Stepan Bandera je již po desetiletí národním hrdinou Ukrajiny a symbolem boje za nezávislost „ukrajinského impéria“. Pro většinu Poláků, zejména pro potomky někdejších obyvatel Volyně a Podolí, kteří obývali území Druhé polské republiky, je Bandera pejorativním symbolem genocidy, krutosti, loupeží, zvrácenosti a sadismu.
Slogan: „Ukrajina bez Poláků (Lachů)“ byl propagován na Západní Ukrajině a měl během druhé světové války praktický genocidní rozměr. V současné době mají Poláci omezené historické znalosti o zločinech OUN/UPA v letech 1939–1947, což vyvolává strach a obavy, zda se v budoucnu nezopakuje situace z období druhé světové války. V médiích (zejména elektronických) na Ukrajině sledujeme pochod s pochodněmi na počest Bandery a dalších ukrajinských zločinců. V Polsku je ukrajinská diaspora početná a vzpomínka na UPA živá. Polské úřady (státní i samosprávné) neprotestují proti provokativním projevům těchto aktivit a jejich pasivita utvrzuje Ukrajince v přesvědčení, že v budoucnu Poláci možná zapomenou na brutálně zavražděné na Volyni a ve Východní Malopolsku. Nedostatečná reakce ze strany Polska vede k rychlému rozvoji kultu Bandery na Ukrajině, ale i v Polsku, kde se v ukrajinských kruzích slaví výročí jeho narození i úmrtí.
Kým tedy byl Stepan Bandera, když v minulosti i dnes vyvolává tolik emocí, strachu a až patologické nenávisti vůči Polákům a jiným národům? Bandera se narodil 1. ledna 1909 v Uhrynowi Starym v okrese Kaulus. Zemřel 13. října 1959 v Mnichově. Byl synem řeckokatolického kněze Andreje Bandery a matky Miroslavy (rozené Hołodziňské), dcery unitského faráře, který byl mimochodem předchozím farářem ve Starém Uhrynowě.
Abychom pochopili mentalitu a sadismus Stepana Bandery, které se plně projevily až v pozdějším období, je třeba se vrátit k jeho dětství a mládí. Stepan byl druhým dítětem Andreja a Myroslavy Banderových. Měl starší sestru Martu a mladší sourozence, kteří se narodili v tomto pořadí: bratr Aleksandr, sestra Vłodymyra, bratr Vasyl, sestra Roksana, bratr Bohdan a sestra Myroslava, která zemřela v dětství [1].
Stepanův otec pocházel z řemeslně-zemědělské rodiny, jaké tehdy tvořily většinu obyvatel malých, chudých haličských městeček. Otcova rodina se věnovala hlavně zemědělství a nijak zvlášť nevynikala na pozadí ukrajinské společnosti. Naproti tomu v rodině matky lze najít několik haličských společenských aktivistů. Například strýc Pavlo Holodzinskij založil hospodářská sdružení „Maslosojuz“ a „Silskij Hospodar“ a jeho prastrýc Jaroslav Vasołowskij byl poslancem ve vídeňském parlamentu. Na formování povědomí nezletilého Stepana měla vliv protipolská atmosféra v rodině. Nepřátelství vůči Polákům a Rusům podněcoval otec, který jako bývalý kaplan Ukrajinské haličské armády (UHA)*) byl také internován polskými úřady. Stepan pozoroval svého otce a jeho chování, když ve vesnické čítárně „Proświta“, v kruhu tzv. „Ridnej školy“, na stryjském gymnáziu a v „Ruské burze“, kde bydlel s rodinou, neustále diskutoval s „kooperativními“ aktivisty. Pro budoucího vůdce to byly první „lekce indoktrinace“ a formování zločinného myšlení.
Již jako dítě se Stepan „vyznačoval sadistickými sklony“. Podle zjištění Vladimíra Bielajeva, získaných od jeho vrstevníků, již jako dítě „jednou rukou dusil koťata“, aby později své zkušenosti „přenesl na lidi“ [2]. V rodinném domě visely portréty kozáckých hetmanů, kteří v 17. století bojovali proti Polsku za osamostatnění Ukrajiny od Polska a Ruska: Bohdana Chmielnického, Ivana Vyhovského, Petra Doroszenky a Jana Mazepy. Uprostřed visel kříž s Kristem „v kozáckých hajdavarech**) s pásky visícími dolů, z vrcholu kříže modro-žluté barvy, což naznačovalo znesvěcení náboženského symbolu [3]. Takové symboly a příběhy formovaly vědomí nezletilého Siepana. Jako teenager získával znalosti o Ukrajině mimo jiné čtením časopisů vydávaných Dmytrem Doncowem: „Wisnyk“ a „Zahrawie“, a naslouchal rozhovorům, které vedl jeho otec s farářem z Uhrynova. Rozhovory byly bouřlivé a týkaly se duchovního otce Maksyma Sandowyče a několika dalších osob, které rakouský soud od března do června 1914 soudil za úmysl odtrhnout Halič od Rakouska a připojit ji k Rusku.
