Nikola Čech
9. 3. 2014 zdroj Levá perspektiva
Článek popisuje a obrazově dokumentuje řadu příkladů teroru proti politickým uskupením, která nejsou na straně současné vlády.
O roli krajní pravice v masových demonstracích, v průběhu státního převratu a následných událostech na Ukrajině se zaníceně hovoří prakticky v celé Evropě. Podle přívrženců státního převratu z Majdanu se sice krajní pravice protestů účastnila a hrála v nich možná i výraznou roli, její celkový vliv na dění v zemi je však velmi omezený. Podle mnoha odpůrců převratu, včetně radikálně levicové ukrajinské organizace Borotba (ZDE) je naopak role fašistů a ultranacionalistů zásadní a v zemi se stupňuje pravicový teror.
Bohužel, cenzuru praktikující a zájmům globálních ekonomicko-politických elit Západu zcela poplatná česká média neumožňují žádný náhled do skutečného stavu věci. V rámci svých skromných možností proto přicházíme s výběrem zpráv z dění na Ukrajině, který jistý pohled na činnost krajní pravice poskytuje.
Zákaz činnosti politických stran, násilí proti politickým oponentům a levicově smýšlejícím občanům
Již ve dnech probíhajícího převratu v Kyjevě a regionech západní Ukrajiny nebo těsně po jeho dovršení došlo na řadě míst Ukrajiny k bezprecedentnímu omezení možnosti politické angažovanosti a participace občanů v důsledku oficiálního zákazu činnosti Strany regionů a Ukrajinské komunistické strany.
Během druhé poloviny února byla činnost těchto stran a používání veškeré jejich symboliky postaveny mimo zákon v Ivano-Frankovské, Ternopilské, Poltavské a Černovické oblasti na západní Ukrajině a rovněž v některých obvodech samotného Kyjeva. Pod nátlakem krajně pravicových aktivistů se „dobrovolně“ rozpustily organizace Strany regionů ve Lvově, Vinici, Žitomiru, Sumy a v dalších městech.
Tam, kde k „dobrovolnému“ ukončení činnosti nepohodlných stran nedošlo, přistoupila krajní pravice k otevřenému násilí:
Podle hlavního předáka Pravého sektoru a významného člena neonacistické organizace Trojzubec Stěpana Bandery, Dmitrije Jaroše, platí, že „na Ukrajině působí tento rok dvě protinárodní skupiny zodpovědné za mnoho neštěstí ukrajinského národa“ (Strana regionů a Komunistická strana) a jejich aktivity je proto nutné zastavit „všemi prostředky“.
Již 26. ledna tak ultrapravicoví aktivisté vnikli násilím do sídla Strany regionů v Kolomyii na západní Ukrajině a spálili dokumenty a vlajky strany, které našli po kancelářích. 23. února zaútočili neonacisté na hlavní sídlo Ukrajinské komunistické strany v Kyjevě, kompletně zničili nábytek a vybavení kanceláří strany a vyhodili z okna před budovu řadu dokumentů, obrazů a prapory, které veřejně spálili. Zdi budovy pak pomalovali hákovými kříži a zřídili si v ní své středisko.
K napadení sídla Komunistické strany došlo rovněž v Černyševě na severu Ukrajiny, kde fašisté zničili nábytek, obrazy, knihovnu a prapory strany. Neonacisté z Pravého sektoru přepadli a vypálili také dům předsedy Ukrajinské komunistické strany Petra Simoněnka, který naštěstí nebyl během přepadu přítomen.
Méně štěstí měl první tajemník městského výboru Komunistické strany Ukrajiny ve Lvově, Rostislav Vasilko, který byl 22. února za bílého dne napaden krajně pravicovými aktivisty přímo v centru Kyjeva a dvanáct hodin týrán davem. Brutálně si počínající útočníci mu zlomili nosní přepážku a tři žebra a poranili pravou plíci. Vasilko později v nemocnici vypověděl, že jej agresoři rovněž mučili pícháním jehel pod nehty a bili jej pěstmi i tyčemi. V současnosti hledá Vasilko politický azyl v cizině.
Útoky neonacistů ovšem nesměřují pouze na Stranu regionů a Komunistickou stranu, spojené s režimem Viktora Janukoviče, ale také proti sídlům radikálně levicové organizace Borotba, která minulou vládu nepodporovala. Přímo na Majdanu došlo na výzvu řečníků z neonacistické strany Svoboda k útoku na stánek nezávislých odborářů, z nichž několik bylo těžce zraněno. Ozbrojenci z Pravého sektoru zase poblíž Majdanu fyzicky zaútočili na skupinku anarchistů, kteří přitom podporovali protivládní protesty a chtěli se zapojit do hlídkové a zdravotnické služby na barikádách.
