Společnost nepotřebných.

Marek Řezanka
26. 5. 2014 Literárky
Ať již volby do Evropského parlamentu přinesly, co chtěly, rozhodně se na obzoru budoucnosti Unie nerýsují žádné „světlé zítřky“. Spíše je možné konstatovat, že je nad ní a nad jejím směřováním permanentně zataženo.
Jestli někdo v Evropě sílí, potom krajně pravicové silně nacionalistické subjekty, které pod hnědým praporem a lesklou černou botou udělají vše pro to, aby projekt Unie rozmetaly na kousíčky. Ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska vyhrála volby Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) pod vedením Nigela Farage, ve Francii se pro změnu radují nacionalisté Marine Le Penové. Krajní pravice slavila i v Dánsku. Nacionalisté též posílili i v baštách sociálního státu, jakými jsou Finsko a Švédsko. V České republice pětiprocentní hranici překročili euroskeptičtí Svobodní s Petrem Machem v čele. Také v Německu překročila pětiprocentní hranici strana, které se o něčem podobném dosud mohlo jenom zdát. Jedná se o silně euroskeptickou Alternativu pro Německo.
Když se k tomu připočte závratně nízká voličská účast, která lámala rekordy v bývalém Československu (v obou zemích zůstala pod hranicí 20 %), je to pro politické představitele Evropské unie smutné vysvědčení.
V zemích, které byly profiskálním řáděním Unie postiženy nejvíce, v Řecku či v Portugalsku, výrazně posílily levicové strany. Obzvláště vítězství řecké SYRIZA by mohlo znamenat, že jednotná evropská politika nebude politikou fašistickou, která směřuje k rozdělení Evropy a následným sociálním explozím a chaosu. Nutno dodat, že řečtí lidé si v posledních měsících a letech sáhli na samé dno. Mají již dost politiky, která cpe horem dolem peníze do zbrojení, aby na sociální politiku jaksi nezbylo. Mají dost řečí, že žijí na dluh a že brzdí rozjetou ekonomiku Unie. Ale ani v Řecku nelze nevnímat silnou pozici fašistického Zlatého úsvitu.
Evropa se nám radikalizuje a zároveň polarizuje. Takzvaně zavedeným stranám důvěřuje méně a méně lidí – a tak dostávají příležitost strany „nové“. Fackou všem ódám na demokracii je potom fakt, že volí jenom hrstka oprávněných voličů, mnohdy ne ani jejich čtvrtina. A co ta nehlasující většina, která si prostě není schopna vybrat? Je to snad její vina? Nebo tkví problém tohoto jevu někde úplně jinde?
Abychom se samou radostí z politických poměrů v Evropě udávili, vyhrál v prvním kole ukrajinských prezidentských voleb oligarcha Porošenko, který své vítězství rozhlašoval ještě tak kilometr před brodem (tedy ve chvíli, kdy se ještě sčítaly hlasy). Mezi modrou a žlutou se tedy čím dál více vkliňuje na Ukrajině hnědá. Nic, nad čím bychom mohli jásat.
Říká se, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Evropská unie sklízí trpké plody své profiskální politiky a osudové nekritické podpory fašistických sil na Ukrajině.
Zatím nám v Evropě roste dav další ztracené generace, dalších mladých lidí bez nějaké životní perspektivy. Generace nezaměstnané a pro nadnárodní korporace nepotřebné.
Někteří Evropané potom žijí přímo jako krysy ve stokách.
Neradostné jsou vize projektu, který měl zabezpečit na evropském kontinentu mír a blahobyt. Zřejmě někde nastala nějaká chyba. Nejspíš půjde o tvrdou realitu, že stávající fáze kapitalismu škodí demokracii. Je s ní neslučitelná – a nutně vede k destrukci sociálního smíru a k fašizaci. Otázkou je, jak se s touto realitou vypořádá společnost nepotřebných.