Tereza Spencerová
31. 8. 2014 Literární noviny 
Rozpačitý summit EU se sešel v době, kdy rebelové začínají ovládat situaci na východoukrajinském bojišti. Těsně před víkendem Kyjev oznámil ruskou invazi o síle čtyř až pěti tisíc vojáků, což je citelný nárůst oproti původně ohlášené tisícovce „agresorů“, kteří vypadají přesně jako rebelové. Vzápětí na Ukrajině podle prezidenta Petra Porošenka přibyly stovky ruských tanků. Důkazy o tom Kyjev ale – jak se už během krize stalo zvykem — nepředložil a média nabízejí jen snímky ofenzívy několika set rebelů, ale nic, co by nasvědčovalo ruské agresi. Ruští vojáci „zmizeli“ i v Novoazovsku, který měli koncem týdne dobýt, ale místní obyvatelé prý trvají na tom, že tam „někde“ být musejí.
Dokonce i Spojené státy, které v posledních měsících dodávaly váhu naprosto všemu, co z Kyjeva zaznělo, nyní připouštějí, že nic z toho, co Porošenko a jeho kolegové říkají, nelze nezávisle potvrdit. Paříž tvrdí, že důkazy o agresi má, ale nemá se k tomu, aby je předložila, Německo na to jde zcela jinak a míní, že ruská pomoc rebelům „se v součtu rovná intervenci“. Prezident Barack Obama nicméně Porošenkova slova ani nevyužil k utužení sankcí proti Rusku, což v zásadě naznačuje, že pravidelná kyjevská obvinění jsou za dobu trvání krize natolik „profláklá“, že už neinspirují ani Bílý dům. Jako by se nyní Washington spokojil s tím, že bude prostřednictvím plamenných protiruských projevů na půdě Rady bezpečnosti OSN ukazovat, že Ukrajinu rozhodně nevzdal.
Zatím jedinou prokázanou „ruskou invazí“ tak byla humanitární kolona, která projela až do Luhansku a zase se odtud vrátila, aniž by naplnila jedinou z apokalyptických vizí Kyjeva. A chystá se mezitím „apokalypsa“ druhá – další avízovaný ruský humanitární konvoj se prý formuje už u Rostova na Donu, tedy kousek od ukrajinských hranic, „zaútočí“ tentokrát prostřednictvím vlaku a Kyjev prý s jeho vjezdem na své území navíc souhlasí, agrese neagrese.
Pokud ale USA odhazují karty a odcházejí od stolu, přičemž prosazování svých zájmů vůči Rusku delegují na své spojence v Unii, zůstává reprezentace Západu – a tím i tíha ukrajinské finanční a ekonomické černé díry – plně na nejednotné EU. A oligarcha Porošenko jí na summitu nabídl patetická slova o tom, že na východě Ukrajiny „to není jen válka o regionální dominanci, ale je to boj o hodnoty a budoucnost Evropy, a tuto hranici dnes brání Ukrajina“. EU tento popis situace na oko přijala – slíbila sice Ukrajině dodatečnou miliardu eur, některé země přidají i nejmodernější „neletální“ vojenskou pomoc a navrch padl i slib případných dalších sankcí proti Rusku, ale podle finského premiéra se o nich na summitu ani nejednalo, jen bylo vágně „zadáno“ jejich rozpracování. Ukrajinská média přitom mezi největšími odpírači dalších sankcí uvádějí Českou republiku, Slovensko, Maďarsko a Kypr. Vlažný postoj k sankcím ale převládá u většiny členských států: EU totiž musí udržovat diplomatické vztahy s Ruskem, aby na něj mohla „dál vyvíjet tlak“, vysvětlil (hlavně Ukrajině) šéf Evropské komise José Manuel Barroso.
Prohlášení o ruské invazi tak očividně zapadla především do příprav summitu NATO. Stále radikálnější (protože končící?) šéf aliance Anders Fogh Rasmussen ruskou invazi na Ukrajinu avízoval v uplynulých měsících snad každý druhý den a nyní společně s Porošenkem také „vidí“ na Ukrajině tisíce ruských vojáků s tanky a dělostřelectvem, ale není s to je ani vyfotografovat. Místo toho připravuje ve východní Evropě pět nových základen, zatímco Kyjev, který svou „protiteroristickou operací“ na východě země podle OSN porušuje principy humanitárního práva, oznámil zájem podat si žádost o vstup do Severoatlantické aliance, neboť ruská „invaze“ je podle něj vlastně faktickým zahájením třetí světové války. NATO ukrajinské přijetí silně alibisticky „do budoucna nevyloučilo“. Nejspíš proto, že za a) nebere státy s vážnými územními problémy, které by mohly vést za b) k opravdu seriózní válce, a co víc, v konkrétním případě proti pravidelné armádě, což v situaci, kdy NATO vede „nevítězné války“ proti „nepravidelným“ džihádistům v Afghánistánu či Iráku není zrovna malý problém, tím spíš při představě, že by se válčilo přímo v Evropě. A tak se NATO do situace na Ukrajině raději nechce vojensky vměšovat, ale za to z iniciativy Polska a Pobaltí utvoří jednotky rychlého nasazení, které budou v budoucnu čelit ruské agresi… Jedinými „hmatatelnými“ ruskými vojáky na Ukrajině tak zůstávají zajatí výsadkáři, kteří podle Putina „zabloudili“ dvacet kilometrů na cizí území. A ty Kyjev, agrese neagrese, vyměnil.
