Štěpán Cháb: Když umělec trpí obžerstvím. Komentář

Hlad po veřejných penězích je obrovský. Představme si taneční soubor Dekkadancers. Ten si postěžoval, že Ministerstvo kultury mu snížilo podporu. To pak označuje za podpásovku. (Upozornění: Tento text si neklade za cíl jakkoliv hodnotit uměleckou úroveň souboru, která může být i světová; o to tu ale nejde.)

Za rok 2025, kdy ministerstvu ještě panoval Martin Baxa za ODS, dostali Dekkadancers  podle Hlídače státu 10 546 000,-. Za sezónu odtančil soubor osmdesát představení. Na jedno představení tak od veřejnosti inkasovali 131 825,-. Vím, blbý přepočet, ale nejjednodušší možný, na kterém jde ukázat, na kolik si jako společnost vážíme tvůrčího pnutí Dekkadancers.

Pokud na jedno představení připadá dotace přes 130 tisíc korun a v sále sedí řekněme 150 až 200 diváků, znamená to, že daňový poplatník posílá každému jednomu návštěvníkovi do kapsy skrytou dotaci 700 až 900 Kč na každou vstupenku – a to bez ohledu na to, kolik divák zaplatil u pokladny.

Když si jdete koupit lístek do kina, zaplatíte si ho ze svého. Když jdete na dotovaný alternativní tanec, zatáhne vám většinu lístku ten dělník od pásu, který by na takové představení v životě nevkročil. A ještě se od tvůrců dočte, že je to ostuda a podpásovka, protože mu nepřispěl o stovku víc.

Ministr Oto Klempíř souboru Dekkadancers snížil podporu o jeden milion. Místo deseti a půl nyní dostanou devět a půl milionu.

„Je to smutné, protože my, stejně jako všechny nezávislé soubory, se snažíme s každou sezonou a s každou premiérou posouvat se dál a kvalitativně růst. Finanční podpora je k tomu naprosto nezbytná. Bez ní nemůžeme plně rozvinout umělecké vize a ambice. Vnímáme to jako podpásovku. Snažíte se něco vybudovat, chvíli to jde, rostete, a pak přijde tohle. Na to, jaké procento z rozpočtu jde na kulturu, je to prostě ostuda,“ svěřil pro server Reportér jeden z uměleckých šéfů souboru, tanečník a choreograf Ondřej Vinklát.

(Slovo „nezávislý“ v českém dotačním newspeaku zjevně znamená: Stoprocentně závislý na eráru, ale s absolutním odporem k tomu, aby se nás kdokoliv ptal na efektivitu. Skutečně nezávislý soubor žije z toho, kolik lidí si koupí lístky. Pokud vám devadesát procent rozpočtu platí stát, nejste nezávislí umělci, ale státní zaměstnanci v trikotech protivládních revolucionářů.)

Je to smutné, strašně smutné.

Teď se ale pro pobavení podíváme na něco ještě smutnějšího.

Podpora souboru Dekkadancers v roce 2024 byla, podle Hlídače státu, na výši 3 732 000,-. Tedy o sedm milionů méně než rok následující (Vinklát o Baxovi nevykřikoval do médií, že je to od něj podpásovka). V roce 2023 dostal soubor bezmála sedm milionů. V roce 2022 necelých pět milionů.

Je v tom z mého čistě laického pohledu vidět jistý naschvál předchozí vlády. Jaký? Připadá mi, jako kdyby předchozí Fialova vláda, věrna rčení po nás potopa, nafoukla záměrně výdaje, aby vláda následující měla problémy je ukočírovat. Přičemž „brát“ pak finanční výpalné umělecké frontě, to se nikdy nevyplácí, protože ta má „umělecké vize a ambice“, které má platit daňový poplatník, a trpí až drtivým pocitem, že na takovou podporu má svaté právo. Dělník ve fabrice při zvýšení vlastních výdajů a snížení podpory (kdy obé proběhlo a probíhá) prostě jen zatne zuby a ten vztek nechá bublat ve svém nitru. Nebo lépe, nenechal by, kdyby mu server jako je Reportér dal prostor vyprávět veřejnosti, že žádné umělecké vize a ambice nemá, protože nemá ani na zaplacení kroužku pro děti. Na CNN Prima News vyšel článek, že 13 % lidí nevydrží výplata na celý měsíc. Tanečníci ale chtějí rozvíjet své ambice, nikoliv svůj smysl pro ekonomickou realitu.

V kultuře se za minulé vlády zavedly programy (včetně Národního plánu obnovy z peněz EU), které umělecké sféře naslibovaly trvalý přísun miliard. Když pak evropské peníze došly a nastoupila rozpočtová realita, umělci neviní ty, kteří jim slíbili nesplnitelné, ale ty, kteří musí začít počítat. Ale to tak prostě bývá. Mezitím si opoziční klika brousí argumentační kudličky, aby to nynější vládě mohla spočíst.

Drtivá většina živnostníků, malých firem i zaměstnanců čelí vyšším energiím, daním a inflaci bez jakéhokoliv polštáře. Nikdo jim kompenzace nedává. Umělecká scéna ale funguje v režimu, kde jakékoliv zpomalení růstu dotací vnímá jako „útok na svobodu tvorby“.

Loni dostal soubor Dekkadancers rekordní podporu, skutečně rekordní. Letos, pod vedením Klempíře, dostane druhou nejvyšší podporu ve své existenci, přesto to považuje za podpásovku. To chucpe z toho přímo teče. Křiklavě pak ve stínu toho, že republika začíná mít veřejné finance díky nekompetentnosti vlád a hnutí světových střev v rozvalu. Solidarita s republikou? Utahujeme si opasky pro lepší budoucnost? Ale jistě, utahujte si, utahujte, ale nás vynechte, zní z umělecké fronty. To není normální.

A encyklopedické informace pro soubor Dekkadancers: Ve Spojených státech nebo ve Velké Británii funguje většina nezávislých tanečních i divadelních souborů bez přímých státních provozních dotací – žijí výhradně ze vstupného, firemního sponzoringu a darů soukromých mecenášů. Paradoxně právě v tomhle ryze tržním prostředí vznikla ta nejslavnější světová představení a muzikály, protože autoři museli od první minuty přemýšlet o tom, co diváka skutečně zaujme, nikoliv o tom, jak správně vyplnit ministerský dotační formulář.

Takže milý soubore Dekkadancers, jdi do prioru s tím svým nestřídmým obžerstvím.

*

Štěpán Cháb, Krajské Listy