Očitá svědkyně promluvila o veřejném mučení a popravě tříletého chlapce a jeho matky

Avatar
Původní autoři

14. 7. 2014
Dnes, přesně týden ode dne, kdy kyjevská vojska vstoupila do Slovjanska, které opustili protikyjevští domobranci. Tím dnem se datuje svědectví běženkyně utečeneckého tábora v Rostovské oblasti. Jen tentokrát ze dne příběh, který nám vyprávěl obyvatele uprchlických táborů v regionu Rostov. Mluvila o veřejné popravě. video   Český překlad je dále:

Žena jménem Galina za Slavjanska, matka čtyř dětí, se narodila v západní Ukrajině, kde nespokojenost příbuzných vedla k odchodu manžela k ozbrojencům. Rozhovor s Galinou zanechává nepříjemný pocit. Příčí se pochopení, jak je něco takového možné v dnešní době uprostřed Evropy. Těžko uvěřit, že něco takového vůbec možné.

Galina Pušniakova:.. “Centrum města Leninovo náměstí je jediným místem, kde může být shromážděno veškeré obyvatelstvo. Nahnali tam ženy, protože muži ve městě už nejsou. Ženy, dívky, starci. Byla to veřejná exemplární poprava. Vzali tříletého chlapce v kalhotkách a tričku a jako Ježíše ho přibili na prkno. Jeden ho přibíjel a dva ho drželi. A to vše před očima matky, kterou drželi. Matka vyděla, jak dítě polévá krev, křičí a sténá. A dítě ještě pořezali, aby ho ještě víc mučili. Bylo to strašné. Lidé omdlévali. Za jeden a půl hodiny chlapec zemřel. Vzali jeho matku, byla v bezvědomí, přivázali ji k tanku a třikrát s ní objeli náměstí. Náměstí má kilometr dlouhý obvod.”

Julie Čumaková: “Po tomhle interview jste ve velkém nebezpečí. Mám pravdu?”

Galina Pušniakova: “Jsem „zrádce Ukrajiny“ protože jsem přišla ze Zakarpatské oblasti. Matka mi řekla: „Když přijedeš, sama tě zastřelím!“ Národní garda popravuje zastřelením. Jsem odsouzena k trestu smrti. O sebe se nebojím, bojím se o děti. Kdybych neměla děti, sama bych vzala zbraň a přihlásila se do domobrany. To není Ukrajinská armáda, nejsou to osvoboditelé, jsou to zrůdy. Když přišli do města, nebyl tam ani jeden domobranec. Stříleli po městě a rabovali. Babičky a starci nám říkali, že ani fašisti to nedělali. Je to skupina SS „Halič“ (Galitčina), jsou to Ukrajinci. Ponižovali lidi, znásilňovali ženy, vraždili děti. Tohle jsou jejich pravnuci. Převtělili se do nich.”

Julie Čumakova: “Nebojíte se o tom mluvit?”

Galina Pušniakova: …. “A ať to celý svět ví, jak ponižují lidi, nikdo tomu nevěří. Nikdo to neví. A ty fosforové bomby a tříštivé miny. Děti přišli a přinesly „ježky“ a hroty a co všechno našli. A mrtvá těla všude ležela a už je nebylo kam dát. Městská doprava nefungovala. Zápach rozkládajících se těl. Stejně nikdo nebude věřit, protože tam nikdo nebyl, neviděl to. Zdálo by se to přehnané. Dnes v noci stříleli, mám chlapečka, spal ani se nepohnul, protože si už zvykl. Je mu sedm: „Copak maminko, bombardují?“ Říkám: ” Ano, můj synu. ” A zase usne.”

Julie Čumakova: “Děkuji vám, ukázala jste svoji tvář a řekla jméno, opravdu se nebojíte?”

Galina Pušniakova: “Protože za ty tři měsíce jsem tvrdá jako kámen.”

Julie Čumakova: “V co doufáte? Že to jednou skončí…”

Galina Pušniakova:… “Ať nám dají pokoj, Rusové tu nejsou, Rusové tu nebojují. Jsou to obyčejní dělníci a horníci. Povstali, protože už je toho moc. Jsme jedné krve. Nesmějí nás rozdělovat. Ano, jsou mezi námi špatní lidé. Neříkám, že jsou všichni stejní, jsme lidé. Je potřeba se domluvit a ne válčit. Dobré slovo vždy zvítězí.”

Julie Čumakova: “Děkuji moc, že jste se rozhodla nán to všechno povědět. A hodně štěstí.” 

překlad Ivan David
Podívejte se na původní materiál zde