Toto období v Banderaově životě bylo důležité z různých důvodů. V dětství a raném mládí nebyl přijímán svými vrstevníky a často se s nimi pouštěl do rvaček. Byl malého vzrůstu a drobné postavy. Jeho hubená postava a vada zraku (šilhání) byly terčem posměchu a vtipů jeho vrstevníků. Aby na ně zapůsobil, prohluboval své sadistické sklony, které v pozdějších letech přenesl na lidi. Považoval je za nepřátele, za cizí národnostní prvek nebezpečný pro ukrajinský národ. Takové sklony jistě vzbuzovaly u spolupracovníků obdiv, ale není vyloučeno, že někdy i hrůzu a rozpaky. Po dokončení gymnázia se i nadále zajímal o aktuální politické dění. V roce 1920 se seznámil s Ukrajinskou vojenskou organizací (UWO), ale jejím členem se stal až v roce 1927 a zvolil si přezdívku „Stryj“. Právě na ukrajinském gymnáziu mladý Bandera systematicky prohluboval své znalosti o metodách boje proti „prokletému kmeni Lachů“. Ukrajinská gymnázia byla líhní nacionalismu a z tohoto prostředí se později získávali bojovníci – nacionalisté, mimo jiné do UWO a OUN.
Této skutečnosti si byl vědom Ivan Harbusevič, který v dopise provodníkovi Konovalcovi napsal: „UWO je semeništěm destrukce, kolosálním rozpoutáním instinktů, aby se člověk za nízkou cenu stal hrdinou. Z většiny jejích členů vyrůstají bandité“ [4]. Zpočátku byli mladí nacionalisté okouzleni Benitem Mussolinim a poté německým nacismem. S postupem měsíců došlo v Banděrově životě k určitým změnám. Zahájil studium na zemědělsko-lesnické fakultě Lvovské polytechniky. Studoval dlouho a byl vnímán jako „věčný student“. Studium nakonec nedokončil, ale toto období využil k podzemní činnosti v UWO a k organizování atentátů na polské občany.
Díky své organizační činnosti a výcviku ve vojensko-špionážní škole Abwehru****) v Gdaňsku rychle postoupil v hierarchii Organizace ukrajinských nacionalistů, která byla založena v únoru 1929. V roce 1931 se stal referentem pro propagandu v Národním výkonném výboru (EK) a na přelomu let 1932 a 1933 providnikem OUN. Jevhen Konovalec, který se obával rozkolu v organizaci, schválil Banderovo jmenování v červnu 1933 během konference OUN v Praze. Od té doby se členům OUN v zemi začalo říkat „banderovci“ [5].
Bandera byl zastáncem individuálního teroru a zabíjení osob, které představovaly hrozbu pro ideu boje za „samostatnou Ukrajinu“, kriticky se vyjadřovaly k teroristické činnosti banderovců a zasazovaly se o polsko-ukrajinské smíření. Bandera sám rozhodoval o metodách boje proti Polákům. Terorizoval také Ukrajince, kteří kritizovali banderovce. Například nařídil Korołyšinovi zabít lvovského gymnazistu jen proto, že ten odmítl vstoupit do OUN. Byl zabit také kovář W. Biłecký, protože ten zase kriticky hovořil o „ukrajinských fašistech“. S postupem měsíců se počet vražd na rozkaz Bandery a jeho spolupracovníků zvyšoval. Ukrajinské bojové oddíly poněkud změnily taktiku a omezily se na útoky na úřady, např. v Truskavci, Piečenižině, Bóbrce, Gródku Jagieloňském, a na atentáty na představitele polských úřadů. V roce 1931 najatí vrazi Dimitro Danilišin a Vasil Bilas zavraždili Tadeuše Hołówku, místopředsedu Bezpartajního bloku pro spolupráci s vládou a poslance Sejmu Polské republiky. Atentát zorganizovali Banderovi spolupracovníci: Zenon Kossak, Roman Šuchevič a Mikola Lebed` [6].
