Severoatlantická aliance (NATO) je vojenským štítem globalizace.
NATO se snaží zakrýt své skutečné poslání: propojit společnou vojenskou strategií a společnou výzbrojí přinejmenším všechny západní země včetně států aliance Five Eyes (Austrálie, Kanada, Nový Zéland, Spojené království a USA) a Japonska. Mohli bychom to nazvat tajným „vojenským paktem“?
Mluvíme o 32 členských státech NATO a navíc o Austrálii, Novém Zélandu a Japonsku, díky nimž má NATO okamžitou přítomnost v Tichomoří.
Mnoho zemí, které nejsou členy NATO, ale patří k takzvaným spojencům USA v asijsko-pacifickém regionu a v Latinské Americe, je tiše – a často ani ne tak tiše – nuceno dodržovat pravidla USA a NATO. V Asii zůstávají Filipíny, Indonésie a dokonce i Vietnam, abychom jmenovali alespoň některé, oficiálně suverénními zeměmi, mlčky se však řídí požadavky USA a NATO. Vietnam, přestože je politicky levicově orientovaný, v září 2023 povýšil své vztahy s Washingtonem na komplexní strategické partnerství, které zahrnuje spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti a fakticky se rovná vojenskému spojenectví.
Podobně se v Latinské Americe během zhruba posledních dvou let bez většího rozruchu prosadila Monroeova/Donroeova doktrína v nových podobách a podle nových pravidel.
Socialistické či levicově orientované vlády postupně nahradily silně konzervativní vlády indoktrinované Washingtonem a poznamenané Trumpovým vlivem. Přibližně v letech 2024 až 2026 došlo ve velké části Latinské Ameriky k výraznému posunu doprava a v několika zemích se k moci dostaly pravicové nebo krajně pravicové vlády.
Zde jsou země, které se posunuly zleva doprava: Argentina (2023–2024); Chile (2025–2026); Bolívie (2025); Honduras (2025); Kostarika (2026); Peru (2026); Kolumbie (2026); Ekvádor (2025); Panama (2024).
Názorným příkladem je Peru. Krátce po svém „zvolení“ v červnu 2026, k němuž jí výrazně pomohly Spojené státy, objednala prezidentka Keiko Fujimoriová 24 nových stíhacích letounů Lockheed Martin F-16 Block 70 (F-16V Viper) v hodnotě přibližně 3,4 až 3,5 miliardy dolarů – a ještě tím prohloubila beztak astronomický schodek Peru. Obnovila také smlouvu svého otce s nechvalně proslulou vojenskou výcvikovou Školou Amerik.
Argentina, Kolumbie a Chile rovněž od roku 2025 buď uzavřely smlouvy na stíhací letouny kompatibilní se systémy NATO, nebo je právě nakupují.
Pamatujte, že veškeré vojenské vybavení NATO je propojeno tak, aby umožňovalo okamžitou výměnu vojenských dat, a je začleněno do společného systému, který je v konečném důsledku řízen z Washingtonu.
Řada analýz označuje tento vývoj za nejvýraznější politické přeskupení v regionu Latinské Ameriky a Karibiku (LAC) za poslední dvě desetiletí: sedmery prezidentské volby po sobě od konce roku 2024 vyhráli pravicoví nebo krajně pravicoví kandidáti. Pravicově orientované vlády nyní vládnou přibližně v tuctu zemí.
Brazílie pod vedením prezidenta Luly zatím oficiálně zůstává výjimkou.
Letošní volby však vyústily ve druhé kolo mezi Lulou a Fláviem Bolsonarem [synem bývalého prezidenta Jaira Bolsonara].
Flávio v prvním kole 4. října 2026 vedl; vítězství pravice ve druhém kole 25. října je tedy možné. Trumpovi propagandisté a další představitelé – například ministr zahraničí Marco Rubio – údajně Flávia Bolsonara mezi voliči usilovně propagují, zatímco Trumpovi právníci se intenzivně snaží dostat Fláviova otce Jaira Bolsonara z vězení.