K násilí proti lidem pochopitelně nedochází pouze v Kyjevě: 23. února napadl krajně pravicový aktivista skupinu postarších lidí hlídajících Leninův pomník na Strebkově náměstí ve městě Iljičovsk a dvěma lidem způsobil zranění, s nimiž museli být ošetřeni v nemocnici. Na obrázku níže zase skupina tří neonacistů kope do ležící stařenky, která si dovolila jít položit květinu k Leninově pomníku. Přihlíží jim dobře se bavící dav.
Ve Lvově napadli neonacisté 15. února přímo při koncertě frontmana a zpěváka metalové kapely Stín slunce, Sergeje Vasiljuka. Tuto kyjevskou kapelu tvoří etničtí Ukrajinci a přívrženci Majdanu, ale fašistům vadilo, že je jejich lídr odmítl z pódia pozdravit heslem používaným za války banderovci.
V Čerkasech postavili neofašisté přímo v centru města skutečnou šibenici, na níž se mají houpat „zrádci Ukrajiny“ (viz obrázek). Podobnou šibenici postavili i v Dněpropetrovsku, kde na ní již obrazně pověsili politiky Strany regionů, Olega Tsareva a Vadima Kolesničenka.
Neonacisté si neberou servítky ani před úředníky: Prohlášení 24 zaměstnanců úřadu prokuratury ve Volyni popisuje, jak je neonacisté z Pravého sektoru 24. února zastrašovali „fyzickým násilím adresovaným vůči nim i jejich rodinám… a pod pohrůžkou palných zbraní se dožadovali vstupu do kanceláří veřejných úřadů, včetně prokuratury, a chtěli si vynutit propuštění nepohodlných úředníků.“
25. února se v doprovodu svých sympatizantů dostavil na jednání regionálního parlamentu v Rovně jeden z nejprominentnějších „bojovníků Majdanu“ a vůdčí aktivista neonacistického Pravého sektoru, Alexandr Mužičko, s úmyslem „přesvědčit“ zastupitele o potřebě přidělit byty rodinám pozůstalých po obětech státního převratu. Aby jeho argumentace zněla co nejpřesvědčivěji, vzal si sebou tento veterán z bojů v Čečensku (bojoval na straně islamistů) pro jistotu útočnou vojenskou pušku AK-47, pistoli a několik nožů. Jde o člověka, který již v roce 2007 veřejně přísahal, že bude „bojovat proti komunistům, Židům a Rusům, dokud mu bude proudit krev v žilách“.
V Kyjevě si zase neonacisté a fotbaloví chuligáni z Pravého sektoru a aktivisté ještě extrémnější organizace Společná věc vynucovali změny ve složení Ústřední volební komise a vyhrožovali těm jejím členům, kteří „zfalšovali“ poslední prezidentské volby, v nichž zvítězil Viktor Janukovič. Volby byly přitom mezinárodními pozorovateli označeny za spravedlivé a nezfalšované.
Osm maskovaných mužů s automatickými zbraněmi přepadlo dům předsedy správy oblasti Apostolovo, Andreje Leonova. Požadovali jeho rezignaci, odchod ze Strany regionů a vyplacení 300 tisíc hřiven. Řvali na něj: „My jsme trpěli na Maidanu a ty jsi tady kradl peníze“.
Aktivisté Pravého sektoru a strany Svoboda pronásledují kritické novináře: vyhrožovali ruskému novinářovi televize Rossiya 24, Jevgeniji Kopatkovi, za jehož dopadení vypsali peněžní odměnu; unesli a na neznámém místě drží dalšího novináře, Sergeje Ruleva.
Antisemitské násilí a útoky proti ruské ortodoxní církvi
11. ledna napadli v Kyjevě dva neofašisté 26-letého učitele hebrejštiny a židovských tradic Hillela Wertheimera, který právě vycházel ze synagogy. Wertheimer byl lehce zraněn.
18. ledna byl na předměstí Kyjeva napaden třemi neznámými útočníky pěstmi a kopy vojenských bot třiatřicetiletý student ješivy (židovské školy) Dov-Ber Glickman pocházející z Ruska. Také k tomuto útoku došlo před místní synagogou. Krvácející Glickman ještě stačil utéci zpět do budovy, kde poté zkolaboval na sociálním zařízení mikve. Místní židovská komunita vypozorovala v souvislosti s protivládními protesty výrazný vzestup antisemitských nálad.
