MARTIN HEKRDLA
3. 5. Literárky
Stále nás odpojují od světa. První máj tu letos zase byl mediálně představen jako obvykle: takřka výhradně jen jako příležitost, aby se zamilované páry zulíbaly pod třešní nebo si přečetly Karla Hynka Máchu. Na ulicích řádí partaje a militanti, lépe se jim vyhnout.
Tak to alespoň vidí Petr Kolář v jinak spíše rozverném článku na Týdnu.cz s titulkem „Bacha na komouše a aktivisty všeho druhu, 1. máj jako vždycky”.
Tak to zní ze všeho, co zrozkliknete, rozevřete nebo zapnete. Jazyk vlajkařský, pomnichovský a protektorátní. Jazyk nedávných latinskoamerických diktatur. Stále přítomný jazyk extrémní pravice. Jazyk arogantních bossů zhodnocovaného kapitálu a jím zakoupených – často však autenticky zfanatizovaných – klávesnic. Jazyk redakčních porad, kde si všichni navzájem gratulují, jak se jim zase podařilo až na dřeň urazit vlastní čtenáře. Tenhle jazyk, to je dnes duchovní odraz českých reálií, nejen prvních májů. Je to odraz naší – pořád se to říká – „křehké svobody”. Proč je křehká? A existuje ještě vůbec?
A co Svátek práce? Vlastně nic. Náš panelák je už od poloviny března, kdy zmizel pod lešením (a okna pod plastikovými foliemi), nepřetržitě renovován, zateplován, štukován a barevně postřikován pracovitou partou ukrajinských dělníků, k nimž se občas přidává oddíl specialistů z dělného lidu českého. Pracují každý den, bez cyklů na prostřídání, dělají také o sobotách, nedělích a svátcích – a pracovní doba je, mírně řečeno, klouzavá (přičemž s přibývající délkou astronomického dne se prodlužuje). Radost pohledět!
„Není dneska náhodou svátek?” zvolal 1. května jeden dělník z lešení na jakéhosi podšéfa, který dole obcházel služební auto s mobilem přilepeným k uchu. „Na to si tu nehrajeme,” zněla odpověď.
Hrajeme si na svobodu Ukrajiny, na obránce před ruskou agresí a rozpínavostí, na zaříkávače údajné hrozby znovuzrození Sovětského svazu. A mlčíme o tom, že zcela jiné impérium zjevně léta tesknilo po studené válce, kterou mu „válka proti terorismu” nedokázala nahradit. A zejména řádně zdůvodnit pro HDP blahodárnou růstovou páku permanentního zbrojení. Mlčíme o tom, že jiné impérium expandovalo v Evropě a ve střední Asii, dostalo na budku v silokřivkách gruzínských a syrských strategických kót a muselo si nechat zajít chuť na „jaderný” Írán. A tak to zkusilo na Ukrajině.
Chtěl jsem se zeptat Ukrajinců, obdělávajících náš dům, jestli byli na Majdanu a co si slibují od dalšího vývoje. A podobné „chytré” otázky o lidu coby subjektu dějin jsem si nachystal. Ale odradilo mne asi nejčastější sousloví, které používají: „Jebať Boga!”
Hrajeme si na svobodu vůbec. A na koho to slovo padne, ten musí jít z kola ven.