V Salvadoru, který byl možná plánovanou předzvěstí tohoto vývoje, probíhal posun postupně: potvrdily ho volby v roce 2019 a v roce 2023 následovalo upevnění krajní pravice pod vedením Nayiba Bukeleho.
Tyto nové „bloky“ v Asii a Latinské Americe – nové donroeovské bloky – budou „vedeny“, ne-li nuceny budovat armády vyzbrojené novými zbraněmi a letadly typu NATO, raketami a obrannými štíty, aby je bylo možné celosvětově propojit. Bude se tomu říkat „ochranný štít“, ve skutečnosti však půjde o armádu nového globalistického světového řádu.
Veškeré vojenské vybavení má být vybavením NATO a pocházet převážně, ne-li výhradně, z amerického vojensko-průmyslového komplexu (US MIC) – stíhací letouny, útočné i obranné rakety, systém protivzdušné obrany Patriot (a jeho nástupci), drony. Vše bude vzájemně propojeno, vše bude sdílet vojenská data a veškeré vojenské informace propojených zemí se budou soustřeďovat ve Washingtonu, respektive v Pentagonu, který si podrží celkovou kontrolu. Takový je plán.
Vyjde to? To do značné míry závisí na uvědomění dotčených národů.
Suverénní státy přijdou o své soukromí. Většinu náhradních dílů pro výzbroj z amerického vojensko-průmyslového komplexu bude kontrolovat Washington/Pentagon; jejich dodání či nedodání tak může posloužit k vydírání zemí, které se Washingtonu postaví nebo se „odchýlí“ od linie diktované Washingtonem a NATO, aby se vrátily do latě. Jinak by mohly zůstat bez národní obrany, nebo ještě hůř – čelit děsivému souboru sankcí. Vždyť mají jen výzbroj NATO.
Představte si, že všechny země, které budou v průběhu rychlé globalizace začleněny pod vojenskou ochranu NATO, zůstanou bez nezávislé obrany a budou zcela závislé na dobré vůli Washingtonu.
V této souvislosti se vybaví generál de Gaulle, bývalý francouzský prezident, který v březnu 1966 vyvedl Francii z integrovaného vojenského velení NATO.
Své rozhodnutí formálně oznámil v dopise americkému prezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi, v němž uvedl, že Francie znovu získá plnou suverenitu nad svým územím a vzdušným prostorem.
Evropským zemím navíc doporučil, aby učinily totéž, osamostatnily se od americké vojenské „ochrany“ a zachovaly si vojenskou i civilní suverenitu.
Od vzniku NATO v roce 1949 (12 členů: Belgie, Kanada, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Spojené království, Spojené státy) proběhlo deset kol rozšíření. První tři kola [1952: Řecko a Turecko; 1955: Západní Německo; 1982: Španělsko] zvýšila počet členů na 16, a s tímto počtem aliance vstoupila do období rozpadu Sovětského svazu; Východní Německo se součástí NATO stalo při sjednocení v roce 1990.
NATO bylo oficiálně založeno v roce 1949. V reakci na NATO, a zejména na vstup Západního Německa do aliance, vytvořil Sovětský svaz v roce 1955 spolu s východoevropskými zeměmi Varšavskou smlouvu. NATO předstíralo, že je štítem chránícím Západ před Sovětským svazem a před studenou válkou – výtvorem Západu, který existoval jen jako propagandistický nástroj.
Po rozpadu sovětského bloku byla Varšavská smlouva na závěrečném zasedání v Praze 1. července 1991 rozpuštěna. Tím NATO ve své oficiální roli ochránce před možnou expanzí SSSR pozbylo smyslu. NATO mělo být v roce 1991 rozpuštěno také. To se však nestalo.
Místo rozpuštění dostalo NATO nové, mnohem rozsáhlejší poslání, které se nyní naplňuje. Doufejme, že všechny země a všichni lidé brzy pochopí, o co v tomto nekalém poslání NATO skutečně jde – o militarizovaný globální světový řád.
