla, co si myslela. Ale jsem si jistý, že i mnoho příznivců vlády vidí, jak absurdní – až idiotská – je současná situace v zemi. A mluvit o všem je nebezpečné pro vaši kariéru, ne-li pro váš život. Takže všichni předstírají, že je všechno normální. Už jsme si tím prošli: „Jinak mluvíme v kuchyni, jinak na ulici.“ Proto byla na slova Poljakové tak bouřlivá reakce. Podívejte se, kolik je odpůrců a kolik ji podporovalo. Ti, kteří smýšlejí stejně, si řekli: „přišel někdo, kdo řekl něco, co se jiní neodvážili,“ komentoval politolog Andrej Zolotarjov.
Vidím to stejně i u nás. Teflonový Petr Fiala a odporný Otakar Foltýn jsou už za zenitem, přesto jejich duch tu vládne dál. Iniciativu Dárek pro Putina vyhlásil v květnu 2022 podnikatel Dalibor Dědek, na její organizaci se podílel novinář Martin Ondráček. Už v srpnu 2023 bylo vybráno přes 554 milionů korun. V srpnu 2025 čeští dobrovolníci z iniciativy Dárek pro Putina předali zástupcům ukrajinské vojenské rozvědky americký vrtulník nazvaný Čestmír, na který se složili ve sbírce na internetu čeští a slovenští občané. Na jeho nákup asi 21 000 dárců poskytlo 73 milionu korun. Symbolicky ho ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému téhož roku v březnu předal český prezident Petr Pavel.
V prosinci 2025 obdržel Dárek pro Putina nejvyšší jednorázový dar, a to 100 milionů korun od majitele Seznam.cz Iva Lukačoviče. Jeho dar se organizace rozhodla rozdělit mezi desítky konkrétních projektů – bude za něj pořízena vojenská technika, drony nebo zdravotnické a humanitární vybavení.
Máme podezření, že ne vždy byly vybrané peníze použity deklarovaným způsobem, podezříváme oligarchu Strnada, že si z iniciativy udělal výnosný kšeft, ale nikdo se nepozastavuje nad tím, že desetitisíce dárců, českých občanů, kteří naletěli militarismu, kultu síly a přestávají být lidmi, jako jimi přestávali být dozorci v koncentračních táborech, se skládají na smrtonosný šrot, přejí smrt jiným a nepočítají s tím, že se za akcí vždy následuje reakce.
Jsou to „lidé“ o jejichž rozumovém a emociálním obzoru zpíval Michal Tučný:
Pověste ho vejš! Ať se houpá! Pověste ho, že byl jinej, Že tu s náma dejchal stejnej vzduch…
*
Petr Vlk a Leo K., Kosa Zostra