24. února hodila skupina blíže neznámých pachatelů v jedenáct hodin večer Molotovův koktejl na synagogu ve městě Zaporoží s úmyslem vyvolat v ní požár. To se naštěstí nepodařilo a došlo pouze k malému poškození budovy zvnějšku.
Krajní pravice se zaměřuje také na kostely a jiné objekty, které zpravuje ortodoxní církev spadající pod Moskevský patriarchát. Skupina deseti mužů přijela 24. února k budově diecése ve městě Sumy, aby donutila místní církevní představitele modlit se za aktivisty Majdanu. Prohlásili, že jsou pobouřeni, že se místní kněžstvo údajně doposud nemodlilo za mrtvé v Kyjevě a navrhovali uspořádat společnou modlitbu s arcibiskupem Methodijem (z Kyjevského patriarchátu). Když se jim arcibiskup Eulogy snažil vysvětlit, že to kanonické zákony neumožňují, dostalo se mu výhrůžek, že diecéze i katedrála shoří pod útokem Molotovových koktejlů.
Ve stejný den obsadili nacionalističtí aktivisté patřící k ortodoxní církvi pod Kyjevským patriarchátem vchod do Počajevského kláštera na západní Ukrajině, chovali se agresivně k místním kněžím a bránili vstupu poutníků. K podobnému incidentu došlo také v klášteře v Kyjevě.
Ničení pomníků a šíření fašistických a neonacistických symbolů
22. února odstranil dav stoupenců nových pořádků pomník Sovětský voják ve městě Stryj ve Lvovské oblasti. Pomník postavený v roce 1965 vyjadřoval úctu k obětem milionů vojáků rudé armády, kteří padli v boji za osvobození své vlasti, jakož i velké části Evropy, od nacistických okupantů. Pomník skončil na skládce mezi harampádím.
Na řadě míst, kde došlo k svržení Leninových pomníků, zanechali iniciátoři těchto útoků svůj podpis, jak je například vidět na obrázku ze západoukrajinského města Ovruč, kde na podstavci strženého pomníku zřetelně figurují znaky SS a keltský kříž – mezinárodní symbol rasistické krajní pravice.
Znaky krajní pravice se objevily na stržených Leninových pomnících také v mnoha dalších městech – zde například černo-červená vlajka Banderovců a nápis Pravý sektor figuruje na opuštěném podstavci strženého pomníku ve městě Ripky.
Rasistické a krajně pravicové symboly se objevují i na oficiálních místech, například v hlavním sále kyjevské radnice visí vedle vlajek krajně pravicové strany Svoboda i vlajky jižanské Konfederace a prapory s keltským křížem, symbolem populárním mezi bělošskými rasisty a krajně pravicovými fotbalovými chuligány.
Poslanec Javorivský ze strany Svoboda navrhl v parlamentu zákon, který by dekriminalizoval popírání nebo veřejné schvalování nacistických zločinů. V této souvislosti zamrazí i z faktu, že nacionalisté a neonacisté ovládající Lvov nedávno zakázali místní židovské komunitě uspořádat osvětový večer o průběhu holocaustu na Ukrajině. Přednáška měla „pomlouvat“ ukrajinský národ a jeho hrdiny.
Kde to skončí?
Neonacistická strana Svoboda má v nové vládě mj. funkci vicepremiéra (Oleksander Syč) a její blízký sympatizant Ihor Teňyuch se stal ministrem obrany. Stejná strana obsadila rovněž funkce generálního prokurátora (Oleg Makhnitský) a předsedkyni národního protikorupčního výboru (Tetiana Tchornovol). Funkci tajemníka Národní rady pro obranu a bezpečnost získal neonacista Andrej Parubij, spoluzakaldatel strany Svoboda (tehdy pod názvem Sociálně národní strana). Dmitrij Jaroš z Pravého sektoru se stal jeho zástupcem.
Ukrajinská krajní pravice dnes drží ve svých rukou zásadní silové pozice ve vedení země. Již zmíněný vůdce Pravého sektoru, Dmitrij Jaroš, veřejně prohlásil, že jeho organizace disponuje dostatkem zbraní na to, aby mohla vést občanskou válku. Mluvčí Pravého sektoru Artěm Skoropadský tuto informaci potvrdil slovy: „Nyní jsme armádou a naše skupina je plně schopná bojovat v občanské válce“. Včera aktivisté Pravého sektoru a dalších krajně pravicových organizací požádali vládní úředníky, aby jim ze skladů vydali další zbraně.
Kde tohle skončí?