„Tupost a zaprodanost generality“
Pokud by měla platit Porošenkova teze o Ukrajině coby poslední výspě „obrany evropských hodnot“, pak je na místě panika. Soukromý prapor Ajdar placený oligarchou a dněpropetrovským gubernátorem Ihorem Kolomojským vyklidil dvě vesnice u Luhansku, protože tam „působí ruské jednotky s dělostřelectvem a profesionální rozvědkou“, rebelové prý sestřelili čtyři ukrajinské stíhačky Su-25 a pak ještě jednu další a oznamují, že už jsou na pobřeží Azovského moře a směřují na klíčový přístav doněckého regionu, Mariupol. Podle Kyjeva se jeho obyvatelstvo spolu s pohraničníky „chystá bránit ruské invazi“, ale konkrétní údaje naznačují, že zatímco část obyvatel před očekávanými boji prchá, „bránit“ lidským řetězem skoro půlmilionové město má v plánu asi tisíc lidí. Sám Porošenko připouští, že město je dopředu ztraceno.
Po dohodě mezi Kyjevem a rebely z obklíčení u Ilovajska speciálním koridorem vyšly (podle rebelů) zatím jen stovky (podle Kyjeva desítky) odzbrojených příslušníků nejen ukrajinské armády, ale i „dobrovolnických“ praporů, přičemž svou těžkou techniku buď zničili, nebo nechali na místě. Dalších téměř 20 tisíc vojáků a žoldnéřů zůstává v obklíčení, neboť se odmítají oficiálně vzdát, byť podle posledních zpráv z obklíčení vyšli velitelé „dobrovolnických“ praporů Myrotvorec a Dněpr 1. Velitel praporu Donbass Semjon Semenčenko z drtivé porážky vládních sil u Ilovajsku viní „tupost a zaprodanost“ generality v Kyjevě, velení v Kyjevě se brání, že situace u Ilovajsku je nafukována hlavně proto, aby byly důvody k diskreditaci velení… Prokuratura mezitím zatkla zástupce velitele oblastního velení ve Vynnyce, který si za peníze určené pro vojáky koupil automobil.
Za takto rozložených sil na východ Ukrajiny prý míří další dobrovolnický prapor, tentokrát ale na stranu rebelů, je ze Zakarpatí a říká si Mezinárodní rusínský prapor Luhanské republiky.
Rusko mezitím dál trvá na tom, že s válkou na Ukrajině nemá opravdu nic společného a Putin k tomu anexi Krymu považuje za „nápravu historické nespravedlnosti“, o oblasti Donbasu mluví jako o Novorusku (protože je to prý zaběhaný historický pojem), vyzývá Západ, aby přiznal, že Kyjev není s to nastolit v zemi pořádek, ostřelování Doněcku přirovnává k nacistickému obléhání Leningradu, dodává, že Ukrajinci a Rusové jsou „prakticky jeden národ“, a konstatuje, že „čehokoli se USA dotknou, mění se v Irák a Libyi“. Ruské ministerstvo obrany přitom umí vysvětlit i to, odkud mají rebelové tolik zbraní, přičemž používá argumentaci, která nápadně připomíná způsob, jakým Západ vysvětluje vzestup po zuby ozbrojených oddílů džihádistů v Libyi: Mají je ze starých sovětských zbrojních skladišť, stejně jako vládní jednotky, prohlásil náměstek ruského ministra obrany Anatólii Antonov při návštěvě Slovenska.
Státnost Novoruska?
V posledních pěti dnech – tedy od minského summitu – ruský prezident telefonicky hovořil s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, italským premiérem Matteem Renzim, šéfem Evropské komise Jose Manuelem Barrosem a francouzským prezidentem Francoisem Hollandem. S výjimkou posledního byly všechny kontakty na žádost evropské strany. A po nich Putin zavolal běloruskému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi ohledně možnosti, že by tzv. kontaktní skupina, kterou tvoří OBSE, Rusko, Ukrajina a východoukrajinští rebelové, mohla zasednout v Minsku.
Evropská unie o víkendu znovu zdůraznila nutnost uzavřít dohodu o zastavení palby, a to v rámci slíbeného nového Porošenkova mírového plánu, který podpořil i Putin s tím, že „Petr Alexejevič (Porošenko) je partner, s nímž lze vést dialog“. Navýšil přitom ale zároveň sázky, když prohlásil, že je třeba okamžitě „zahájit rozhovory o zásadních otázkách, které se budou týkat společenského uspořádání a státnosti na jihovýchodě Ukrajiny“.
S dalšími tahy v ukrajinské krizi se nyní podle všeho čeká na to, s čím příští týden do Estonska přijede Barack Obama. Určitě nedorazí „s prázdnýma rukama“, a tak Putin už nyní konstatuje, že „nelze předvídat, kdy politická krize na Ukrajině skončí“.
