Základním principem demokratického uspořádání je podřízenost armády civilní moci. Po zvolení armádního generála Petra Pavla prezidentem se však začal objevovat nový fenomén. Vojáci získali pocit, že v osobě nejvyššího ústavního činitele našli zastánce jejich zájmů.
Významné projevy tohoto posunu bylo možné pozorovat již ve sporech mezi bývalou ministryní obrany Janou Černochovou a tehdejším náčelníkem generálního štábu Karlem Řehkou. Konflikty se týkaly mimo jiné aktivit příslušníků armády při podpoře iniciativ souvisejících s přepravou dronů na Ukrajinu.
Černochová v některých případech zpochybňovala vhodnost takového angažmá. Namísto jednoznačného potvrzení principu civilního řízení vznikl díky pozici Pavla v této věci dojem, že armáda disponuje silnou ochranou z jeho strany. Vojenské velení proto nemuselo vnímat ministra obrany jako jediný rozhodující mocenský pól. Vytvářilo se tak prostředí, ve kterém si armádní představitelé mohli dovolit více než dřív.
Projevilo se to v případě brigádního generála Radka Haratka. Jeho útvar je spojen s projekty „Karel“ a „Volby 2025“, které vyvolaly podezření z neoprávněného sledování občanů v informačním prostoru. Kritizovala to už Černochová a současný ministr obrany Jaromír Zůna dospěl k závěru, že Haratek nemůže ve své funkci pokračovat. Proto požádal nynějšího náčelníka generálního štábu Miroslava Hlaváče, aby zpracoval personální podklad vedoucí k jeho odvolání.
Hlaváč to odmítl a veřejně deklaroval, že Haratek má jeho důvěru. Formálně Haratka neodvolal ani neodmítl odvolat, protože taková pravomoc náleží ministrovi. Fakticky však odmítl učinit krok, bez něhož bylo ministrovo rozhodnutí obtížně realizovatelné. Nakonec, když ministr Haratka přeci jen odvolal, Hlaváč jej ihned učinil svým poradcem.
Nejvyšší armádní velení tak ukázalo, že vojsko se už nechápe jako podřízený nástroj civilní moci, ale jako přímý účastník sporů o veřejné záležitosti. Vytratila se tím kultura striktní politické neutrality a bezvýhradné podřízenosti civilnímu vedení státu, která patřila k základním principům budování Armády ČR po roce 1989.
Branná moc měla být nástrojem státu, nikoli aktérem veřejných debat. Neměla rozhodovat o tom, jakým směrem se společnost vydá, ani posuzovat domácí politické konflikty. Tím méně vstupovat do diskusí o správnosti či nesprávnosti politických rozhodnutí.
Dnes ale část velení chápe armádu jako instituci disponující vlastním názorem na směřování státu a oprávněnou tento názor veřejně prosazovat. Takový vývoj je z hlediska demokratického systému nebezpečný. Otázka je, do jaké míry jej umožnilo zvolení bývalého vojáka hlavou státu. V každém případě toto riziko, které je obecně známé, jde na vrub všem, kteří se o ně nezajímali nebo je zamlčeli.
*
Max Špaček, Deník TO
