Jaroslav Bašta
16. 5. 2014 První zprávy
Rusko zůstalo Ruskem, roli Wilhelmovského Německa zatím úspěšně alternují Spojené Státy, Evropská unie svou bojechtivou nerozhodností nápadně připomíná Rakousko – Uhersko. Česká republika zapomněla na Švejka, takže se zatím chová jako kadet Biegler.
Krvavé střety, které vypukly na Ukrajině před třemi měsíci znamenaly konec jedné tradice, jíž se tako druhá nejrozlehlejší evropská země odlišovala od ostatních postsovětských států.
Ani v těch nejvypjatějších politických krizích (např. v tzv. Oranžové revoluci 2004) nesáhla žádná ze znepřátelených stran k násilí.
Až v letošním únoru zazněly výstřely v centru Kyjeva a od té doby se nákaza z Majdanu šíří na všechny strany. Neměli bychom se nechat ukolébat tím, že se zatím omezuje jen na Luhanskou a Doněckou oblast.
Potenciálně hrozí vypuknutí dezintegračních procesů na jihovýchodě ve všech velkých přístavních městech (v Oděse, Mariupolu a Mikolajevu) a tiše a nenápadně narůstá napětí i v Zakarpatské oblasti. Tam může dojít ke střetu dvou vypjatých nacionalismů – ukrajinského a maďarského. Nevylučoval bych, že spouštěcím mechanismem se může stát jazyková otázka, tak jako na východě Ukrajiny. Navíc existuje precedens z počátku devadesátých let, kdy v oblasti proběhlo referendum o autonomii, která sice byla Kyjevem slíbena, ale pak se na to jaksi zapomnělo. A Maďarsko v tomto ohledu nepatří k hlavnímu prokyjevskému proudu EU.
Právě proběhlé oslavy 69. výročí skončení II. světové války (pro jedny) či Dne vítězství (pro druhé) ukázaly, že minulost rozděluje Ukrajinu více než politika, náboženství, jazyk či sociální problémy. Zaujaly mě dva momenty – projev gubernátora Chersonské oblasti, který hovořil o A. Hitlerovi jako o osvoboditeli ukrajinského národa ze stalinské tyranie a útok lvovské mládeže mávající banderovskými prapory na autobusy s veteránkami a veterány II. světové války bojující v řadách Rudé armády. Mladí banderovci chtěli lynčovat lidi, kterým je kolem 90 let. Evropská unie i česká diplomacie k oběma incidentům mlčí. Nejspíš nechce pohněvat své protiruské a protiputinovské spojence.
O našich médiích, zejména těch veřejnoprávních nemá cenu v této souvislosti mluvit, ta jsou v té malé ukrajinské občanské válce na té správné (banderovské) straně už od loňského prosince. Však už nám ukázala velmi neotřelý pohled na události 9. května 1945 v Praze. Můžeme se těšit, že za rok pozvou chersonského gubernátora Jurije Odarčenka, aby nám vysvětlil, jak to bylo s tím osvobozením v roce 1941 a 1945. Jen mi vadí, že tohle lhaní, cenzuru a propagaci názorů jedné strany konfliktu si kvůli koncesionářským poplatkům sami platíme. To by přece měl platit zadavatel propagandy, ne její konzumenti.
Ukrajinská malá občanská válka obohatí historii ještě o jeden netušený rozměr až 25. 5. proběhnou prezidentské volby za neutuchající a nepochybně gradující „protiteroristické operace“ na východě a jihu. Takový svátek demokracie Evropa ještě nezažila. Však se na Ukrajinu chystá rekordní počet objektivních pozorovatelů. Určitě se dozvíme, že volby byly demokratické a férové, a to Putinovi navzdory. Už se na ty přímé vstupy na České televizi moc těším. Škoda, že volby do Evropského parlamentu u nás budou už předtím, třeba bychom se mohli inspirovat.
Tohle politické a diplomatické absurdní představení je zábavné jen zdánlivě. Neměli bychom zapomínat, že letos uplyne sto let od začátku Velké války, která navždy změnila svět. Co se nezměnilo, je chování velmocí. Rusko zůstalo Ruskem, roli Wilhelmovského Německa zatím úspěšně alternují Spojené Státy, Evropská unie svou bojechtivou nerozhodností nápadně připomíná Rakousko – Uhersko. Česká republika zapomněla na Švejka, takže se zatím chová jako kadet Biegler. Ale z malé občanské války se může stát velká. A silná slova se snáze stávají tělem, nežli smířlivá prohlášení. A konec konců, v roce 1914 vlastně nikdo válčit nechtěl. A když, tak jen pár měsíců…