Místo aby zaniklo, se NATO po roce 1999 začalo doslova explozivně rozšiřovat – a pokračuje v tom dodnes.
Čtvrté až desáté kolo rozšíření přineslo v roce 1999 vstup České republiky, Maďarska a Polska (celkem 19 členů); v roce 2004 Bulharska, Estonska, Lotyšska, Litvy, Rumunska, Slovenska a Slovinska (26); v roce 2009 Albánie a Chorvatska (28); v roce 2017 Černé Hory (29); v roce 2020 Severní Makedonie (30); v roce 2023 Finska (31); a v roce 2024 Švédska (32).
Toto rozšiřování NATO, které se stále více přibližuje k Moskvě, je porušením ústní dohody z roku 1990: americký ministr zahraničí James Baker tehdy 9. února při jednání v Moskvě sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi výslovně slíbil, že se NATO neposune „ani o píď“ – tedy ani o píď za hranice Německa.
Podobná ústní ujištění o zdrženlivosti či o tom, že se jurisdikce nebo území NATO nebude rozšiřovat na východ, dali přibližně ve stejné době také západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, kancléř Helmut Kohl a další západní představitelé, kteří se zabývali přechodem Východního Německa.
Přestože dohoda byla ústní a nebyla stvrzena smlouvou, neustálé rozšiřování NATO a agrese proti Rusku jsou porušením etické a morální dohody. Ústní dohody či sliby mohou být podle výkladu právně závazné; v tomto konkrétním případě se názory značně liší – přinejmenším však byla porušena morální a etická podstata dohody či slibu.
Neomezené rozšiřování NATO je také jednou z příčin dnešní války na Ukrajině – její podrobnosti však patří do jiného pojednání. Alespoň tolik je však třeba říci: USA prostřednictvím evropských členů NATO vedou přes Ukrajinu zástupnou válku proti Rusku. Tato válka nezačala až v únoru 2022, ale nejpozději v únoru 2014 kyjevským převratem na Majdanu (Jens Stoltenberg, bývalý generální tajemník NATO) – a ve skutečnosti ještě mnohem dřív, na přelomu tisíciletí, kdy USA financovaly přípravu „změny režimu“ v Kyjevě částkou přesahující 5 miliard dolarů (Victoria Nulandová, tehdejší náměstkyně ministra zahraničí).
Tato hybridní válka NATO si od té doby vyžádala téměř 2 miliony mrtvých a její konec je v nedohlednu. A svět jen přihlíží; nikdo se nepokouší NATO, provokatéra této války, krotit – a už vůbec ne blok EU, protože NATO je zároveň tvůrcem válečné politiky EU.
Od konce druhé světové války NATO přímo nebo nepřímo prostřednictvím zástupných sil zabilo nejméně 20 až 30 milionů lidí. V roce 1999 NATO za tehdejšího prezidenta Clintona zničilo Jugoslávii, ekonomicky jednu z nejprosperujících zemí Evropy. Vymyšlenou záminkou byl konflikt kolem odtržení „Kosova“ od Srbska, vedený, ne-li přímo řízený USA a jejich spojenci v NATO. Konflikt, který dodnes nebyl vyřešen.
Kosovo dnes není o moc víc než největší vojenská základna USA a NATO ve střední a východní Evropě. Jako nezávislý stát ho uznává jen 90 až 110 zemí (ze 193 členských států OSN); přesný počet je sporný.
NATO po celém Západě financuje propagandu strachu z války – Rusové přece mohou přijít kdykoli. Rusové údajně „přicházejí“ pohltit Evropu a zbytek Západu už od druhé světové války. To udržuje zbrojní průmysl v chodu a obyvatelstvo ve strachu, takže lidé volají po NATO, aby je před zlými Rusy ochránilo.
Dne 27. října 2026 NATO zvítězilo v hlasování o Iniciativě za neutralitu, kterou švýcarský lid zahájil před více než dvěma lety.
