Stručná historie útoků pod falešnou vlajkou

Římský konzul a historik Cassius Dio, jeho současník Suetonius a další měli za to, že byl římský císař Nero zodpovědný za velký požár v Římě v roce 64 n.l.

Legenda praví, že Nero nechal třetinu města vypálit, aby mohl postavit Domus Aurea, 300 akrů rozsáhlý palácový komplex, jenž zahrnoval i jeho vlastní sochu, Nerův Kolos. Ještě před požárem římský senát zamítl císařův návrh nechat srovnat se zemí třetinu města, aby se udělalo místo pro Neropolis, městský projekt dle jeho libosti. Římský historik Tacitus popsal, jak obyvatelé Říma obvinili Nera, který vzápětí obvinil křesťany za “nenávidění lidské rasy” a založení ohně.

Na konci 19. století hledaly Spojené státy výmluvu pro odsunutí Španělska z Kuby. Obchod USA tehdy silně investoval do cukru, tabáku a železu na karibských ostrovech.

Směrem na Havanu vyslaly roku 1898 U.S.S Maine, aby bránila obchodní zájmy poté, co zde vypukne vzpoura. O tři týdny později, brzy ráno 15. února, zničila exploze přední třetinu lodi, přičemž zemřelo 270 amerických námořníků. Prezident McKinley obvinil Španělsko brzy poté, co Naval Court of Inquiry prohlásil, že explozi způsobila nastrčená mina.

Americký tisk obvinil Španělsko také, aniž by měl jakýkoliv důkaz. “Ty zařiď obrázky, já zařídim válku,” řekl tiskový magnát William Randolph Hearst Frederiku Remingtonovi poté, co ilustrátor nahlásil, že situace na Kubě nedovoluje invazi.

Někteří historikové a výzkumníci poté hlásali, že si loď USA odpálily sami, aby zařídily útok pod falešnou vlajkou, napadly Kubu a vyhnaly Španěly.

Spojené státy okupovaly Kubu od roku 1898 do roku 1902, přestože rezoluce Kongresu zakázala USA tuto zemi anektovat.

Skoro dva tisíce cestujících, včetně 100 Američanů, bylo zabito 7. května 1915, když německá ponorka zasáhla torpédem RMS Lusitanii, luxusní britský parník.

Ještě před potopením Washington německá vláda varovala. Noviny ve Spojených státech odmítly varování vytisknout a také to, že Němci podezírají loď z převážení munice.

Wilsonova vláda vyvolala po potopení spěšný diplomatický protest a využila tragédii o dva roky později pro vstup Ameriky do 1. světové války.

Skoro o sto let později, v roce 2008, potapěči objevili, že Lusitania převážela více než 4 miliony kulek do střelných zbraní.

“Byly tam toho doslova tuny a tuny, nacpaných v nechladících krabicích, podezřele označených jako sýr, máslo a ústřice”, řekl pro The Daily Mail Gregg Bemis, americký podnikatel, který vlastní práva na průzkum tohoto vraku.

V únoru 1933, měsíc po přesvědčení německého prezidenta, že se musí zbavit parlamentu, Hitler a další podnítili střelbu v Reichstagu (=budově Říšského sněmu).

Hitler poté urgoval na prezidenta Hindenburga, aby nařídil nouzový dekret omezující osobní svobodu, včetně práva svobodného vyjadřování a svobodného tisku i omezení práv na shromažďování. Umožnilo to i nehlášené domovní prohlídky, konfiskaci majetku a narušení poštovních, telegrafických a telefoních komunikací – dle nařízení, to vše bylo “přípustné, přestože za jiných okolností nelegální”.

Nacisté dekretu využili a zničili své politické oponenty. Za oponou pracovali, aby protlačili Zmocňovací zákon, který Hitlerovi umožnil legálně získat celou škálu privilegií a nastolit diktaturu.

Hermann Göringuznal, že “je vždycky možné lidi podvolit jejich vůdcům. Je to jednoduché. Jediné, co musíte udělat, je říci jim, že jsou napadení a potlačit pacifisty za nedostatek patriotismu a vrhání země do nebezpečí. Všude to funguje stejně.”

6 let po střelbě v Říšském sněmu připravili nacisti pro změnu Gleiwitzský incident. Jejich komanda přepadla německou rádiovou stanici v Gleiwitzu v Horním Slezsku v Německu. Přepadení bylo součástí operace Himmler, tedy série operací vytvořené SS, aby Hitler nastavil dobré podmínky pro invazi do Polska a začátek 2. světové války.

Příslušníci SS oblečení do polských uniforem napadli rádiovou stanici, rozhlásili proti-německou zprávu v polštině a zanechali po sobě těla německých Slezanů, známých pro sympatizaci s Polskem. Těla byla poté “nabídnuta” tisku jakožto důkaz, že Polsko rádiovou stanici přepadlo.

