Když Česká televize zveřejní průzkum veřejného mínění, člověk by očekával, že jeho výsledky předloží bez zbytečných interpretačních kouzel. Zvlášť pokud se výzkum týká přímo její budoucnosti a miliard, které každoročně získává od občanů. Jenže právě v debatě o rušení koncesionářských poplatků se ukázalo, jak snadno lze ze stejných čísel vytvořit dva odlišné příběhy. Jeden se hodí zastáncům současného systému, druhý vládě, která chce poplatky zrušit. Česká televize si pro svůj titulek vybrala ten první. A právě tím vyvolala otázky, které by si instituce hlásící se k nestrannosti měla umět položit sama.
Průzkum agentury STEM/MARK, který si televize objednala, totiž přinesl výsledek, o němž se v titulku ČT24 čtenář nedozvěděl. Celkem 54 procent respondentů preferuje financování České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu. Zachování dosavadních poplatků podporuje 34 procent dotázaných, zbývajících 12 procent nemá jasno. Zastánci změny se přitom dělí na dvě skupiny. Třiadvacet procent chce vládní návrh prosadit co nejdříve, dalších 31 procent požaduje, aby převod doprovázely záruky stabilního financování a nezávislosti médií. Součet je jednoduchý. Většina dotázaných chce změnit způsob, jakým se veřejnoprávní média platí.
A co se objevilo v titulku? „Dvě třetiny lidí nechtějí ČT a ČRo pod kontrolou státu, uvádí průzkum.“ Televize upozornila na údaj, podle něhož 68 procent lidí odmítá, aby média veřejné služby ovládala vláda nebo soukromý vlastník. Číslo je správné. Jenže odpovídá na úplně jinou otázku. Odmítnutí politického ovládání přece není totéž jako odmítnutí financování ze státního rozpočtu. Člověk může požadovat nezávislou televizi a zároveň nechtít platit koncesionářský poplatek. To není rozpor, ale docela srozumitelný názor.
Televize údaj o 54 procentech nezatajila, v článku jej uvedla. O to výmluvnější je způsob, jakým s výsledky naložila. Čtenáři nabídla titulek, který zdůrazňuje obavy z vládního vlivu, zatímco většinovou podporu změny financování nechala až v samotném textu. Takové řazení informací není bezvýznamný redakční detail. Titulek totiž rozhoduje o tom, co si z článku odnese člověk, který jej jen zahlédne na sociálních sítích nebo ve zpravodajském přehledu. A právě veřejnoprávní médium by mělo být na podobné zacházení s informacemi mimořádně citlivé.
Nepohodlná většina a moderátor, který ji nechtěl slyšet
Na problematickou interpretaci upozornil server Echo24. Připomněl také vystoupení poslance ANO Michala Ratiborského v České televizi ze 4. listopadu. Politik tehdy poukázal na to, že podle průzkumu objednaného samotnou ČT většina respondentů podporuje financování ze státního rozpočtu. Moderátor jeho výklad zpochybnil. Ratiborský přitom vycházel ze součtu dvou skupin respondentů, které změnu podporují, byť každá za jiných podmínek.
Na celé situaci je nejpozoruhodnější, že nejde o žádnou složitou statistickou operaci. Třiadvacet plus jednatřicet je čtyřiapadesát. Samozřejmě lze diskutovat o tom, zda všech 54 procent podporuje konkrétní podobu vládního návrhu. Nepodporuje. Část respondentů požaduje další pojistky nezávislosti. Nelze však přehlížet, že obě skupiny upřednostňují převod financování před zachováním současných poplatků. Pokud veřejnoprávní televize takový výsledek relativizuje, zatímco jiný údaj staví do titulku, nemůže se divit pochybnostem o vlastní nestrannosti.
Podobně zajímavý obrázek nabízí průzkum agentury Median pro Český rozhlas, který se týkal požadavků spolku Milion chvilek pro demokracii po demonstraci na Letné. Rozhlas zdůraznil, že téměř 60 procent respondentů podporuje dialog vlády s veřejností. To zní působivě. Jenže požadavek, aby vláda stáhla novelu rušící televizní a rozhlasové poplatky, podpořilo pouze 39 procent dotázaných. Proti stažení bylo 36 procent a celá čtvrtina respondentů nedokázala zaujmout stanovisko.
Z těchto čísel žádný drtivý odpor proti rušení poplatků nevychází. Vyplývá z nich především rozdělená veřejnost, která chce být vyslyšena, ale na konkrétním řešení se neshoduje. Rozhlas výsledky zveřejnil, přesto je rozdíl mezi podporou dialogu a podporou zachování poplatků natolik podstatný, že by měl zaznít bez jakýchkoli interpretačních berliček. Požadovat rozhovor s vládou totiž ještě neznamená souhlasit s každým bodem programu organizátorů demonstrace.