Lidové hlasování se o ní konalo teprve nyní. Za tyto roky se propagandě NATO a švýcarské vlády namířené proti iniciativě podařilo změnit postoj Švýcarů k neutralitě – šířením strachu a vykreslováním imaginárního nepřítele, samozřejmě Ruska, kdekoli to šlo. Výsledkem bylo drtivé NE švýcarské neutralitě.
Malé Švýcarsko s přibližně 9 miliony obyvatel, strategicky položené uprostřed západní Evropy, skutečně nemůže zůstat neutrální, protože hostí tak významné organizace požívající daňových výjimek a diplomatické imunity, jako jsou Světové ekonomické fórum (WEF); Světová zdravotnická organizace (WHO); očkovací aliance GAVI; OSN (jejíž skutečné rozhodovací centrum se údajně nachází v Ženevě); CERN (Evropská organizace pro jaderný výzkum); Římský klub; Banka pro mezinárodní platby (BIS) v Basileji, označovaná také za centrální banku všech centrálních bank, která kontroluje více než 90 % světových peněžních toků – a další mezinárodní organizace, jako jsou FIFA a Mezinárodní olympijský výbor.
NATO a tyto mezinárodní organizace sídlící ve Švýcarsku, které si osobují rozhodování o světových záležitostech, spolu s politickou vůlí švýcarské vlády patřit k Západu a ekonomicky i vojensky se do něj začlenit, doslova připravují Švýcarsko o jeho někdejší „věčnou neutralitu“.
Po rozpadu Napoleonova impéria (po nezdařené invazi do Ruska v roce 1812) Švýcarsko v letech 1813 až 1815 uplatňovalo neutralitu a v roce 1815 mu hlavní evropské mocnosti – Rakousko, Francie, Velká Británie, Prusko, Rusko, Španělsko, Portugalsko a Švédsko – „trvalou neutralitu“ formálně uznaly.
Tato trvalá neutralita stála na třech principech:
1) nedotknutelnosti a územní celistvosti Švýcarska;
2) nezávislosti Švýcarska na zahraničním vlivu; a
3) skutečnosti, že švýcarská neutralita slouží širšímu míru a bezpečnosti Evropy.
V roce 1815 Švýcarsko přijalo neutralitu jako vlastní volbu, nikoli jen jako status vnucený velmocemi. Mocnosti mu na oplátku zaručily územní celistvost a neutralitu.
Švýcaři však v roce 1848 bohužel opomněli zakotvit neutralitu ve své nové ústavě.
Švýcarsko bylo jedním z mála míst na světě, kde neutralita znamenala poskytování dobrých služeb – zprostředkování konfliktů, vyjednávání mezinárodních dohod, aktivní obranu lidských práv a Ženevských úmluv a dodržování Charty OSN jako nejvyššího právního rámce. Dnes tyto principy postupně odevzdává válečné a vražedné mašinérii NATO a ekonomickému bloku EU.
Neoficiálně ovšem vysoce postavení aktivní i bývalí důstojníci připouštějí, že se švýcarská vláda – tajně a bez vědomí veřejnosti – prostřednictvím nové obranné strategie, společných cvičení a výzbroje NATO k alianci přiblížila natolik, že mezi jejím současným vztahem k NATO a skutečným členstvím téměř není rozdíl.
Většina Švýcarů si zatím neuvědomuje, jak blízko má Švýcarsko k NATO. A většina lidí na celém světě netuší, co se děje za oponou – že jsou vtahováni do vojenského a ekonomického spojenectví, jehož součástí možná vůbec být nechtějí.
Jednoho dne si svět, včetně Švýcarska, uvědomí, že se ocitl ve spárech nemilosrdného vojenského a ekonomického aparátu, který postupně podkopal suverenitu jednotlivých národů – jejich schopnost svobodně jednat, svobodně myslet a samostatně rozhodovat o své měně a obraně.
Doufejme jen, že až toto probuzení přijde, nebude už příliš pozdě.
*
Peter Koenig, Globalresearch.ca, česky CZ24.news