V tomto období, kdy byl Bandera národním provizorním vůdcem OUN, byl zavražděn také K. Čechovič, komisař lvovské policie, a došlo k útoku na sovětský konzulát ve Lvově, při kterém byl zabit jeden zaměstnanec. Byla zdemolována redakce a tiskárny časopisu „Pracia“. Bojovka zbila do bezvědomí ukrajinského spisovatele Antona Krušelnićského a 25. července 1934 byl zastřelen Ivan Babij, ředitel akademického gymnázia, zasloužilý o ukrajinské školství a bývalý důstojník někdejší Ukrajinské galicijské armády. Vrahové Roman Mihal a Ivan Maluca byli zatčeni již 10. srpna a druhý z nich při výslechu vypověděl, že rozkaz k zabití vydal národní providnik Bandera. Policie tehdy začala Bandera sledovat, ačkoli tuto informaci zpočátku podcenila kvůli „nepozorovatelné postavě Bandery“.
Zahájením teroristických akcí ve větším měřítku byla vražda Tadeusze Hołówky, která bandéristy povzbudila. Pro přesnost je třeba zmínit, že 28. září 1933 došlo k neúspěšnému atentátu na Jerzyho Gadomského, školního inspektora lvovského školního obvodu. Bandera plánoval také atentát na prezidenta Polské republiky Ignáce Mošcického a volyňského vojvodu Henryka Juzevského. Podle záměru OUN mělo úspěch těchto akcí dezorganizovat život v zemi a vyvolat nepokoje ve společnosti a ohrozit vnitřní bezpečnost státu [7]. Jen v první polovině roku 1934 bylo na Bandersův rozkaz zavražděno 9 osob (z toho 3 Poláci) a v následujícím roce bylo spácháno 18 vražd Poláků a Ukrajinců a provedeno 13 atentátů „s úmyslem zabít střelbou“ [8].
Teroristické akce OUN, jejich rozsah a politicko-propagandistický ohlas mezi Ukrajinci přiměly Banderu a jeho spolupracovníky k tomu, že bylo nutné zorganizovat atentát na politiky tehdejšího vládního tábora. Jaké argumenty převážily, že byl vybrán ministr vnitra generál Bronislav Pieracki, který byl důvěrníkem Józefa Piłsudského (viz tehdejší polský diktátor)– o tom můžeme jen spekulovat. Paradoxně byl Pieracki obratným diplomatem a zastáncem sblížení s Ukrajinou a ukrajinskými politiky sdruženými v Ukrajinské národně-demokratické unii. Krátce před atentátem Pieracki plánoval cestu na Volyni, kde se měl setkat se skupinou Ukrajinců a řecko-katolickým biskupem Gřegořem Chomišinem, který podporoval ukrajinskou Národně-katolickou stranu usilující o polsko-ukrajinské sblížení.
Atentát na generála Pierackého 15. června 1934 jeho misi přerušil. Vyšetřování polských úřadů vedlo k četným zatčením členů a sympatizantů OUN. Jen ve Volyňském vojvodství policie zatkla několik set osob, mezi nimi i Stepana Bandery (9). V letech 1935–1936 se konal soudní proces. Banderu odsoudili k trestu smrti, který byl později na základě amnestie zmírněn na doživotní vězení. U zbývajících deseti obžalovaných byl uplatněn mírnější trest [10].
Kromě Bandery byli souzeni Mikola Lebeď a Jaroslaw Karpineč a ještě další osoby. Během procesu překvapily reakce a postoje Poláků sympatizujících s obžalovanými. Například známý divadelní a filmový herec Aleksander Zelverovič s souhlasem prokurátora předal Karpyńcovi malý balíček spolu s lístkem obsahujícím „přání klidu a útěchy“ a prokurátor Zieliński podal obžalovanému ruku [11]. Bandera si trest odpykával ve věznicích: na Svatém Kříži, v Rawiczu, ve Wronkách, v Berezi Kartuské a v Brzešti. Na začátku října 1939 byl propuštěn na svobodu.
Během jeho věznění byly struktury OUN na území Polska značně zdecimovány a jejich aktivita do vypuknutí druhé světové války oslabila. Bandera doufal, že dojde k úzké spolupráci s Třetí říší a že se podaří organizaci znovu vybudovat. V únoru 1940 svolal sjezd svých stoupenců a způsobil rozkol v OUN. Vznikla OUN melnikovců, nad kterou drželo patronát Gestapo, a OUN banderovců pod ochranou Abwehru. Na Banderaův příkaz byla 30. června 1941 ve Lvově vytvořena tzv. Banderaova vláda, jejímž premiérem se stal Jaroslav Stečko-Karbovič, a bylo vyhlášeno vznik nezávislé Ukrajiny [12].
