Miroslav Tejkl
12. 9. 2014
Kapitál reprodukuje spíš soukromý dluh než soukromé vlastnictví.
„Máš to tady pěkný“, řekl jsem Robertovi, který byl rozvalen na druhé rozměrné masívní židli, a sledoval jsem přitom se zalíbením kamarádovo malé ovčí stádo. „A co tvůj soused“, dodal jsem a rukou ukázal na haciendu za potokem, „nezávidíš? … začínali jste před dvaceti lety oba, jak se říká s holou …?“
Robert se ironicky zasmál: „Tak jasně, Pavlík, žije si v přepychu, vždycky to tak chtěl už na škole, co si pamatuju … Ale jak by řekl asi takový Elam Harnish, zmoudřeně někde na konci Londonova Bílého dne – ve víc než jedné posteli Pavel spát beztak neumí a moje deset let staré přibližovadlo má zhruba stejné funkce jako ten jeho bourák. No a abych použil takový ten přísný, jakoby starozákonní pohled na věc: něco o něm vím a při určitém úhlu pohledu jsem já „člověk plusový“ on „člověk minusový“. Kdyby se všechny moje pohledávky staly teď splatné, tak mi zůstane jen o něco málo míň, než tady vidíš – zatímco on by byl asi tak 30 milionů v mínusu …“
Na počátku nesl kapitál v sobě rodné znaky tradiční společnosti a ekonomiky, ze které vzešel a která byla původně založena na převažující roli samozásobitelských usedlostí, odvádějící spíše naturální renty (včetně těch robotních, tedy „v úkonech“), daně, desátky a jiné dávky panstvu a státu. Byla to nejen úcta k představeným a elitám, ale i úcta ke skutečnému soukromému vlastnictví – zejména reálných statků, ale i plnohodnotných mincí, a dále úcta k důstojnému a nerozhazovačnému životu, žitému řádně v souladu s povinnostmi dané třídy, vrstvy a profese. Proto tradiční společnost a ekonomika …
Na rozdíl od obecně rozšířených představ a iluzí bylo ve skutečnosti soukromé vlastnictví reálných statků (včetně osobních schopností a zdrojů nároků – prebend a retních titulů) ale i exogenních, hodnotu samostatně nesoucích peněz, významným fenoménem tradiční společnosti a ekonomiky.
I dochované, někdy i velmi podrobné a komplikované soukromoprávní dokumenty, včetně (a hlavně) smluv, o tom svědčí …
foto: P.Ďoubalík, Možděnice
Podstata kapitalismu a kapitálu je ale zcela jiná. A postklasický ekonomický výzkumný program, jejimž jádrem jsou postkeynesovská politická ekonomie a teorie peněžního koloběhu s tzv. endogenními penězi jako základem systému, chápe tuto podstatu lépe než hlavní proud ekonomické teorie …
Kapitalismus je tou skutečně dovršenou první etapou společenské ekonomiky, dělby práce a směnné hodnoty (neustálé poměřování společenského významu jednotlivých majetků a produkcí, ústící ale nakonec do zvrhlých finančních kreací). Zatímco to úplně první, přechodné období společenské ekonomiky s panováním pozemkové renty (doba Francoise Quesnaye a jeho Ekonomické tabulky) je slučitelné i s tradiční ekonomikou, standardní kapitalismus s dominací mechanismu soukromokapitálového zhodnocování a zisku z tržní realizace jako dominující formy čistého přebytku, se od tradiční ekonomiky už zřetelně oddělil …
Kapitalismus je – kromě rozdělování statků konečné spotřeby – společenskou ekonomikou se vším všudy.
A – opět na rozdíl od obecně rozšířených představ a iluzí – kapitál, tedy mechanismus soukromého kapitálového zhodnocování rozšířeně nereprodukuje dílčí akumulovanou hodnotu v soukromém vlastnictví, ale soukromé a veřejné zadlužení. Postupný vývoj kapitálu ve skutečnosti rozvrací roli soukromého vlastnictví a nahromaděných peněz jako vlastnictví – zpočátku kromě těch největších monster …
Společenská ekonomika založená na hodnotě a soukromém zhodnocování nezná slitování ani se soukromým majetkem a udržením jeho hodnoty (společenského významu dané dílčí, tedy soukromé výseče reálných statků a činností). Vše ničí, vše činí dočasným, „vše pevné se (v kapitalismu) odpařuje“ … abych parafrázoval jeden Marxův výrok.
Kdo se postaví na odpor principům soukromého zhodnocování, bude ožebračen a zničen. I kdyby byl vybaven (zatím malým nebo středně významným) soukromým vlastnictvím.
Pokud bychom izolovaně pojatou formuli kapitálu z I. dílu Marxova klíčového „opus magnum“ (P – Z – P+) začlenili do reprodukčních schémat a rovnic Michala Kaleckiho, dalo by se říci, že při procesu zhodnocování s historicky dominujícím přebytkem (tedy i v případě soukromokapitálového zhodnocování s tržním ziskem z realizace), dochází k propadu poměru hodnoty nahromaděných soukromě vlastněných zdrojů (včetně nahromaděných peněz) vůči hodnotě vytvořené a realizované produkce po dobu životnosti zdrojů.
Výsledkem vývoje kapitalismu a kapitálu a celé dosavadní fáze společenské ekonomiky, která tu tradiční (v Evropě na konci feudalismu) vystřídala, je ale něco jiného a to”
a) proces soukromého zhodnocování, při kterém se stává přirozeností úhel pohledu na koloběh zhodnocování, kdy se propadá hodnota nikoli soukromých vlastnictví, ale nakumulovaných soukromých dluhů (beztak je jedno i druhé pasívum) vůči hodnotě příslušné soukromé produkce
b) … a sílící společenské zhodnocování, při kterém se obdobně propadá hodnota nikoli nějakého veřejného suverénního fondu, ale nakumulovaného veřejného dluhu vůči hodnotě společenského produktu – například v podobě takového agregátu jako je HDP (vyspělé země bez veřejného dluhu se prakticky nevyskytují) …
Kapitálový koloběh se stává budováním hodnotového převisu (přebytku) nad soukromým nebo veřejným dluhem – nikoli nad dílčím soukromým nebo veřejným (a taky vlastně dílčím – i když nesoukromým) majetkem. Nebo už jen mírou potvrzování zálohovaných zdrojů, kdyby už i ten hodnotový přebytek chyběl …
Naturální přebytek ovšem nechybí – civilizace má větší produktivitu než měla kdykoli předtím.
On ale zcela nechybí ani ten hodnotový přebytek – až na to, že nejde o hodnotový přebytek v podobě soukromého zisku, ale o moderní soukromou rentu, která pohlcuje výnosy rostoucího společenského zhodnocování.
v Chrudimi dne 8. 9. 2014, Miroslav Tejkl
| foto: P.Ďoubalík |
