Ukrajinská permanentní revoluce

Avatar
Původní autoři

Oskar Krejčí
21. 7. 2014 První zprávy
Snad alespoň na chvíli strnuli ti, kdo si tolik přejí silové řešení ukrajinské krize. Téměř tři stovky nevinných mrtvých pasažérů malajsijského letadla – to je velmi krutý projev války na Ukrajině.
A to se jedná o pouhý zlomek tragédie, do níž vehnali Ukrajinu ti, kdo zosnovali v Kyjevě státní převrat.


Dnes se konflikt na Ukrajině může zdát podivnou občanskou válkou-neválkou. Bojuje se o malé obce, které jsou, alespoň na první pohled, zdánlivě nahodile vybrané. Povstání proti nové kyjevské moci vypuklo jen v části východu, konflikt v jiných oblastech je minimální. Armáda a gardisté útočí jen někdy a někde.
Informací z bojů, zvláště těch věrohodných, je velmi málo. To, že se kyjevským silám nedaří, se dá poznat jen tehdy, když Západ pozvedne prapor sankcí proti Moskvě. Z dýmu hořících ukrajinských bojišť ovšem začínají vystupovat dva určující rysy:

Zdá se, že povstalci praktikují „syrskou strategii“. Válka nemá charakter střetu na jedné frontové linii, ale probíhá v několika – někdy se měnících – ohniscích najednou. To vyžaduje od vládního vojska mnoho sil na obklíčení, mnohonásobně více, než potřebují povstalci. Klade to i velké nároky na zásobovací trasy, které v ukrajinském případě, například při zásobování tanků a obrněných vozidel, jsou dlouhé a poměrně snadno zranitelné. Jako v říjnu 1973 v případě 3. egyptské armády na Sinaji.

Ukrajinské armádě se příliš bojovat nechce. Ostatně proč a pro? Povětšině znají historii formování Ukrajiny, osudy těch, kdo bojovali proti Moskvě. Zároveň většině z nich Rusko nevadí. A pokud někteří mají vůči současné ruské politice vážné výhrady, zcela oprávněně nechápou, proč by měli kvůli nim umírat a zabíjet. Válka se jim jeví jako spor možná o důležité věci, ale spor řešitelný jednáním. Když se najdou rozumní politici.

Tato druhá teze se může jevit jako propaganda. Je tomu tak mimo jiné proto, že oficiózní média v zápalu boje proti zlým Rusům zapomněla například i na ten nejjednodušší rozbor zatím posledních prezidentských voleb v květnu. Vítězové z EuroMajdanu v nich totiž příliš neobstáli. Současný premiér Arsenij Jaceňuk a tehdy úřadující prezident Oleksandr Turčynov, který je dnes opět předsedou parlamentu, patří ke straně Julie Tymošenkové – a ta získala 12,8 % odevzdaných hlasů. Velice hluční extremisté ve vládě patřící ke straně Svoboda, která se proslavila rusofobií a antisemitismem, se také nemají čím chlubit – jejich kandidát Oleh Ťahnybok získal 1,2 % hlasů. Pravý sektor, který tvoří jádro gardistů, téměř nezabodoval – jeho vůdce Dimitrij Jaroš obdržel 0,7 % hlasů. To není zrovna projev veřejného nadšení pro novou politickou elitu v Kyjevě. Přitom západní část Ukrajiny vykazovala někde až dvojnásobnou volební účast ve srovnání s jihovýchodní částí. V těchto číslech je skryto i vysvětlení, proč se vláda i parlament – a jejich zahraniční protektoři – tolik brání novým volbám poslanců.

Dějiny ovšem varují, že v politice často vítězí menšiny prostě díky tomu, že jsou odhodlané k surovým represím. Když si takovéto násilnické minority vytýčí šovinistické cíle – a povyšují se například nad Rusy, Židy, Poláky –, je namístě mluvit o fašismu. Potom se nelze divit, že se na jihovýchodě Ukrajiny najdou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že cílem jejich boje není separatismus, ale osvobození Kyjeva. A že se takoví jedinci po všech „demokratických“ čistkách nacházejí i v silových složkách Ukrajiny.

Ať již stál za sestřelením malajsijského letadla kdokoli, ať již v pozadí této tragédie byla náhoda či zločinný úmysl, znovu bylo světu připomenuto: je třeba zastavit válku! Představy některých západních politiků, že lze na Ukrajině dosáhnout slavného vojenského vítězství, jsou velice nebezpečné. V nejlepším případě by výsledkem takové brutální výhry byla varianta situace v Bosně a Hercegovině: představa, že se zločinů v občanské válce dopouští jen jedna strana a že jenom některé národy mají právo na suverenitu či samosprávu. A také doutnající pocit křivdy, nespravedlnosti, bezpráví – který bude permanentně hrozit dalším výbuchem násilí.