Summit Putin-Porošenko nabídl opatrný optimismus

Avatar
Původní autoři

28. 8. 2014 / Tereza Spencerová / zdroj
Pozitivní je už jen fakt, že se Rusko a Ukrajina dokázaly na nejvyšší úrovni vůbec sejít.
Německá kancléřka Angela Merkelová o víkendu předpověděla, že žádný velký průlom minský summit Putin-Porošenko nepřinese, ale mohl by být alespoň krokem kupředu, a tak se i stalo. Prezidenti Ruska a Ukrajiny spolu s lídry „ruské“ Celní unie jednali čtyři hodiny a oba si vedli svou, byť očividně nijak konfrontačně. Vladimír Putin vyzval Kyjev, aby neeskaloval vojenskou operaci proti východoukrajinským rebelům, ale válce na Ukrajině přitom věnoval necelá tři procenta svého projevu, jak spočítala ukrajinská média. Větší důraz položil na asociační smlouvu Ukrajiny s EU, kterou chce Kyjev ratifikovat podle některých prohlášení už v tomto týdnu a která prý Ukrajinu podle Putina v příštích deseti letech připraví o 165 miliard eur na zrušených ruských celních a obchodních výhodách. Rusko prý kvůli asociační smlouvě přijde o 100 miliard rublů, a bude proto „donuceno přijmout odpovídající protiopatření“, aby ochránilo svůj trh.

Petro Porošenko pro změnu vyzval Moskvu, aby přestala podporovat východukrajinské rebely, navrhl jednání, která by „všem stranám konfliktu“ umožnila válku ukončit a „zachovat si přitom tvář“ a zdůraznil nutnost respektu k ukrajinské svrchovanosti.

Střih a následovalo jednání Putin-Porošenko z očí do očí. Putin posléze konstatoval, že se jednalo o dohodě o příměří na východě Ukrajiny, ale že není na něm, aby o podrobnostech smlouvy mezi Kyjevem, Doněckem a Luhanskem informoval, protože to „není naše věc“. Rozhovory obecně označil za přínosné, a dodal, že už byl dojednán mechanismus spolupráce při poskytování humanitární pomoci na východě Ukrajiny, kam chce Rusko po „komplikovaném“ prvním konvoji vyslat i druhý. Podle Porošenka byla jednání sice „tvrdá“, ale dohodli se na konzultacích o uzavření hranic, na zárukách svobody pro ukrajinské občany, kteří se aktuálně eufemisticky „nezákonně zdržují na ruském území“, což by se mělo týkat například v Rusku vězněné bojové pilotky Naděždy Savčenkové, nebo o pokračování třístranných (s EU) jednání o zemním plynu, jejichž další kolo by se mělo uskutečnit 6. září.

K tomu by dnes mohly pokračovat rozhovory mezi Ruskem, Ukrajinou a OBSE, Putin s Porošenkem by se prý mohli znovu sejít už ve čtvrtek v rámci souběžné návštěvy turecké Ankary, do čehož ukrajinský ministr zahraničí tvrdí, že nic nekončí, jednání o míru na východě země probíhají dál, přičemž Kyjev „využije všechny své možnosti a třeba i víc“.

Takže pokrok? Zcela jistě, už jen fakt, že se Rusko a Ukrajina dokázaly na nejvyšší úrovni vůbec sejít, je pozitivní. Svou roli jistě sehrálo i to, že po Angele Merkelové i šéfka unijní diplomacie Catherine Ashtonová, která byla v Minsku rovněž, Porošenkovi dopředu „radila“, že Ukrajina potřebuje „dobré vztahy se svými ruskými sousedy“.

A snaha o zlepšení vztahů očividně přichází, byť za cenu, která by ještě před pár týdny byla nemyslitelná – oba prezidenti se spolu setkali jen pár hodin poté, co byla hluboko na ukrajinském území zadržena skupina ruských vojáků. Moskva se vymluvila, že vojáci přes hranici náhodně „zabloudili“, Putin dodal, že na ruské území se dostávali ukrajinští vojáci i s obrněnou technikou také a „žádné problémy nevznikaly“, a tak Kyjev konstatoval, že je ani nepovažuje za zajatce, neboť není s nikým ve válečném stavu…

Podivné obklíčení

Co zatím kancléřce Merkelové příliš nevychází, je její volání po zastavení palby. Rebelové jsou na koni, a tak to akutně nepotřebují (a namísto o příměří chtějí jednat rovnou o nezávislosti na Ukrajině), zatímco Kyjev do mírových rozhovorů také nechce jít z pozice poraženého. Vedle návratu rebelů na strategický vrch Saur Mohyly, zastavení jejich pochodu na Mariupol a faktu, že žoldnéřský prapor Azov znovu ovládl Novoazovsk, je jistě nejdůležitější zprávou z bojiště, že i samo velení „protiteroristické operace“ přiznává, že u Ilovajsku jsou obklíčeny „dobrovolnické“ prapory Donbass, Kryvbas, Myrotvorec, Ivano-Frankivsk, Volyň a Dněpr-1, přičemž v bojích padl i velitel praporu Cherson a velitel Donbassu prosí Červený kříž o pomoc s odvozem raněných a padlých. Kyjev dělá mrtvého brouka, slibuje urychlené dodávky zbraní do vágně formulované „oblasti provádění protiteroristické operace“, ale i tak realita vyvolává zajímavé otázky. Je obklíčení několika tisíc žoldnéřů důsledek jen špatného velení? Nebo se Kyjev rozhodl nechat na rebelech, aby „vyřešili“ problém s žoldáky, jejichž pochybná loajalita by mohla do budoucna napáchat mnoho problémů?