V roce 1954 Izraelci vypustili teroristickou jednotku jako odpověď na vznikající přátelství Spojených států, egyptské vlády a jejich vůdce Gamálem Násirem. Izraelci se obávali, že by Násir mohl zabrat Suezský průplav a pokračovat v egyptské blokádě zdejších izraelských lodí.

Izraelský premiér David ben Gurion se rozhodl pro útok pod falešnou vlajkou na americké zájmy v Egyptě, aby zničil nežádoucí diplomatický vztah (příp. válku s Egyptem). Najal a vyslal teroristickou skupinu, jež se tvářila jako egyptští teroristé.

Tento plán však narazil na fatální neúspěch. Izraelská přísně tajná složka, jednotka 131, byla infiltrována egyptskou výzvědnou službou. Poté, co byl člen tajné jednotky zatčen a vyslýchán, odhalil celou operaci a následovalo další zatýkání. Izraelští agenti byli podrobeni veřejnému soudu, kde se odhalily detaily o plánu odpálit knihovny americké informační agentury, britského divadla Metro-Goldwyn Mayer theatre, železniční stanici, centrální poštovní úřad a další místa, zejména kulturní a informační centra.

Při pokusu vyhnout se vině zkusila izraelská vláda nastrčit svého ministra obrany, Pinhase Lavona, ale pravá podstata spiknutí už byla veřejně známá.

V tajné válce proti komunistickému režimu na Kubě pod operací CIA Mongoose, JCS (Joint Chiefs of Staff) neanonymně navrhli státem sponzorovaný teroristický čin na straně USA. Zahrnoval sestřelení unesených amerických letadel, potopení amerických lodí a zabíjení obyvatel v ulicích Washingtonu D.C. Tento pobuřující plán by dokonce vystupňoval i do NASA tragédie, neboť by si vyžádal život astronauta Johna Glenna.

V návaznosti na ostudné selhání zpackané CIA invaze na Kubu prezident Kennedy odmítl tento plán v březnu 1962. O pár měsíc později odmítl prodloužit funkční období autora plánu, generála Lymana Lemnitzera, na pozici nejdůležitější vojenského představitele.

V listopadu 1963 byl Kennedy zavražděn v Dallasu (Texas).

4. srpna 1964 prezident Lyndon Johnson vystoupil v celonárodní televizi a pověděl své zemi, že Severní Vietnam napadl americké lodě: “Na opakované násilné akce proti ozbrojeným jednotkám Spojených států se musí reagovat nikoliv nouzovou obranou, ale pozitivní odpovědí. Odpověď se právě teď, během mé řeči, podává,” prohlásil Johnson.

V kongresu brzy prošla rezoluce o Tonkinském zálivu, jež poskytla Johnsonově administrativě předem schválenou autoritu zahájit vojenské operace proti Severnímu Vietnamu. Do roku 1969 bojovalo v severovýchodní Asii více než 500 000 vojáků.

Johnson a jeho ministr obrany, Robert McNamara, přechytračili kongres i americký lid. Popravdě, Severní Vietnam nenapadl USS Maddox, jak tvrdil Pentagon, a jejich “nezvratný důkaz” “nevyprovokovaného” druhého útoku proti americké válečně lodi byl výmysl.

Brzy po 2. světové válce kolaborovaly CIA a britská M16 přes NATO na operaci Gladio, úsilí vytvořit “tajné zákulisní armády” pro boj s komunismem v případě Sovětské invaze na západ.

Operace Gladio rychle přerostla svou původní misi a stala se tajnou teroristickou sítí zahrnující pravicové milice, prvky organizovaného zločinu, agenty provokatéry a tajné vojenské jednotky. Tyto takzvané “zákulisní” armády byly aktivní ve Francii, Belgii, Dánsku, Nizozemí, Norsku, Německu a Švýcarsku.

Jejich “strategie napětí” byla navržená tak, aby ukázala levicové politické skupiny v Evropě jako teroristy a děsila populaci autoritářským režimem. Aby toho docílily, podnikly jednotky Gladio několik smrtících teroristických útoků, jež následně svedly na levičáky a Marxisty.

V srpnu 1980 jednotky Gladio odpálily železniční stanici v Bologni, což si vyžádalo 85 obětí. Ihned svedly vinu na Červené brigády, ale později se objevilo, že fašistické prvky uvnitř italské tajné policie a Licio Gelli, hlava zednářské lóže P2, nesou vinu za zmíněný útok. Jiné fašistické skupiny, včetně Avanguardia Nazionale či Ordine Nuovo, byly při útoku mobilizovány a nasazeny.

Operace Gladio má nakonec na krku stovky mrtvých po celé Evropě.

Podle muže jménem Vincenzo Vinciguerra, Gladio posloužilo k doživotnímu trestu za vraždu policisty a důvod byl prostý. Bylo vždy navrženo, aby “donutilo ty lidi, italskou veřejnost, se obrátit na stát a žádat větší ochranu. Tohle je politická logika, která leží za masakry a bombardováním, stále nepotrestaná, protože stát se za to nemůže (a nechce) obvinit sám sebe či se nijak potrestat.”