Jan Čulík – oběť sebeklamu

Avatar
Původní autoři

24. 7. 2014
Jan Čulík ve svém článku “Proč někteří Češi nekriticky věří ruské propagandě?” (doporučuji všem pro zábavu i poučení!) dokazuje svoji naivitu, neboť zřejmě neochvějně věří ve vlastní nepředpojatost a  racionální úsudek. Místo aby dokládal, čemu a proč lze nebo nelze věřit, konstatuje, že: “Je stoprocentně dokázáno, že co publikuje ruská strana, je v 99 procentech případů zcela nedůvěryhodné a je nutno to kriticky analyzovat a srovnávat s informacemi z jiných zdrojů.”

Rád bych viděl, kdo a kde “stoprocentně dokázal devětadevadesátiprocentní nedůvěryhodnost”. Něco takového nelze napsat ve vážně míněném textu. To nikdo dokázat nemohl už proto, že “důvěryhodnost” není nijak definována. Takovým dokazováním se jistě nikdo nezabýval a ani nemohl. Co je to “ruská strana”? Jsou to všichni Rusové?, vládní činitelé Ruské federace? A všichni lžou devětadevadesátiprocentně? A co to znamená? Že právě jeden výrok ze sta vyslovený každým jedním není úmyslně lživý? A je-li něco nedůvěryhodné, proč to analyzovat a srovnávat? Shora citovaná Čulíkova věta je prostý blábol. Člověk se stopami kritičnosti by ji nevyslovil ani v samomluvě po desíti pivech. Jak je vůbec možné, že někdo, kdo sám sebe pokládá za intelektuální špičku, vysloví takovou nehoráznost? Snad právě proto…

Každý podvodník ví, že nejsnazšími oběťmi klamu jsou právě ti, kteří jsou přesvědčeni, že oklamáni být nemohou. Čulíkova sebedůvěra je ovšem nebetyčná. Není mu co závidět. Tím že příliš věří sám sobě, dopouští se chyb včetně nadutých soudů, například častých paušalizujících odsudků “Čechů”. Mám vždy podezření, že autoři takových výroků by rádi ukázali, kam až vyrostli, ale daří se jim dokazovat pravý opak.

Lehkovážné nakládání s “důkazy” a užívání vágních pojmů je typické pro mnohé “humanitní vědy”, zvláště ty nejhumanitnější. Přírodní vědy jsou na dokazování mnohem přísnější. Umožňuje to jasnější definovatelnost pojmů. V přírodních vědách včetně technických aplikací nelze pro důkaz uplatnit žádné dojmy a “diskurzy”. Vojenské operace a padající letadla jsou objekty hmotného světa. Tam se provádějí velmi četná pozorování a měření, a ta je třeba doložit. Samozřejmě, že pro účely propagandy mohou být měření podvržena, ale i podvrhy mohou být dokazatelné. Uplatňovat apriorní hledisko “kdo co říká” a podle toho soudit “co kdo říká” je možné, ale o nějaké objektivitě pak nelze hovořit.

Pan Čulík píše: “To, že česká média jsou prodejná a šíří hloupou protiruskou propagandu, přece proboha neznamená, že automaticky začnu věřit každé pitomosti, kterou šíří ruská televize! Co to je za šílený přístup?”. Osobně neznám nikoho, kdo automaticky věří každé pitomosti, kterou šíří ruská televize. Ale dokážu si takové hlupáky představit. Problém je, že Čulík sám vychází z předpokladu, že cokoli tvrdí ruská televize je lež. Protože je ruská. Není to snad stejně hloupé jako automaticky věřit ruské televizi? A navíc ještě věřit, že je takový úsudek “racionální”? A co hůř. Jan Čulík naivně věří v neprodejnost jistých zdrojů: “Naštěstí ještě na Západě existují zbytky plurality, takže srovnáváním zdrojů je víceméně možno dosáhnout pravdy.” Jak ví, které to jsou ty spolehlivé? Nejsou jen prodejné za vyšší cenu, protože se těší větší důvěře veřejnosti? Nehledě na představu, že “srovnáváním zdrojů je “víceméně” možno dosáhnout pravdy”.

Jestliže někdo uvádí ruské zdroje, nečiní tak snad proto, že by jim bezvýhradně věřil, ale proto, že je vhodné uplatňovat nejen u soudu zásadu, že má být slyšena i druhá strana. I když lhát mohou obě. (Čulík to má snazší, “ví”, že lže ta ruská. ) Nevíme-li předem, která strana lže, můžeme si udělat úsudek. Někdy docela dobře.

Britské listy právem kritizují masakrování civilního obyvatelstva v Gaze. Masakrování civilního obyvatelstva va východě Ukrajiny nezmiňují? Jistě nemají povinnost je zmiňovat. Jenže teď po vysvětlení Jana Čulíka je důvod jasnější. O masakrech na východě Ukrajiny referují pouze ruská média a také “proruská” a ta jsou přece prolhaná. “Pluralitní” média na Západě o masakrech mlčí, nebo se musejí odvolávat na “proruské zdroje”. Proto jsou v Gaze vražděny děti, zatímco na východě Ukrajiny se, zdá se, nic takového neděje.

Podle Jana Čulíka je “nejnebezpečnější na ruské propagandě, že ignoruje fakta…”. Odkud zná fakta Čulík, aby to mohl posoudit? Neposuzuje to, on to ví předem.A jeho “pluralitní” zdroje fakta neignorují? A on sám fakta neignoruje? A jsou při tom Britské listy stále “pluralitní”?

Pro mne z toho plyne, že je zbytečné se dále zabývat Janem Čulíkem a jeho dojmy. Má problém s logikou a sebehodnocením a podle toho vypadá i jeho obraz světa.