Co si myslí USA?

Obecně vzato, výsledky prvních rozhovorů s Putinem i postup Kyjeva na „frontě“ naznačují, že si Petro Porošenko uvědomuje, že se konflikt stal už příliš krvavým – podle OSN bylo do 19. srpna zabito 2 249 lidí – a že je i v zájmu jeho politického přežití uspořádat předčasné parlamentní volby vypsané na 26. října v relativně klidnější atmosféře. Právě poslanci, kteří budou na Donbasu zvoleni, by pak mohli vzbouřený region zastupovat v jednáních s centrální vládou, plánuje Porošenko.

Potud by vše mohlo být v logice nastolování míru, nicméně není zatím stále jasné, jak se k „minskému procesu“ postaví Spojené státy. Vedle dohody mezi Izraelem a Hamásem by to byl už druhý případ důležitých mírových jednání, při nichž USA zůstaly venku za dveřmi nebo jen coby „přítel na telefonu“. Na jedné straně se to zdá být dalším příkladem „ztráty tváře“ supervelmoci, na straně druhé je ale faktem, že americká zahraniční politika (po Afghánistánu, Iráku, Libyi, izraelsko-palestinském mírovém procesu….) selhala i na Ukrajině – Putin se neocitl v mezinárodní izolaci a nepodvolil se Západu, sankce ho k povolnosti nepřiměly a nevyšel ani předpoklad, že ukrajinská armáda bude s to vyřešit situaci na východě země sama, tedy bez aktivní pomoci zvenčí.

Nejpodstatnější je ovšem skutečnost, že svržení prezidenta Janukovyče Ukrajinu nijak nepostrčilo k demokracii. Jedna sada oligarchů jen byla zaměněna za jinou sadu, oligarchové dál Ukrajinu ovládají a náklady za tuto podivnou rošádu na sebe plně vzal Západ. Lze to považovat za bizarní prohru Obamovy zahraniční politiky, nicméně renomovaný americký politolog John Mearsheimer na Foreign Affairs soudí, že za ukrajinskou krizi je sice opravdu odpovědný Západ, ale nikoli Obama osobně, to spíš „liberální mylné představy, které Putina vyprovokovaly“. Mearsheimer, mimo jiné spoluautor kultovní studie o izraelské lobby v americké zahraniční politice, cituje veterána americké diplomacie George Kennana, který kritizoval tlak na expanzi NATO na východ: „Mám za to, že Rusové budou jednat stále více jinak, než předpokládáme, a ovlivní to jejich celkovou politiku. Mám za to, že je to tragická chyba. Není pro to žádný důvod. Nikdo už přece nikoho neohrožuje.“ A Mearsheimer shrnuje: „Řešení ukrajinské krize samozřejmě existuje, ale vyžadovalo by to od Západu od základu nový pohled na tuto zemi. USA a jejich spojenci by se měli vzdát plánu na westernizaci Ukrajiny a začít ji vnímat jako neutrální nárazníkové pásmo mezi NATO a Ruskem, stejně jako je tomu v případě Rakouska… To neznamená, že budoucí ukrajinská vláda bude nutně proruská a protinatovská. Naopak, cílem by měla být svrchovaná Ukrajina, která není členem ani ruského, ani západního tábora. Pro dosažení tohoto cíle musejí USA a jejich spojenci veřejně vyloučit expanzi NATO na Ukrajinu i do Gruzie… A k tomu by měl Západ významně omezit své sociálně inženýrské snahy na Ukrajině. Je načase, aby Západ přestal podporovat další barevnou revoluci.“

To zní až moc rozumně na to, aby NATO, v němž USA hrají klíčovou roli, souhlasilo, a tak se na nadcházejícím summitu Severoatlantické aliance bude na nátlak Polska a Pobaltí jednat o nasměrování „protiletecké obrany“ rovnou na Rusko. Německo a další země to považují za zbytečnou provokaci vůči Rusku, nicméně radikálnější křídlo si prosadilo, že dosavadní kroky, tedy vyslání rotujících jednotek do Polska a Pobaltí a jejich letecká ochrana, neskončí už po roce, jak bylo plánováno. Kancléřka Merkelová sice navrhla, že by se po roce mělo o těchto opatřeních znovu jednat a hlasovat, ale byla s tímto názorem sama, a tak ustoupila, konstatuje Der Spiegel.