Rozhodnutí Ukrajinců překvapilo německé úřady, které Banderu a jeho spolupracovníky zatkly a 15. října 1941 je uvěznily v táboře v Sachsenhausenu. Kromě Bandery byli v táboře uvězněni mimo jiné Jaroslav Stečko, Andrij Melnik, Taras Bulba-Borovec, kteří byli až do září 1944 drženi ve speciálním bunkru Zellenbau určeném pro politické vězně a vězně požívající určitých výsad. Bandera měl jako „Ehrenhaftlinge“ přístup k tisku a usnadněné kontakty mimo jiné s Hnatkivškou, manželkou M. Lebedě, vůdce OUN působícího v odboji. Byl tedy informován o činnosti organizací OUN a UPA a o plánech Abwehru týkajících se jejich ozbrojeného využití na polském a sovětském úseku. 25. září 1944 propustily německé úřady Banderu a 300 členů OUN z tábora Sachsenhausen, neboť počítaly s jejich pomocí při sjednocení roztříštěných ukrajinských nacionalistických organizací.
Po skončení války se Bandera, využívaje všeobecného chaosu, usadil v obci Sederze severně od Innsbrucku spolu se svým bodyguardem Michajlem Andrejukem, řidičem a sekretářkou. O Banderu se začala zajímat americká rozvědka. V roce 1948 zaslal jménem OSN nótu americkému ministru zahraničí Marshallovi a soukromý dopis, v nichž požadoval přiznání statusu „zvláště privilegovaných“ osob členům UPA žijícím v exilu a souhlas s výcvikem ukrajinských špionů a diverzantů pro boj proti SSSR [13]. V letech 1954–1955 se situace v banderovském emigrantském hnutí zkomplikovala mimo jiné kvůli programovým rozdílům a osobním konfliktům. Pozice Bandery rovněž oslabila kvůli obviněním ze zpronevěry amerických dolarů určených na financování banderovských organizací ve východní Evropě. Bandera uložil pravé dolary na soukromý účet. Podvod odhalili Američané a Bandera se obával vážných následků. Jak zjistil prof. Edward Prus, z problémů „vůdce zachránila jeho milenka Marijka Rybčuk, autorka mnoha společenských skandálů“, s níž udržoval časté kontakty, včetně sexuálních [14].
Bandera byl vznětlivý a krutý člověk. Vykazoval rysy psychopatické osobnosti impulzivního typu. U takových lidí závisí chování na „náladě a okolních podmínkách“ a nedostatek sebeovládání často vyvolává zuřivost, jejímž důsledkem je potlačení viny, přičemž rozhodnutí učiněná v takovém okamžiku „padají pod práh vědomí“ [15]. Bandera často psychicky i fyzicky týral svou manželku a děti. Když se Banias, šéf osobní ochrany „vůdce“, postavil na obranu jeho těhotné manželky, kterou Bandera kopal do břicha, ten ho zbil. Následně providnik nařídil šéfovi bezpečnostní služby (SB) OUN Mironovi Matviejci, aby Baniasa zlikvidoval [16]. Bandera tehdy žil v Mnichově a používal polské příjmení Stefan Popiel.
Na konci 50. let 20. století byl Bandera pro Německo již nepohodlnou osobou kvůli kauze Teodora Oberländera, tehdejšího ministra ve vládě Konrada Adenauera, který byl během války politickým komisařem ukrajinského praporu „Nachtigal“. Německý tisk v SRN spekuloval, že Bandera bude vypovídat u soudu a může odhalit nepříjemné skutečnosti o ministrovi týkající se jeho spoluúčasti na vraždě lvovských profesorů v červenci 1941. Souhra různých okolností vedla k tomu, že se o Banderu, který byl a stále je živoucí legendou národně-fašistického hnutí na Ukrajině, začala zajímat i sovětská KGB. První tajemník KSSS Nikita Chruščov (mimochodem ukrajinského původu) naléhal na rychlou likvidaci Bandery a organizační stránku svěřil předsedovi KGB Aleksandru Nikolajeviči Šelepinovi [17].
Podle informací zveřejněných v ukrajinském emigrantském týdeníku „Šlach Peremohy“ (Cesta k vítězství) byl vykonavatelem rozsudku smrti funkcionář KGB. Atentátník použil plynovou pistoli s tlačítkem obsahujícím plyn (jedovatý kyanid), který způsobil Banderaovu smrt [18]. Vůdce OUN zabil v Mnichově Ukrajinec Bohdan Nikolajevič Stašinský, což mělo symbolický rozměr. Nekrology a smuteční články v ukrajinském emigrantském tisku označily vůdce nacionalistů za „skutečného vlastence a národního hrdinu“. Stručně se zmínilo, že byl fascinován italským fašismem a německým nacismem [19]. Není tedy náhodou, že Bandera je pro většinu Ukrajinců národním hrdinou a symbolem boje za nezávislost. Bohužel pro Poláky a další národy, které zažily válku, je pouze symbolem smrti.