A tím se dostáváme k širšímu problému. Zrušení poplatků nebylo utajeným plánem, který by vláda vytáhla až po volbách. Koaliční strany s tímto závazkem před voliče předstoupily a současná sněmovní většina má právo prosazovat program, pro který získala mandát. Demonstrace jsou legitimní, protestující mají právo vyjádřit nesouhlas a vláda má povinnost jejich argumenty vyslechnout. Politická rozhodnutí se však nedají nahrazovat počtem lidí na náměstí. O zákonech rozhoduje parlament a za jejich důsledky nesou odpovědnost zvolení politici.
Poplatky jako poslední hráz demokracie?
Debata o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu se postupně dostala do podivné polohy. Jako by existence samostatného televizního a rozhlasového poplatku byla jednou z posledních záruk svobody slova. Jako by jeho zrušením měla automaticky skončit nezávislá žurnalistika a otevřít se cesta k politickému ovládnutí médií. Takové zjednodušení však neobstojí ani při letmém pohledu na evropskou praxi.
Řada evropských států financuje média veřejné služby prostřednictvím veřejných rozpočtů nebo daňových mechanismů. Samotná existence koncesionářského poplatku tedy není univerzální evropskou normou, bez níž by demokratická společnost nemohla fungovat. Rozhodující jsou pravidla, podle nichž se peníze přidělují, způsob obsazování kontrolních orgánů a ochrana redakcí před politickými zásahy. Pokud jsou tyto pojistky dostatečně silné, může nezávislé médium fungovat i bez poplatku vybíraného přímo od domácností.
Vezměme si soudnictví. Soudci jsou placeni z veřejných peněz, přesto nikdo rozumný netvrdí, že tím automaticky ztrácejí nezávislost a musejí rozhodovat podle přání ministra spravedlnosti. Jejich postavení chrání ústava, zákony a institucionální pravidla. Veřejnoprávní média samozřejmě nejsou soudy a potřebují vlastní systém záruk. Princip je ale srozumitelný. O nezávislosti nerozhoduje samotný způsob výběru peněz, nýbrž to, zda může politická moc jejich prostřednictvím ovlivňovat obsah a fungování instituce.
Lži na Letné. Martínek zpochybnil protest a volá po reformě ČT i ČRo
Právě na tuto otázku by se měla soustředit skutečná debata. Bude mít Česká televize předvídatelný rozpočet? Bude financování chráněno před účelovými politickými škrty? Zůstane zachována redakční nezávislost? A kdo ponese odpovědnost za hospodaření s veřejnými prostředky? To jsou konkrétní problémy, které má řešit zákon. Místo věcné diskuse se však veřejnost často dozvídá, že zrušení poplatků představuje téměř existenční hrozbu pro demokracii.
Ani vláda přitom nemá dostat bianco šek. Pokud by nový systém umožňoval každoroční politické vydírání médií prostřednictvím rozpočtu, šlo by o vážný problém. Na takové riziko upozorňují také mezinárodní mediální organizace. Jenže mezi oprávněným požadavkem na právní záruky a tvrzením, že bez koncesionářských poplatků nemůže existovat svobodná televize, je propastný rozdíl. A právě tento rozdíl se v politickém hluku často ztrácí.
Premiér Andrej Babiš potvrdil záměr zrušit poplatky nejpozději od 1. července 2027. Ministr kultury Oto Klempíř tak bude muset předložit systém, který obstojí nejen před vládní většinou, ale i před veřejností a odbornou kritikou. Vláda má mandát změnu prosadit, zároveň však musí prokázat, že nový model nebude sloužit jako nástroj politického nátlaku. Právě podle toho by měla být posuzována, nikoli podle počtu demonstrací nebo dramatických prohlášení jejích odpůrců.
Česká televize a Český rozhlas mají v demokratické společnosti důležitou úlohu. O to vyšší nároky na ně musí veřejnost klást. Nestrannost se neprokazuje slavnostními deklaracemi ani varováním před politickým nebezpečím. Prokazuje se každodenní prací, přesností a ochotou zveřejnit i taková čísla, která se vedení instituce nemusejí líbit.
Průzkumy přitom ukazují docela prostou věc. Lidé chtějí nezávislá média, ale značná část z nich už nechce dosavadní systém poplatků. Není důvod z toho vyrábět společenskou katastrofu. A pokud si veřejnoprávní televize ze svého vlastního průzkumu vybere do titulku především údaj, který podporuje její argumentační linii, měla by počítat s tím, že si toho někdo všimne.
Svoboda slova nestojí na složence za televizi. A důvěra v Českou televizi se nebuduje tím, že si z vlastních průzkumů vybírá čísla, která se jí nejlépe hodí do titulku.
Mareš, První Zprávy