*
prof. dr. Jan Ryszard Sielezin, Myśl Polska
**
[1] P. Czasti, „Stepan Badera“, Charkov, 2009, s. 4; E. Prus, „Stepan Bandera (1909–1959). Symbol zločinu a krutosti“, Vratislav 2004, s. 13.
[2] Cit. podle: E. Prus, „Hrdinové pod znamením tryzubu“, Varšava 1985, s. 17 a 116.
[3] libidem
[4] E. Prus, „Hrdinové pod…“, s. 119.
[5] E. Prus, „Stepan Bandera“, (v:) „Encyklopedie ‚Bílých skvrn‘“, sv. III, Radom 2000, s. 252.
[6] D. Szymczak, „Proč zahynul poslanec?“, „Gazeta Polska codzienna“, 30. března 2015, č. 74.
[7] J. R. Sielezin, „Ukrajinci – Hitlerovi spojenci“, „Nasz Dziennik“, 21.–22. března 2026, s. 4 (příloha „Nasz Magazyn“); J. Swatko, „Micja Banderi“, Ternopil, 2007, s. 20–26.
[8] E. Prus, „Hrdinové…“, s. 121.
**
*) UHA – Ukrajinská haličská armáda (ukrajinsky Українська Галицька Армія, zkratka UHA) byla hlavní vojenskou silou Západoukrajinské lidové republiky (ZULR) v letech 1918–1920. Byla zformována na podzim roku 1918 po rozpadu Rakouska-Uherska, kdy vyhlášením Západoukrajinské lidové republiky vznikla potřeba bránit východní Halič. Její jádro tvořili příslušníci Legie ukrajinských sičových střelců. Bojovala především v polsko-ukrajinské válce (1918–1919) proti polským silám usilujícím o ovládnutí Lvova a východní Haliče. V době největších bojů čítala zhruba 45 000 až 50 000 mužů. V červenci 1919 byla po polské ofenzívě vytlačena přes řeku Zbruč na východní Ukrajinu, kde se spojila s jednotkami atamana Symona Petljury (Ukrajinská lidová republika). Později se část armády dostala do styku s bolševiky, část byla internována v Československu (např. ve Vranově nad Topľou nebo Josefově), kde tvořila součást ukrajinské emigrace. Její bojová činnost definitivně skončila v roce 1920 po uzavření mírových smluv a rozdělení Haliče.
**) hajdavary – široké kalhoty, které nosili kozáci na Ukrajině
***) providnik – lokální ukrajinský nacionalistický vůdce
****) Abwehr – německá vojenská špionážní služba vedená admirálem Canarisem
Na snímku jeden z nových Banderových pomníků na Ukrajině
Další zajímavé čtení o banderovcích v polštině zde: https://www.facebook.com/WojnawKolorze2.0/posts/uwaga-kr%C3%B3tkopierwsza-armia-iii-wojny-%C5%9Bwiatowej-by%C5%82-14-kwietnia-1960-roku-od-dzie/355066249825030/
***
Ne každý si v dnešní době může platit za média. Proto obsah webu Nová Republika nezamykáme a nevybíráme vstup. Pokud Vám to Vaše možnosti dovolují, existují dobré důvody, proč podpořit Novou Republiku již dnes:
- za námi nestojí peníze žádného oligarchy, bohatého jednotlivce, politické strany nebo instituce, které by nám říkaly, co máme psát; a to ani domácí, ani zahraniční.
- obsah nezamykáme jako většina názorotvorných médií v Česku;
- již 13. rok vám nabízíme jiný pohled na dění doma i ve světě, než redaktoři takzvaných „médií hlavního proudu“ včetně ČT a ČRo. Domníváme se, že jsme blíž pravdě než oni.
Číslo účtu pro finanční dary je: 2300 736 297/2010
Do poznámky k transakci do výše 1000,- Kč prosíme uveďte, že se jedná o “dar” a připojte své jméno a datum narození.
Přesahuje-li dar částku 1000,- Kč, je nutno s obdarovaným spolkem Nová Republika uzavřít darovací smlouvu, což činíme neprodleně, obrátíte-li se na nás prostřednictvím adres redakce@novarepublika.cz nebo dvorava@seznam.cz.
Vážíme si vaší podpory a děkujeme.
Vaše redakce
